O nahotě

Článek k zamyšlení / Zdeněk A. Eminger / 1. června 2018
O nahotě

Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora

„Při mé tvorbě opírám se o biblický výrok Genese: Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Že ho nestvořil oblečeného, je jisté, neb člověk se rodí nahý. A proto dívám se na nahotu jako na dílo Boží, jako na krásu samu, jako na nejmorálnější, nejsamozřejmější věc.“ napsal člověk, který toho o kráse lidského těla a o řeči lidské tváře veděl jako málokdo jiný. Fotograf, muž bohatého duchovního života. František Drtikol.

Mám rád jihoevropské země a jejich kulturu. Líbí se mi tamní vztah ke kráse běžných, užitkových předmětů, k oblékání, architektuře i umění. Je mi sympatický jejich méně problematický vztah k lidskému tělu, který však nepostrádá dobrou míru inspirativní cudnosti i naznačeného tajemství. Tělo není zbytným přívažkem lidské duše. Je jediným prostředkem naší komunikace s druhými. Je lakmusovým papírkem našeho duševního zdraví i našich duchovních zauzlení a bolestí. Je svrchovaným a krásným Božím dílem. Není od věci se naučit tělo respektovat a mít rád. Tělo, jak věděli už staří Řekové, nepotřebuje příliš ozdob ani ornamentů. Je krásné samo o sobě, zvlášť tehdy, když se člověk nestylizuje do cizích rolí a nevěší na sebe víc, než unese.

Nahota je posvátná. Je zřejmé, že partnerské prožívání nahoty formuje i náš jazyk. Stejně tak u rodičů jejich prožívání krásy jejich dítěte. Vulgární chápání nahoty a řeč, jež o nahotě vypovídá slovníkem opilců, je důkazem, že člověk posvátno nahoty dosud nepochopil. A nepochopil tak daleko víc. Nejpoetičtější výrazy se týkají právě našeho těla. Nemusíme mít talent Vergilův nebo autora Písně Písní. Vzpomeňte, jak jste mluvili k lásce svého života, když jste si byli blízcí a jak něžní ve vyjadřování jste byli vůči svému dítěti. Připomeňte si svoje první básně, dopisy, vyznání. Tělo je se svými plochami, prohlubněmi, magickými body a záhyby podobné krajině. Učí nás vnímat krásu. Učí nás žasnout nad něčím, co jsme sami nevytvořili a co můžeme přijmout jen jako dar. Nebojme se pohledů na sebe sama. Nezříkejme se příležitostí civilně, otevřeně a čistě hovořit o těle jako chrámu Ducha svatého. O těle, které nenosíme k zahanbení, ale k oslavě Boží velikosti. Jsme přece jeho obraz. Zpodobujeme se s ním. Jsme v něm.

Pohoršovat se nad nahotou a uvolněnou sexuální morálkou je příliš snadné. Stačí se však podívat do středověkých Smolných knih a zjistíme, že se toho moc nezměnilo. Pohoršení a zlo nepůsobí ani tak náš dnešní vztah k nahotě či erotice, jako spíš naše pojetí vztahů, chorobné toužení po věcech, které nepřežijí zítřek a fatální záměna jádra Kristova vykupitelského příběhu za ideologii a otrocký návod na život. Zdá se mi, že velkorysejší a hodnotnější přístup k tělu a jeho kráse nám, křesťanům, pomůže i v našem duchovním nazírání. Láska a péče o tělo nemá nic společného s kultem – tedy neměla by mít. Je praktickou teologií těla. I tady platí slova výtvarného a literárního teoretika Jindřicha Chalupeckého: „Estetika bez metafyziky je nesmysl.“ Kladný vztah k tělu, a tedy i k nahotě, nám může pomoci uzdravit duši, zmítající se kdesi uvnitř nemilované schrány. Přijetí sebe sama stojí podle řady respektovaných psychologů u počátku celostního porozumění sobě samému. Tady je zrcadlo, tady se dívej.

Významný český malíř Oskar Brázda žil dlouhou dobu v Římě v bezprostřední blízkosti papežského paláce, s výhledem na kupoli sv. Petra. Brázdovy portréty slavných osobností i jeho obou žen a dětí jsou dodnes považovány za mistrovská díla. Jednoho dne k němu přišel papežský hodnostář a požádal ho, zda by mohl své modelky malovat v ateliéru a ne přímo na zahradě. Vzbuzuje to prý v okruhu Svatého otce pohoršení. Oskar Brázda, držitel Řádu koruny Itálie, na to odpověděl: „Výsosti, chápu, ale nemohli by Vaši svatí ctihodní muži ty své dalekohledy z vatikánských oken třeba obrátit na jinou stranu?“ Když papež Benedikt XV. Brázdův ateliér nakonec navštívil, rozloučil se s ním slovy, která rozhodně nebyla puritánská: „Žehnám Vašemu malířskému talentu.“

Léto nás učí prožívat naši tělesnost a nahotu o něco intenzivněji. Větší míra odhalenosti nám po určitém čase přijde přirozená. Nenecháme si vzít své osobité vnímání intimity a studu a podle svého duchovního založení zahalujeme (1K 12:23–24) místa, jež tvoří středobod našeho erótu. Je pochopitelné, že se chceme sami sobě líbit. To, co naše tělo vyjadřuje navenek, je obvykle ukryto hluboko v naší psýché. V nahotě se setkávám s tím, koho miluji, a on se mnou. V duchovním smyslu to platí i pro mé setkávání s Bohem, mým Stvořitelem. Cokoliv před Bohem zastírat nemá cenu. Otevřenost je formou mé modlitby. Otevřenost je poutem vztahu. Léto nám dává jedinečnou zpětnou vazbu. Něměli bychom ji promarnit. Buďme ke svým partnerům a partnerkám něžní – v dotecích i slovech z nejpoetičtějších. Naučme se (znovu) milovat jejich nahotu a tu ctít.


Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Immanuel
Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Je "noblesní katolictví" (typu J. Zvěřiny) v českém prostředí výjimkou?
Ano
54%
 
Není časté, ale není výjimkou
38%
 
Ne
2%
 
Nevím
6%
 
(Počet hlasů celkem: 85)