Co si dnes představovat jako křesťanské hodnoty?

Zamyšlení k cyrilometodějským oslavám počátku přijetí křesťanství na našem území

Církev a svět / Jan Bednář / 5. července 2018
Co si dnes představovat jako křesťanské hodnoty?

Ilustrační foto: Bible v kostele (Krouna)
Autor: Daniel Bartoň / Christnet.eu

Dnes se v oblasti naší takzvané západní civilizace, a to včetně krajně sekularizované České republiky, skloňují křesťanské hodnoty takřka ve všech pádech. Při hlubším pohledu se však nelze ubránit dojmu, že často jde pouze o abstraktní fráze, a zeptáme-li se, čím mají být tyto hodnoty reálně představovány, následuje mlčení nebo naivně diletantské či zcela bezobsažné fráze. Zamyslíme-li se však hlouběji, brzy si uvědomíme, že takto položená otázka opravdu není jednoduchá.

Nelhat, nekrást, poctivě pracovat atd. jsou přece obecně lidské morální požadavky, kterými je podmíněna existence každé slušné a dlouhodobě stabilní lidské společnosti. Nakonec i požadavky řádného rodinného života, pečlivé výchovy potomků apod. rovněž tvoří základ každé takové společnosti. Rozhodně nejde o vlastní křesťanské speciality, maximálně můžeme připustit, že křesťané jsou zde vyzýváni a zavazováni, a to i ve svém svědomí, k maximálnímu respektu k těmto hodnotám a ke snaze o jejich co nejúplnější realizaci. Například evropští křesťané však dnes zřejmě musí sebekriticky uznat, že obávaní vyznavači islámu jim právě ve směru rodiny, spontánní charity uvnitř svých komunit, vzájemné solidarity apod. stavějí před oči relativně vysokou laťku. Kritický populační vývoj na půdě „křesťanské“ Evropy je pro to mj. až příliš zřejmým svědectvím.

K právě uvedenému tedy možno souhrnně říci, že základním, i tak však velmi náročným požadavkem kladeným na křesťana, je být člověkem v nejvlastnějším a nejplnějším smyslu slova. Při hledání podstatných a zcela specifických křesťanských civilizačních kořenů tedy musíme jít podstatně dále a hlouběji, než se omezit na tuto všeobecně lidskou bazální úroveň. Na takovou cestu si však vezměme jednu výstrahu. Nikdy nedopusťme, aby se nám hledané křesťanské hodnoty staly prvky omezené ideologie a tragicky tak sklouzly do poloh stavících ze svého principu umělé hráze i obecným pozitivům uvnitř lidské společnosti. Vyvarujme se však i opačné krajnosti, dnes bohužel často pozorovatelné v naší společnosti a spočívající v tom, že na křesťanství již nahlížíme pouze jako na svého druhu folklor.

Křesťanství zcela nepochybně představuje transcendentní pohled na bytí v nejširším smyslu slova. Z toho nutně vyplývá postoj univerzální odpovědnosti vůči Skutečnosti, jež kvalitativně (tj. přímo způsobem svého bytí) přesahuje rozměr jakéhokoli lidského jedince i rozměr veškeré lidské existence a celé lidské civilizace. Jsou-li pak podtínány bytostné křesťanské kořeny společnosti, která na nich byla konstituována, nelze se divit, že vědomí takové odpovědnosti postupně slábne, a to až ke svému vymizení. Plakátová sdělení a výzvy typu: „Nevaž se, odvaž se!“ nebo „Závazky nejsou pro mne!“ apod. jsou sice primitivní a vyloženě hloupé, ale zřejmě jasně svědčí o vážných a nebezpečných obecně společenských směřováních. Například současná tendence vyhýbat se závazkům instituce manželství a z toho plynoucí široké upřednostňování volných párových svazků zřejmě i v tomto směru svědčí o něčem potenciálně velmi nebezpečném. Chceme-li však uplatnit sice již výraznou, ale stále ještě zcela racionální a plně legitimní metodologickou skepticitu, snadno nás napadne, že ani právě zmíněné nesouvisí zcela jednoznačně s křesťanskou specifičností, ale může být připsáno i dalším náboženstvím, např. zmíněnému islámu.

 

Boží sebesdílení

Snad jsme se již dostatečně věnovali tomu, co nejsou vyloženě specifické křesťanské hodnoty, abychom se mohli pokusit pozitivně naznačit jejich bytostné jádro. Tímto jádrem není samo o sobě vědomí prosté existence transcendentně vrcholné božské autority, jíž je lidská existence univerzálně odpovědná. Je to však charakter takové autority, která má osobní povahu, a především je svrchovaně aktivní ve smyslu realizovat svoji touhu sdílet se. Toto pak lidsky nazýváme principem božské lásky. Chceme-li tedy uvažovat o specifičnosti křesťanských hodnot, nutno jejich základ spatřovat v důstojnosti stvořeného člověka, který je primárně určen ke sdílení s božskou transcendentní a vrcholně tvůrčí bytostí osobní povahy, což se v plném rozsahu týká i těch nejslabších a nejbezbrannějších nositelů lidského života.

Nemá-li však takové sdílení degenerovat k absurditě, musí být ze strany člověka svobodně akceptováno. Zde se však již přímo dotýkáme rizik lidské svobody, což představuje téma, jemuž jsme se v mnoha souvislostech již v minulosti věnovali na stránkách našeho časopisu, a nebudeme zde proto příslušné úvahy a teze opakovat. Přistupme tedy již přímo k nejpodstatnějšímu specifiku křesťanských hodnot. Zřejmě je jím evangelijní zvěst, že božská autorita výhradně ze své zcela svobodné vůle podala člověku svoji ruku tím, že sama vstoupila do jeho stvořené existence s bezpodmínečnou ochotou ponořit se až na její dno se všemi s tím spojenými riziky lidské svobody, a to až po svoji nejvyšší oběť. Právě zde nutno spatřovat onu nejpodstatnější, nejzazší a svým způsobem i paradoxní specifičnost křesťanství.

Ta fakticky spočívá ve víře ve spásu člověka zprostředkovanou celému lidstvu Ježíšem, v němž se plně realizuje vtělení božské transcendence do riskantní lidské existence. Jaké jsou však praktické důsledky právě uvedeného v rovině lidské společnosti a civilizace? Zřejmě zejména v tom, že se takto vytváří základ pro vědomí člověka, že je bytostí nejen svobodnou a nesmírně důstojnou, ale zároveň i v krajní míře obdarovanou. Tento dar sice člověk dostal zdarma, ale ze strany dárce má nekonečnou cenu. Svobodu a důstojnost lidské osoby zcela oprávněně zdůraznilo novověké osvícenství, ale zřejmě se v něm opomnělo vědomí oné nezasloužené, ale zavazující obdarovanosti člověka. Zůstaneme-li pak u všech nesporně pozitivních humanistických ideálů osvícenství, ale při právě zmíněném opomenutí, ztrácíme smysl pro transcendentní vertikálu a dostáváme se do historického procesu postupného novověkého odumírání a odtínání autenticky křesťanských civilizačních kořenů.

Právě tyto kořeny však mj. poskytují naší tolik zdůrazňované liberální demokracii vertikální rozměr, bez něho se stává plytkou a snadno podléhá degenerativním procesům. Nelze se pak divit tomu, že člověk mj. pomalu ztrácí vědomí svých transcendentních a všech z nich plynoucích přirozených závazků. Zajímá se pak pouze o svoje práva, přičemž zapomíná, že tato práva ve svém základu spočívají v božském obdarování, které člověk primárně získává sice beze svých zásluh, ale ze strany dárce byla za ně zaplacena nejvyšší cena v podobě oběti kříže. Autentické křesťanské hodnoty tedy přímo představují lék proti tomu, aby člověk vznášel nárok na automatické uspokojování všech svých potřeb a tužeb, včetně pocitu univerzálního štěstí, aniž by se za to po něm cokoli požadovalo.

 

Špetka víry

Můžeme konstatovat, že se máme lépe než kdykoli v minulosti: nebývalá hojnost všeobecně dostupné kvalitní potravy, obecná ekonomická prosperita, hojnost všemožných materiálních a kulturních statků, fakticky vysoká úroveň bezpečnosti, technicky vyspělé zdravotnictví, sociální zajištění apod. Prakticky nikdo to nepopírá, ale přesto se značná část členů společnosti necítí dobře, osobně pociťuje jistou disharmonii, cosi nedefinovaného, ale důležitého postrádá, zejména pak pociťuje neurčitý strach.

Co si dnes představovat jako křesťanské hodnoty?

Ilustrační foto
Autor: Zdeněk A. Eminger

Mluví se o absenci hodnot a vizí, ale prakticky nikdo nedovede tyto hodnoty a žádoucí vize konkrétně, racionálně a srozumitelně definovat. Poněkud to připomíná situaci zachycenou ve starém českém filmu z padesátých let 20. století „Byl jednou jeden král“, představujícím volnou, poněkud tehdejšímu komunistickému režimu poplatnou dramatizaci klasické české pohádky „Sůl nad zlato“. Všichni jsou doslova zavaleni nepředstavitelnou hojností lahůdek všeho druhu, ale nikomu nic nechutná, všem je špatně a nikdo již fakticky není schopen pozřít jakoukoli potravu. Chybí totiž jen drobnost – špetka soli; a skutečně tato špetka posléze zjedná nápravu. Lze si zde dle známého novozákonního biblického citátu „Vy jste sůl země“ dobře představit, že v současné situaci euroatlantické civilizace, a především nám ve vlastní Evropě, zcela konkrétně pak v České republice, chybí špetka víry opravdových křesťanů – autentických Ježíšových učedníků, která by i při své objektivně dané kvantitativní nepatrnosti dokázala poskytnout konzumovatelnost a chuť nesrovnatelně většímu objemu „společenského těsta“.

Bez této špetky soli – opravdové živé víry – ztrácejí dnes společenské vize i jakékoli volání po křesťanských hodnotách svoji reálnou podobu a vlastně jakýkoliv smysl. „Čím se osolí, zkazí-li se sůl“, nebo i ještě trochu jinak: nebudeme-li vůbec mít k dispozici nějakou sůl. V naší tzv. ateistické české společnosti se zastoupení praktikujících křesťanů v populaci odhaduje na nějakých 5 až 10 procent. Zdá se to málo, ale srovnáme-li objem soli nezbytně potřebné k prosolení těsta s jeho celkovým objemem, je to nesporně poměr ještě daleko menší. Společnost tedy zřejmě potřebuje daleko více kvalitu víry svých křesťanů než její prostou kvantitu.

Není přirozeně možné ztotožňovat dnešní situaci Evropy se situací před pěti stovkami let. Položíme-li si však prostou otázku, co může dnešní Evropu zachránit, zřejmě se nám v jisté modifikaci ozve jedno ze stěžejních hesel reformace: „jedině víra“, tj. opravdová aktivní víra v jedinečné spasitelné poslání Ježíše Krista. Bez její přítomnosti ztrácejí křesťanské civilizační kořeny svůj smysl a jakékoli oprávnění, hynou, avšak bez jejich životodárného působení se na nich fakticky založená civilizace nemůže do budoucna udržet, byť se třeba právě nacházela ve vrcholné fázi svého technického rozvoje.

 

Křesťanská důvěra

Mluvíme-li však v právě uvedených souvislostech o víře, nutno si uvědomit, že jde o mnohem více, než vyplývá z formální katechetické definice, podle níž je víra v podstatě srozumění našeho vědomí s tím, co jako zjevená pravda zcela přesahuje kompetenci prostého rozumu. Živá víra, hrající ve společnosti roli oné pověstné špetky soli, musí být především bytostnou důvěrou ve skutečnost, která nás sice nekonečně přesahuje, ale je přitom schopna se reálným způsobem projevovat v našem životě. Dále musí obsahovat důvěru ve zmíněné obdarování, jež je nám sice poskytováno zdarma, ale ze strany dárce má nekonečnou cenu. Zaujímá vůči tomuto obdarování postoj věrnosti a směřuje k jeho osobní reflexi, což vede k naději a dále směřuje ke svého druhu reciprocitě generující to, co obvykle nazýváme láskou. Vědomí vlastní odpovědnosti a spolehlivých vizí směřujících do budoucnosti pak zcela přirozeně tvoří neodmyslitelnou součást podloží a podhoubí tohoto jádra všech autentických křesťanských hodnot. Víra v tomto pojetí zřejmě představuje shrnující komplex toho, co v katechetické praxi a v morální teologii označujeme jako tři tzv. vlité (božské) ctnosti: víru (v užším základním pojetí), naději a lásku. Jádro křesťanské zvěsti, formující mj. též postoj křesťanů ke společnosti, by zde asi dnes potřebovalo celostnější pohled oproti tomu, co nám poskytuje tradiční teologie a pastorace ovlivněná klasifikujícím „škatulkováním“ historicky inspirovaným spíše řeckou filozofií než vlastní biblickou tradicí.

Křesťanská víra v uvedeném smyslu může evidentně poskytnout bohatou škálu podnětů nejen pro soukromý život, ale i pro celou veřejnou sféru (ohledně veřejné sféry viz Doplňující poznámku). Nepochybujme, že může své nositele uschopnit ve smyslu symbolického biblického obrazu, podle něhož lze s opravdovou vírou účinně přikázat moruši, aby se sama vytrhla ze svých kořenů a přesadila se do moře. Věřme, že špetka soli opravdové víry, pokud bude ovšem ve společnosti opravdu reálně přítomna, může učinit poživatelným, ba dokonce chutným obrovské množství zprvu beztvarého společenského těsta. Takováto víra může očistit, ozřejmit a aktivizovat vše, co často pouze mechanicky a mnohdy i bezmyšlenkovitě označujeme jako křesťanské hodnoty, může je vyvést z abstraktních poloh a převést do sféry plné reality. Může tak poskytnout mnoho klíčů ke vstupu do skutečné společenské angažovanosti.

 

Boží pozvání lidem dobré vůle

Chceme-li však naše úvahy finalizovat, zdůrazněme ještě (a zejména) jedno. Nesporným jedinečným specifikem křesťanství je přesvědčení, že svrchovaná božská autorita a moc se aktivně snížila na lidskou úroveň, a to dokonce s bezvýhradnou ochotou spolupracovat zde s kýmkoli pouze na základě jeho dobré vůle, a sama se s takovouto vůlí obrací na celé lidstvo (viz andělský zpěv u betlémských jeslí, Lk 2,13–14). Jako evidentní a vrcholně finalizující křesťanská hodnota by tedy měla být křesťany chápána především jejich ochota a schopnost všemožně spolupracovat s lidmi dobré vůle bez omezení jakýmikoli z tohoto hlediska podružnými záležitostmi, prostě být účinným prostředkem přenosu a celostní distribuce univerzálního božského obdarování člověka do aktuální podoby profánní lidské společnosti. Nutný je však přitom postoj křesťanské reality. Spasiteli nejsme my (tj. křesťané), ale spasitel světa stojí nad námi a s námi, naší ambicí není vlastní osobní či skupinové uspokojení nebo prestiž, ale pouze to, abychom byli jeho služebníky a tímto prostřednictvím i služebníky celé lidské společnosti. Obava z možného poskvrnění světem ztrácí své opodstatnění, přijmeme-li za svůj ježíšovský postoj: nepodléhat světu, nebýt vůči němu naivně neopatrný ani štítivě odtažitý, ale svobodně mu poskytovat nabídku spojenou nikoli s panováním, ale s bezvýhradnou ochotou zcela nezištné služby, a je-li třeba, i oběti. Je ovšem bolestnou skutečností, že křesťané v celých svých dávných i nedávných dějinách právě na tuto svoji jedinečnou kooperativní hodnotu velmi často zapomínali, a to i tak, že se pohrdlivě uzavírali do svých izolujících bublin. Vezmeme-li např. v této souvislosti v úvahu celé tzv. polistopadové období vývoje v naší České republice a zamyslíme-li se z křesťanské pozice opravdově, s realistickou kritičností a bezpředsudečně, zřejmě bohužel dospějeme ke „slušné“ přehlídce zmařených společenských příležitostí. Velkým pozitivním impulsem v právě naznačeném směru jsou však dnes postoje a aktivity papeže Františka. Právě jeho volba přijatého jména zřejmě mj. souvisí i s tím, že jeho historický nositel může být velmi dobře chápán jako typický představitel účinného pochopení a uchopení právě zmiňované křesťanské kooperativní hodnoty.

Co si dnes představovat jako křesťanské hodnoty?

Ilustrační foto: sochy sv. Cyrila a Metoděje ve stejnojmenném kostele v Olomouci - Hejčíně
Autor: Wikipedia.org / Opavjar / Creative Commons

Křesťanství je sice vůči obecné společnosti vždy velkorysou nabídkou, ale není garantem toho, že nakonec vše dobře dopadne i tehdy, nenalezne-li se ve společnosti nezbytné minimum pozitivní dobré vůle. Je proto třeba položit si i tíživou otázku: Co s námi, s naší evropskou civilizací, s naší Českou republikou bude, nenalezne-li se ve společnosti ona oživující kapka opravdové křesťanské víry nebo nebude-li schopna účinně působit např. proto, že se křesťané stáhnou na pozice uzavřených společenských bublin? Stěží pak můžeme předpokládat svobodu, bezpečnost, demokratické zřízení a pozitivní ekonomický rozvoj, neboť toto vše nutně vyžaduje jistou úroveň morálního stavu společnosti. Společnost však vždy bytostně žije z těch ideálů, z nichž se sama zrodila.

V celé euroatlantické (západní) civilizaci, nechceme-li směřovat k jejímu vyprázdnění a destrukci, tedy naprosto nelze škrtnout křesťanský étos historicky zde formující samotné morální společenské základy. Nebude-li přítomen, budeme se asi opravdu muset spolehnout spíše na tvrdší autoritativní vůdce než na liberální demokracii; nedosáhneme-li společensky morální a ideové obrody, bude asi třeba věnovat se daleko více násilně ozbrojeným formám obrany. Nepochybně by to přineslo nové tvrdé požadavky na nutné oběti, tentokrát již zřejmě opravdu ve smyslu obětování holých životů v nějaké formě násilného boje. Pokud by pak naše společnost nebyla schopna obstát ani takto, asi by jí již nebylo pomoci. Zřejmě by musela ustoupit nějaké nové, velmi pravděpodobně nikoli příjemné podobě společenského uspořádání založeného již na odlišných civilizačních principech.

Věřme však, že naděje zcela neumírá ani za takovýchto okolností. Bude pak spočívat v tom, že ona potenciálně vše prosolující špetka pravé aktivní křesťanské víry, tvořící jádro všech křesťanských hodnot, úplně nezanikne, znovu postupně nalezne, a to třeba i za cenu velkých obětí, nové pole pro svoje společenské působení ve smyslu regenerace východisek k novým pozitivním společenským vizím. Takovéto naděje se nevzdávejme, ale berme přitom zcela vážně i hrozivě znějící biblickou otázku, na jejímž budoucím zodpovězení vše záleží: „Nalezne pak Syn člověka na Zemi ještě nějakou víru?“

 

 

Náboženské symboly ve veřejné sféře

Skutečnost, že v současné době je ve značné části Evropy křesťanství prakticky vykazováno z veřejné do čistě soukromé sféry, má zřejmě spojitost s ideologicky vypjatým sekularismem příslušníků levicově liberální společenské elity, ale přinejmenším v nemalé míře vyplývá i z nedorozumění spočívajícího v tom, že celá veřejná sféra se často (a u nás v ČR zpravidla) neodůvodněně a nekompetentně ztotožňuje s mnohem užší oblastí vlastní státní správy a moci. Státní správa musí být z hlediska principů moderního právního státu vůči občanům neutrální, a to nikoli pouze nábožensky, ale v zásadě jakkoli hodnotově, pokud nejde o zcela univerzální všelidské a obecně občanské hodnoty.

Veřejná sféra je však něco daleko širšího a v ní nelze upírat občanům právo (chceme-li se vůbec hlásit k liberální demokracii) veřejně prezentovat své skupinové, stavovské, zájmové, tradiční, náboženské, kulturní apod. hodnoty, pokud ovšem není negativně dotčena svoboda či důstojnost ostatních občanů. K tomu pouze malá historická reminiscence: Otcové zakladatelé Spojených států amerických zavedli velmi striktní aplikaci náboženské neutrality státní moci. Co jiného jim ostatně zbývalo, jestliže se k nim valily, zejména z Evropy, vlny emigrantů, kteří vyznávali různé náboženské konfese a byli ze svých původních domovů zvyklí na ostré mezikonfesní boje. Přesto si však společnost ve Spojených státech (nebo snad právě proto?) podnes udržela ve srovnání s Evropou daleko větší obecný křesťanský étos. V amerických poměrech je ovšem emancipace celé veřejné sféry vůči relativně malému sektoru státní moci mnohem větší, než tomu bývá v evropské, a zejména v naší státní a národní tradici.

Nemělo by se tedy namítat nic proti tomu, aby se např. o Vánocích v obcích na veřejných místech instalovaly vánoční stromky nebo jesličky, zpívaly koledy apod., vyplývá-li to i v sekularizované společnosti ze společenských tradic. Prohlašovat, že by takto snad mohli být uráženi naši (případní) muslimští spoluobčané, je směšné, neboť lze uvést řadu příkladů, kdy takovéto symboly se ve vánoční době vyskytují vcelku bezproblémově před kostely křesťanských menšin v řadě většinově muslimských zemí. Na druhé straně by však zřejmě nebylo vhodné umístit např. jesličky před veřejný oficiální vchod do státního úřadu a dávat najevo, že je slušné, aby všichni příchozí občané zde v nějaké formě projevovali svoji úctu. Nebo jiný příklad. Jistě není třeba ani ve státní škole upírat legitimitu zpívání koled před jesličkami v rámci nějaké dobrovolné, byť organizované besídky, nepovinné výuky apod. Na druhé straně však nelze přiznat legitimitu situaci, kdy např. při nějaké formě umělecké výchovy v rámci povinné výuky na státní škole by žáci muslimského vyznání byli nuceni před jesličkami zpívat koledy. Pokud je čtenář obeznámen s článkem „Islám je velmi pevné náboženství“ z Universa 2017/4, musí mu být zřejmé, že toto by pro muslimského žáka mohlo velmi reálně představovat duševní trauma dosti podobné tomu, co by prožíval katolický žák, kdyby byl nucen šlapat po posvěcených hostiích. Vlastní aktivní podíl, byť třeba pouze formální, na oslavování božské přítomnosti v podobě bezbranného dítěte, zabaleného v plenkách a nalézajícího se ve chlévě, je totiž pro víru muslima nepředstavitelným rouháním. Ve všech souvislostech s právě zmíněnými a jim analogickými situacemi je tedy třeba pečlivého rozlišování, tolerance, ale i odvahy, a zejména používání zdravého rozumu jako protikladu emocí vyplývajících ať již z nezdravé ideologizace jakýchkoli náboženských vyznání nebo z netolerantního ateismu. Zde je zřejmě třeba spatřovat výchozí bázi pro efektivní uplatnění kooperativní hodnoty křesťanství v soudobé profánní společnosti.

 

Vydáno ve spolupráci s redakcí časopisu Universum.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Souhlasíte se změnou ústavy a zakotvením manželství jako svazku muže a ženy do jejího znění?
ano
56%
 
nesouhlasím s manželstvím pro homosexuální občany, ale takové otázky netřeba řešit změnou ústavy
19%
 
ne, šlo by o porušení práv sexuálních menšin
24%
 
nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 272)