Nebojme se pojmu „gender“ a Istanbulské úmluvy

Areopag / Jaroslav Šotola / 29. května 2018
Nebojme se pojmu „gender“ a Istanbulské úmluvy

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com

Čeští a moravští biskupové nás ve svém společném listu čteném 13. května při bohoslužbách seznámili se svými obavami z dopadů ratifikace Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva). Domnívám se, že v pozadí tohoto odmítaného stanoviska stojí určité zkreslení obsahu úmluvy a jejího významu pro společnost. Dovoluji si nabídnout alternativní pohled křesťana, manžela, otce a sociologa jako podnět k zamyšlení. 

Kritické komentáře z řad křesťanských autorit či politiků se dotýkají hlavně pojmu „gender“ a s ním spojených představ o relativizaci pohlavních rozdílů či rozbíjení tradiční rodiny. Istanbulská úmluva ovšem celkem logicky vychází z definice tohoto pojmu, který je v sociálních vědách zavedený a odkazuje na sociální konstruovanost rolí muže a ženy. Tím se netvrdí, že vše je sociální konstrukcí, gender – sociální pohlaví – neruší pohlaví biologické. Termín „gender“ je v prvé řadě vědecký a popisný: poukazuje pouze na fakt, že očekávané sociální role žen a mužů jsou společensky, historicky a kulturně podmíněné a proměnlivé. Stačí se podívat do vlastní historie: není to tak dávno, co ženy neměly volební právo, nemohly studovat ani si zvolit svou profesi; tato podmíněnost je tedy zřejmá. Tyto razantní změny se neudály samy od sebe, ale vybojovaly je generace sufražetek a bojovnic za ženská práva. A jako křesťané bychom měli říci, že jsme zde zaspali, protože mnohé křesťanské autority (například G. Chesterton) např. na začátku 20. století tvrdily, že volební právo pro ženy není žádoucí, protože přirozené místo žen je v domácnosti, a ne ve veřejné sféře. Emancipace žen je podle mého názoru v souladu s evangeliem – radostnou zvěstí o osvobození člověka.

Pojem „gender“ tedy odkazuje právě na sociální kontext existence dvou biologických pohlaví.  A jaká je tedy jeho souvislost s problematikou domácího násilí a násilí na ženách? Kritici Istanbulské úmluvy argumentují, že máme posuzovat každý případ ublížení na zdraví či psychice samostatně a postačí k němu platné zákony. Ovšem právě gender nám umožní se na celé téma podívat komplexně a propojit zdánlivě izolované fenomény: a tím je rozšířené zneužívání mužské role a postavení na úkor žen. Ukažme si to na nejvýraznějším jevu, a to je sexuální násilí a znásilnění. Proč k němu dochází a má s ním v České republice zkušenost každá třetí žena (se znásilněním každá devátá)? Hrají roli biologické faktory – neuspokojený sexuální pud? To určitě není rozhodující faktor. Nebo se jedná o zvrácené či psychicky narušené jedince? Výzkumy na téma profilu pachatelů ukazují něco jiného: v naprosté většině případů zná viník dobře osobně oběť. Velmi často je v mocensky nadřazené pozici šéfa, trenéra, učitele. Nebo to je blízký přítel, bývalý partner, manžel. Sexuální obtěžování je typické pro různé instituce, kde se muži nacházejí na hierarchicky vyšších postech. Istanbulská úmluva správně tedy poukazuje na to, že toto násilí nesouvisí jen s tím, co mají v hlavě pachatelé, ale s nastavením společnosti: vytvářením příležitostí, určitého tichého konsenzu, že si za to mohou oběti samy, bagatelizací, přehlížením.[1] Zde je opravdu třeba pracovat na změně s tím, že veškeré formy sexuálního zneužívání budou společensky jasně odsouzeny jako nepřijatelné. A na příkladu dlouhého prosazování právního rámce na řešení dopadů domácího násilí v ČR můžeme vidět, kolik je pro to třeba vynaložit úsilí.

A proč se Istanbulská úmluva zmiňuje i o potřebě změn určitých stereotypů, což jí kritici vyčítají? Je to oprávněné vnímání souvislostí právě mezi agresí nebo nekonsenzuálním sexuálním nátlakem a určitým nastavením kultury, která vytváří představu, že toto chování je vlastně v pořádku nebo že se „tak docela nic nestalo“. Negativní dopady stereotypů můžeme vidět všude kolem sebe: muži si prý dokážou zjednat více autoritu, jsou racionálnější, kdežto ženy jsou emocionálnější až se sklonem k hysterii; muži se nedokážou až tak dobře starat o děti a domácnost. Důsledkem těchto hluboce zakořeněných představ pak je, že ženy ve svých životech často naráží na skleněný strop, který je omezuje v jejich práci a seberealizaci, nemluvě o nižší výplatě; Česká republika má jednu z nejvýraznějších nerovností v platech mezi muži a ženami v Evropě, ačkoli ženy v poslední době překonávají muže v úrovni vzdělání. Zároveň stereotypní představy o „dokonalé manželce, matce a manažerce domácnosti“ nutí ženy mnohem více času trávit péčí o domácnost (opět podloženo výzkumy), a to i v situaci, kdy pracují oba manželé na stejný úvazek. Mužské zapojení do péče o domov je stále bráno jako něco nezvyklého a výjimečného, popřípadě je to spojeno s nárazovými činnostmi, které si ale zachovávají expertní, jakoby chlapský status (péče o auto či dům). Odvolávat se na tradiční vzorce uspořádání společnosti z dob, kdy ženám byla vyhrazena výhradně domácí sféra, působí v tomto kontextu mnohem spíše jako obhajoba většího pohodlí mužské poloviny společnosti než ochrana „přirozeného řádu“.

Podobně závažný je ovšem způsob, jakým se ve veřejném prostoru (od marketingu až po pornografii) prezentují muži jako aktivní až agresivní jedinci, kteří využívají k uspokojení svých potřeb ženy (a jejich těla) jako pasivní a dostupné objekty. Věřím, že na dlouhodobé změně tohoto nastavení mohou mít logicky zájem jak křesťanské církve, tak politické autority a vlastně všichni, kterých se toto nerovné nastavení dotýká. A je pak logické, že podobně jako chceme mít pro naše děti ve školách ekologickou výchovu či poučení o zdravé výživě, nemám nic proti tomu, aby se v rámci občanské výchovy děti bavily o tom, že plácnout někoho po zadku není vrchol legrace a že opakované komentáře na něčí zjev mohou dotyčnou osobu dostat na psychiatrii. A že není pro muže hanbou umývat nádobí či vychovávat dítě; a nejen že by měl tatínek mamince „pomáhat“ doma, ale že oba manželé by měli přijmout celou domácnost jako společný projekt: domov nevytváří maminka, ale harmonie vztahů mezi oběma manžely. A třeba, že v Estonsku je v IT sféře přes 40% žen a že vývojářka IT není “divná“. Toto neznamená nějakou „genderovou ideologii“, ale vytvoření prostoru, ve kterém se mohou lidé, nezávisle na svém pohlaví, vybrat, v jakém oboru se budou realizovat nebo zda budou více pracovat v rodině, či v placeném zaměstnání. A právě tato možnost volby je výrazně podporována nebo limitována tím, co je ve společnosti běžné, co je bráno jako normální nebo co je státem podporováno.

Tvrzení paní Niny Novákové (KT 19), že Úmluva Rady Evropy operuje s pojmy “genderová identita“ a „sexuální orientace“, je nepravdivé, protože text Úmluvy, který všem nejprve doporučuji si přečíst, je vůbec neobsahuje.  Strašení „gender ideologií“ považuji zvláště v souvislosti se seriózním dokumentem, který má potenciál pomoci milionům žen a dívek, za krátkozraké. A pokud se podíváme na to, kdo církev „chválí“ za kritický postoj k Istanbulské úmluvě, a zjistíme, že to jsou weby jako Parlamentní Listy nebo Pravý prostor, šířící nesnášenlivost, můžeme si klást otázku, do jakých vod vlastně vplouváme? Opravdu chceme stát blízko lidem, kteří svou existenci ve veřejném prostoru postavili na štvaní vůči různým skupinám obyvatel a vůči Evropské unii? Nenávist a vyvolávání strachu není dobrá společenská strategie – hodí se možná k manipulaci lidmi, ale není slučitelná s evangeliem. Možná bychom se v církvi měli mnohem spíše ptát, o čem svědčí fakt, že v nás celospolečenská diskuze na téma sexuálního zneužívání žen a nerovného postavení pohlaví vyvolává strach.

 

[1] Zde odkazuji na nejnovější výzkum na téma domácího násilí, který právě určité stereotypní chápání mužských a ženských rolí vnímá jako jednu z bariér řešení konkrétní situace, viz např. tato citace: „Člověk si připadá strašně špinavý. Je to taková hnusná náplast nebo… skvrna nebo jak to mám říct, člověk se stydí, že jo, protože říkám, oni do vás zasejí to, že máte pocit, že si za to můžete. I to jeho okolí vlastně říkalo, že by mě mlátilo taky (participantka, 30–39 let, délka domácího násilí 4 roky). Daniel Topinka (ed.). Domácí násilí z perspektivy aplikovaného výzkumu. Základní fakta a výsledky. Ostrava 2016, s. 142.


Autor je sociolog, působí na Univerzitě Palackého v Olomouci.
 
Související články publikované v magazínu Christnet:

Úvaha nad smyslem pastýřského listu biskupů ke schvalování tzv. Istanbulské úmluvy

 Domácí násilí v křesťanské rodině

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

IKDP
Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Souhlasíte s tím, že biologické pohlaví a gender se mohou rozlišovat?
Ano
46%
 
Ne
52%
 
Nevím
2%
 
(Počet hlasů celkem: 183)