Náboženský exil v českých zemích v raném novověku

Kolokvium Ekumenické komise pro české církevní dějiny 17. století

České církve / Martin Vaňáč / 23. května 2018
Náboženský exil v českých zemích v raném novověku

Účastníci kolokvia: zleva Daniel Ženatý, Jaroslav Šebek a Stanislav Přibyl
Autor: archiv autora

V Husově domě v Jungmannově ulici se v úterý 22. května uskutečnilo kolokvium s názvem „Náboženský exil v českých zemích v raném novověku“, které pořádala Ekumenická komise pro české církevní dějiny 17. století. Účastníky přivítal Daniel Ženatý, synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví. Krátké úvodní slovo pronesl také Stanislav Přibyl, generální sekretář České biskupské konference, který připomněl, že načasování kolokvia na den před 400. výročím pražské defenestrace (23. květen 1618) nebylo úmyslné.

V dopolední části programu zazněly tři hlavní referáty. První z nich s názvem „Řeholníci jako exulanti doby husitské“ pronesl Dušan Foltýn z Centra medievistických studií Filozofického ústavu Akademie věd ČR, který přednáší regionální dějiny na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a o řeholních řádech a kongregacích na Katolické teologické fakultě. Mimo jiné poukázal na skutečnost, že již téměř 30 let před vypuknutím husitských válek výrazně klesl zájem zakládat nové kláštery. K útokům na kláštery docházelo již v roce 1415, hlavní vlna vypukla až se začátkem husitských válek v roce 1419. K první větší akci došlo hned druhý den po smrti krále Václava IV., kdy byl dne 17. srpna 1419 vypleněn klášter kartuziánů na Smíchově. Řeholníci ze Smíchova přesídlili do Kutné Hory a později byla komunita kartuziánů na pokyn řeholního představeného rozpuštěna, tj. kartuziáni odešli do různých klášterů v zahraničí. Foltýn zmínil i jiné způsoby řešení, např. přestěhování celé komunity na jiné místo (např. karmelitáni od Panny Marie Sněžné nejprve přesídlili do Tachova a později odešli do Prievidzi). Zřejmě největší pozornost vzbudil pokus o vyčíslení obětí. Podle odhadu Foltýna bylo na počátku husitských válek kolem 2.000 řeholníků ve 100 větších klášterů a zhruba dalších 40 menších domů. Z nich bylo zabito přibližně 5 %, tj. kolem 100 řeholníků. Ženské řády tvořily na českém území výraznou menšinu a podle Foltýna nemáme doloženou žádnou řeholnici-mučednici.

Jezuitský kněz Miroslav Herold z Katolické teologické fakulty Karlovy univerzity se v referátu „Jezuité za stavovského povstání“ věnoval organizované, celoplošné a promyšlené akci, kterou bylo vypovězení jezuitů z českých zemí. Již deset dní po defenestraci, v sobotu před Letnicemi dne 2. června 1618, navštívili zástupci defensorů jezuitskou kolej v Klementinu a předali dekret s rozhodnutím, že jezuité mají do 7. června 1618 opustit české území. Když byl tento dekret dodatečně schválen českými stavy dne 9. června, byli již jezuité z Klementina pryč. Odešli většinou na Moravu, která se přidala ke stavovskému povstání až o rok později. Poté museli jezuité opustit kláštery v Brně a v Olomouci během pouhých tří dnů. Atmosféra při odchodu jezuitů z jednotlivých klášterů odrážela odlišnou situaci na různých místech. Zatímco v Jindřichově Hradci nebo v Českém Krumlově vyjadřovali místní lidé jezuitům sympatie, v Praze nebo v Chomutově byla situace dramatičtější. Herold se věnoval rovněž důvodům, které byly uvedeny v dekretu o vypovězení jezuitů: Například že jejich přítomnost vyvolává nepokoje, jejich pletichy a vliv na katolické představitele škodí zemi a v neposlední došlo na přirovnání středověkým templářům a jejich údajné ztrestání za přílišnou hamižnost. V následné diskusi bylo uvedeno, že podobným způsobem byly později po bitvě na Bílé hoře odůvodněny dekrety vypovídající ze země pro změnu nekatolíky. Zajímavým dokumentem podle Herolda je i Apologie (Obrana), kterou v roce 1618 sepsal a vydal jezuita Adam Tanner. Dochované dokumenty obou stran podle Herolda svědčí o tom, že v konfesně vyhraněné situaci už nebylo možné najít společnou řeč.

Docentka Marie Ryantová z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se věnovala zajímavým osudům Jiřího Holíka (1635-1700/1710), konvertity a exulanta. Holík pocházel z české nekatolické rodiny, později se stal členem dominikánského řádu a podílel se na vyhledávání nekatolických knih. V roce 1666 uprchl do Žitavy, stal se luteránem a hodlal se stát kazatelem českých nekatolických exulantů. To se mu podařilo jen na krátkou dobu, kdy byl kazatelem české exulantské obce v Barby a Wespen u Magdeburgu. Kvůli sporům s exulanty však musel opustit své místo a nakonec skončil v tehdy švédské Rize, kde proslul jako autor oblíbených zahradnických knih. Jeho životní příběh je zajímavou ukázkou pestrých a nelehkých osudy exulantů, spojených s obtížemi při hledání nového uplatnění a integrací do společnosti. Vlastní životopis Holíka je zároveň ukázkou určité mýtizace situace exulantů. Edice Holíkových náboženských a protikatolických spisů, kterou Marie Ryantová vydala v roce 2016 jsou svědectvím o složité konfesijní situaci a konfesijních bojích v 17. století.

Náboženský exil v českých zemích v raném novověku

Pozvánka na kolokvium
Autor: ERC

Odpolední sérii kratších diskusních příspěvků zahájil Ota Halama z Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, který představil náboženskou situaci v českých zemích na počátku 16. století. Opakované odvolávání se na kompaktáta a ustanovení kutnohorského míru jsou dokladem jejich nedodržování. Přiblížil zajímavé okolnosti utrakvistických exulantů z utrakvistických území, konkrétně se jednalo o vypovězené duchovní z Prahy v letech 1523 a 1524. Jejich vynucený odchod byl důsledkem zápasu různých utrakvistických frakcí v městské radě.

Tomáš Parma z Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci představil osudy moravských katolických exulantů v době stavovského povstání. Zatímco řeholníci nacházeli útočiště v klášterech svých řádů v zahraničí, světští duchovní odcházeli především do Vídně, kam v červnu 1619 po svém propuštění uprchnul jejich biskup, tj. olomoucký biskup František kardinál z Ditrichštejna.

Jana Hubková z Muzea města Ústí nad Labem v referátu „Líc a rub života českých exulantů v saské Pirně (1621-1636) představila problémy, se kterými se potýkali čeští nekatoličtí exulanti v Sasku. Jedním z hlavních problémů bylo jejich obviňovaní z kalvinismu a tlak saského kurfiřta na přiznání se k luterské Augsburské konfesi. Exulanti v Sasku přišli do konfesijně vyhraněného prostředí a často se potýkali s obdobným tlakem jako nekatolíci, kteří zůstali ve vlasti. Přestože česká exulantská komunita v Pirně existovala jen omezenou dobu a představuje tak pouhou epizodu, stala se určitým modelem pro pozdější zacházení s exulanty.

Jiří Just z Historického ústavu Akademie věd České republiky zmínil některé případy exulantů z řad Jednoty bratrské a připomněl, že k hlavní vlně exilu dochází v důsledku patentu Ferdinanda II. z 31. července 1627. V té souvislosti odkázal na knihu Jiřího Mikulce z roku 2005, v níž okolnosti a důsledky tohoto patentu pro nekatolickou šlechtu přehledně popsal. Jedním ze zajímavých míst, kam odešli moravští členové Jednoty bratrské byla Skalice na území dnešního Slovenska, kde existoval bratrský sbor až do roku 1671.

V závěru krátkých referátů představil literární historik profesor Jan Malura z katedry české literatury a literární vědy a Centra regionálních studií Filozofické fakulty Ostravské univerzity některé možnosti studia literárních památek a kancionálů. Mimo jiné se zmínil o pietismu v českých zemích, jehož centrum bylo v 18. století na Těšínsku. Jedním z jeho představitelů byl Jan Liberda (1700-1742), který studoval v německém Halle, měl ve 20. letech 18. století vliv na odchod krajanů z Těšínska do nedalekého Herrnhutu (Ochranova) a po věznění v saském Waldheimu se stal kazatelem exulantské komunity v Berlíně.

Celodenní kolokvium zakončila panelová diskuse se členy Ekumenická komise pro české církevní dějiny 17. století, která svoji činnost zahájila v loňském roce (první koordinační setkání se uskutečnilo 28. června 2017). Generální sekretář Ekumenické rady církví Petr Jan Vinš uvedl, že se jednalo o první veřejnou akci této komise a obdobná kolokvia budou organizována každoročně (příští se uskuteční v roce 2019 a tématem bude „Náboženský obraz a obrazoborectví“). Práce komise by měla být zakončena v roce 2021 velkým sympoziem a veřejným církevním aktem smíření, přičemž určitým vzorem je činnost první Husovské komise v 90. letech. Ambicí komise není jen práce odborníků, ale chtěla by přispět k uzdravení vzájemných vztahů mezi církvemi prostřednictvím popularizačního působení směrem na poučenou laickou veřejnost. Například se uvažuje o výstupech ve formě několika pracovních listů, které by byly zpracované ekumenicky. Zatím se na takový projekt shání finance. Daniel Ženatý potvrdil, že činnost komise směřuje především k aktu smíření. Abychom se mohli smířit, musíme vědět, co se stalo a je třeba, aby o tom byla dostatečně informována i veřejnost. Zatímco lidé v komisi jsou ochotni a schopni se smířit již dnes, mezi lidmi se stále objevují militantně vyhraněné názory. Stanislav Přibyl doplnil, že ambicí není jen příspěvek k uzdravení interkonfesijních traumat, ale i k uzdravení traumat ve společnosti. S ohledem na popularizaci historických témat (např. Aloisem Jiráskem) se původně konfesijní spory přenesly do povědomí společnosti. Komise chce nabídnout společnosti uzdravení těchto traumat. Kromě vědecké a popularizační práce by komise chtěla přispět k tomu, aby její činnost prosákla až na úroveň jednotlivých komunit a pronikla i do společnosti. Je to sice jeden z nejtěžších kroků a možná příliš velká ambice, ale to neznamená, že o ní nemůžeme usilovat. Oba odborní organizátoři komise (Tomáš Parma a Jiří Just) zmínili možnosti odborné publikace příspěvků z kolokvia. Více teologicky laděné příspěvky budou po recenzním řízení zařazeny do časopisu Studia theologica, ostatní příspěvky budou publikovány v časopise Folia Historica Bohemica. Jiří Just zároveň doplnil, že komisi nejde o pouhou rekonstrukci historických událostí, ale o snahu o dialog vedený z různých stran a různých uhlů pohledu, což by měl být jeden z nástrojů při hledání cest k vzájemnému porozumění.

V diskusi zazněla otázka na chronologický záběr práce komise, zda se bude věnovat pouze 17. století nebo bude její rozsah širší, jak ukázalo kolokvium a zda se bude zabývat i tzv. druhým životem těchto historických událostí v 19. a 20. století. Docent Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR, který celé kolokvium i závěrečnou diskusi moderoval, připomněl svoji zkušenost z obou Husovských komisí. Nejprve bylo třeba studovat dobu, dílo a život Jana Husa, kterému se věnovala první komise v 90. letech. Na tuto práci později navázala druhá komise, věnující se ohlasu a dalšímu životu Husova díla. Doporučoval by podobný postup i v případě této komise. Z pléna zazněla drobná výtka, že při diskusi o tématu náboženského exilu nebyli přítomni zástupci exulantských skupin.

Na závěr připomínám, že se v případě této komise nejedná o první pokus podobného charakteru. Již v roce 1996 vznikla v reakci na kontroverze kolem svatořečení Jana Sarkandera společná komise Ekumenické rady církví a České biskupské konference pro studium období rekatolizace, resp. náboženských dějin 16. – 18. století. Ta byla aktivní zvlášť v letech 1996-1999, kdy se konala setkání odborníků. K zajímavým tématům práce komise patřil podnět ke studiu protokolů, výslechů a rozsudků čarodějnických procesů na Šumpersku, jejichž obětí se v roce 1685 stal i katolický kněz Kryštof Alois Lautner. Později zájem o práci komise opadl a s ohledem na personální problémy (nečekané úmrtí jejího sekretáře Daniela Nevala v roce 2005) se nepodařilo činnost komise obnovit. Přítomnost účastníků práce této první komise na kolokviu a jejich aktivní vystoupení s příspěvky nebo v následných diskusích jsou dokladem určité kontinuity.

Když si vzpomenu na militantní hlasy, které zaznívají jak ze strany příznivců, tak ze strany odpůrců obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí (např. jsem se účastnil jak tiskové konference historického spolku Veritas 8. listopadu 2017, tak sympozia o duchovním a kulturním poslaní Mariánských sloupů na Katolické teologické fakultě dne 8. prosince 2017), tak si uvědomuji, jak těžký úkol stojí nejenom před komisí, ale také před historiky a představiteli církví.

 

Autor je členem římskokatolické církve a odborným asistentem na Ekumenickém institutu ETF UK.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Byl čin Jana Palacha sebeoběť, nebo sebevražda?
Sebeoběť
67%
 
Sebevražda
29%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 194)