Ohlédnutí za Katolickou charismatickou konferencí

Ilustrační foto - Katolická charismatická konference 2015
Autor: Facebook.com / Dominik Bouma

Rok se opět sešel s rokem, vlády se ujal červenec. I pro ty z nás, za nimiž už dávno zapadla vrata školy, tento měsíc evokuje začátek prázdnin, období pro uvolnění a obnovu, tělesnou i duchovní. Z tohoto hlediska je nanejvýš šťastné, že Katolická charismatická konference probíhá právě začátkem prázdnin. Letos má dvacáté deváté narozeniny. Před jedenácti lety našla domov v Brně na Výstavišti. A asi už sotva kdy by mohla být někde jinde, protože zájem stoupá, počet účastníků se zvyšuje a i úctyhodný pavilón F přímo praská ve švech.

I pro sebevíce duchovní akci je nezbytné docela prozaické zázemí. Proto na úvod pár statistických a věcných údajů: počet zúčastněných se letos vyšplhal na 7830 (v pátek 13. 7.) a s jednodenními vstupy chvílemi převýšil 8 tisíc. Z toho bylo letos 1416 dětí, z nich v dětské konferenci 1200 a o jejich program se staralo 200 „pomerančů“ v oranžových tričkách. Pro srovnání: loni bylo dětí „jen“ 1200 a z toho v dětské konferenci 945. Denně, od čtvrtka do neděle, se v poledne vydávalo tři a půl tisíce obědů. Od loňského roku se vyladilo několik drobných, leč důležitých organizačních věcí, především tři fronty: na WC, oběd a svátost smíření. Využitím WC i v sousedních pavilónech G a V se zmírnilo frustrující přešlapování na schodech pavilónu F, úspěšný byl i apel na ukázněnost a ohleduplnost na obědě: důsledně dávat přednost rodinám s dětmi, hendikepovaným, seniorům a také celiatikům - je trochu hloupé jim jejich jídlo sníst. Tím vším se snad zkrátilo dřívější i více než hodinové postávání ve frontě na oběd. Já to posoudit nemohu, vyřešila jsem totiž svůj oběd podobně jako už loni: šla jsem se najíst na Hlinky. Jenže letos měli podobný nápad i mnozí jiní, a tak mě ani v mém oblíbeném Pivním a vinném šenku Železná růže neminulo čekání, ale aspoň bylo v sedě. Do třetice se musela vyřešit i fronta na svátost smíření. Na tom má zásluhu mons. Aleš Opatrný, který vyzval všechny přítomné kněze, aby se aspoň na chvíli do této služby zapojili. Kajícníkům elegantně a vtipně připomněl zásadní rozdíl mezi pojmy vypovídat se a vyzpovídat se, spočívající v jediném písmenku „z“, podobně nepatrný jako písmenko „k“ ve slovech voda a vodka.

Takže zbyl už jen jeden nepříjemný nešvar: rezervování celých řad židlí pro spolča a farnosti, jak to charakterizovala Katka Lachmanová. Ani mně nezbylo nic jiného, než se opírat o stolek vzadu a vydýchat rozladění nad židlemi, obsazenými pouze mikinou, jejíž majitel se kdesi zapomněl.

Stejně jako v minulých letech jsem měla dilema, jaký doprovodný program si vybrat. nakonec jsem se rozhodla pro přednášku P. Ladislava Heryána o Boží velkorysosti. Zájem byl veliký a musel se najít i odpovídající prostor. Jenomže ani katedrála na Petrově téměř nestačila, sedělo se úplně všude, na stupíncích zpovědnic i na zemi. Snažila jsem se o zpravodajství on-line, dala jsem na Facebook fotku zcela zaplněné katedrály, spolu s úvodem a koncem přednášky, kdy P. Heryán zazpíval s kytarou píseň z repertoáru Beatles. K mému údivu se na mé zdi okamžitě rozpoutala diskuse, dá-li se to tak nazývat. Spíš to byly vášně puštěné ze řetězu a vypadá to, že jsem přišla o pár přátel. Co se dá dělat...

„Svou sílu hledejte v Pánu, v jeho veliké moci“. To bylo motto letošní konference z Listu svatého Pavla Efesanům. Tento list je významný tím, že představuje shrnutí celé Pavlovy teologie: středem je Kristus a jeho vztah k Božímu lidu, k jeho církvi. Ježíš sestoupil z nebe, dokonal Boží plán spásy, on je Pán vesmíru a všeho stvoření. Ve spojení s ním jsme byli vyvoleni, jsme milovaní synové a dcery Boží. Z toho ovšem plynou určité závazky: udržovat jednotu, duchovně se obnovit a neustále bojovat proti Božímu nepříteli.

Ohlédnutí za Katolickou charismatickou konferencí

Momentka z konference 2018
Autor: Christnet.eu / Hana Farná

Do tohoto tématu nás uvedla hned první čtvrteční přednáška P. Vojtěcha Kodeta: Když docházejí síly. Je to téma nadčasové a netýká se ani zdaleka jen duchovního boje. Všichni jsme přece slyšeli o nestíhání, vyčerpání a únavě, které ve finále vedou k syndromu vyhoření. Nejsme nadpřirozené bytosti a naše síly jsou limitovány. Netěší nás to, snažíme se přemoct únavu – přidáváme plyn a nakonec se staráme pak jen o technické věci, jde už jen o to, jak všechno zvládnout. A ztrácíme se tím sami sobě. Všechno nás mrzí, unavuje, přestáváme chtít kohokoli vidět, nemáme chuť se s někým bavit. Pouze odškrtáváme položky s vidinou, že po té poslední si odpočineme – to je ovšem omyl, po poslední povinnosti přijde prázdnota. Zlé není to, že docházejí síly – to je normální. Zlé je, že člověk to ignoruje, jede jako buldozer, ovládán totalitou vůle. I Ježíš měl své lidské limity, býval unavený, ovšem všímal si toho: spal na loďce, hleděl načerpat nové síly v modlitbě o samotě, odpočíval v Betanii u Marie, Marty a Lazara, lidí sobě blízkých. Nehrál si na supermana, který všechno „zmákne“. Na poušti byl s lidskými silami na dně – andělé ho posilovali. I v Getsemanech, kde apoštolové spali, ho posiloval anděl. Ale na kříži byl už zcela vydán a osamocen.

Jistě, jsou lidé, kteří mají vždy dost síly. Ovšem je otázka, odkud. I Boží nepřítel může dodat sílu, pokud se mu člověk oddá. Pak ovšem žije ze satanských lží. Exorcismus někdo považuje za hororovou senzaci, což je zásadní omyl. Přitom v něm jde o to, že Boží moc je daleko větší než moc Božího nepřítele. Posedlý je v moci Zlého (nemá smysl přemýšlet, zda, jak a čím si to zavinil), exorcismus znamená ne boj proti němu, ale proti Božímu nepříteli. Ani v běžném životě není možné vzepřít se zlu bez Boha. Nejprve je nutné se podřídit Bohu a teprve potom začít bojovat, obléct zbroj. Proti zlu je nutné stát čelem a s nekrytými zády – aby nás to nesvádělo k útěku. Slovo Boží je meč Ducha. Kdežto slovo bez Ducha není meč, nýbrž klacek, kterým marně bijeme kolem sebe. Víra (nikoli ideologie!) jde přede mnou jako štít, který zachycuje rány.

Odpoledne volně navázal další přednášející, dobře známý už z minulých let: Pavol Strežo ze Spoločenstva novej evanjelizácie. Jeho přednáška měla název Život na bojišti. Nemám zde prostor na detailní přiblížení všech přednášejících, jen se tedy zmíním, že se jednalo o to, že duchovními silami sice pohne jen Bůh, ale bez našeho boje pomocí modlitby a pokání by se nemohlo změnit naprosto nic.

P. Jakub Sadílek, provinciál františkánů, nás ve své páteční přednášce uvedl do svátosti smíření v kontextu tohoto duchovního boje. Nejde o nějaké trýznění, vždyť máme důstojnost Božích dětí. Jsme voláni do Boží bitvy, ale to neznamená, že to bude snadné. Protože zůstáváme v Kristu, sneseme i zranění.

Svátost smíření má tři aspekty: pokání, vyznání a smíření. V pokání nejde o sebemrskačství, jde o cestu k očištění. Vyznání znamená poznat svůj hřích a nebát se ho vyslovit, neztotožňovat se s tím špatným („já nejsem ten hřích“) a pro smíření je rozhodující ochota odpustit ve svém srdci. Máme před očima kříž s jeho horizontálou a vertikálou. Místo, kde se protínají, jeho střed, je naše srdce. Vertikála směřuje vzhůru a je to symbol našeho vztahu k Bohu Její ukotvení v zemi vyjadřuje vztah ke stvoření (podle svatého Františka k matce Zemi), horizontála pak znamená vztah k lidem okolo nás a vztah k sobě samému.

V pátek dorazil i hlavní host konference, P. René-Luc, kterého už známe. Poprvé byl u nás před čtyřmi lety. S nekonečnou trpělivostí podepisoval svou autobiografickou knihu Vychoval mě gangster a jeho sobotní přednáška Křesťan v plné polní byla více než zajímavá svým pojetím duchovního boje jako výstupu na skalní stěnu. Spousta lidí žije v údolí, nemá touhu vystoupit na horu. Ale náš cíl je stoupat vzhůru, k Bohu, na vrchol hory. K tomu potřebujeme vhodné vedení – duchovním vůdcem může být jak kněz, tak i někdo jiný. Dále je nezbytné mít lano. S naším průvodcem jsme uvázáni na jednom laně, které je pevné, ale i elastické. Duchovní vůdce nás neřídí, nýbrž doprovází. Nerozhoduje za nás, jen nám pomáhá objevit a najít světlo. Dále je nutné mít skoby, záchytné body – například zpověď, modlitba růžence nebo duchovní deník, což je vznikající nástroj a jisticí bod duchovního života. Pán vzal učedníky na horu Tábor, to znamená, že nechce, abychom zůstali v údolí.

Všechna evangelia konferenčních dní byla „misijní“: Ježíš posílá své učedníky, aby zvěstovali jeho učení všem. Uvádí apoštoly do misijního díla a nezastírá jim, že to nebude žádná idyla. Nemohu se zastavit u každé z homilií, a tak se blíže zmíním jen o páteční mši, protože to pro mě byl i předvečer loučení s Brnem. Hlavním celebrantem byl monsignore Aleš Opatrný, Matoušovo evangelium (10,24–33) se dá shrnout do jediné věty: Ježíšovi učedníci mají hlásat jeho poselství v celém světě a on jim říká: nedělejte si iluze. O nepříjemnostech, nebezpečí a ohrožení nikdo neslyší rád. A „normální“ člověk se chce proti tomu zajistit. I my můžeme být v pokušení zajistit se lidskými prostředky, abychom byli pokud možná nezranitelní. Ale Pán Ježíš přece zranitelný byl! Své učedníky docela realisticky varoval: slovo Evangelia bude narážet. A tvrdě!

Důvěra ovšem musí ustát zkoušky. To člověk nemá rád. Navíc máme nepřítele i v nás samotných, není snadné vytrvat v tom, co je těžké. Kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Můžeme se ptát: „Kdo to má vydržet?“ „Pořád bojovat???“ Jistě, boj s tím, co je okolo, jakož i s tím, co je ve mně, nemusí být zrovna snadný. Cesta je obtížná, ale Ježíš nám zaslibuje, že je možné po ní jít. Je to velké zaslíbení, nejen pro věčnost, nýbrž už pro teď. Cestu s Ježíšem zvládnout možné je. V tomto životě můžeme utrpět nejrůznější ztráty, ale nebe nám nikdo ukrást nemůže.

Cesta je dlouhá, klopotná, o tom není sporu. Ne nadarmo známe přísloví: Život bez slavnosti je jako dlouhá cesta bez hospody. A tak i na této cestě máme svoje hospody a hospůdky. Ale všichni se těšíme do té velké hospody, na konci naší cesty...

Na Katolické charismatické konferenci jsem byla už po desáté. Za ta léta ji vnímám jako něco mezi exerciciemi (bez pro mě nestravitelného silentia), prázdninovým táborem a báječnou dovolenou v letní moravské metropoli. Letos jsem odjížděla před ukončením, a tak jsem přišla o konferenční hymnu. Místo ní si notuji písničku P. Aleše Opatrného, kterou zakončil svou promluvu:

Až nás Pán Bůh zavolá, dopijem a pudem, v tej nebeskej hospodě zase chlastat budem.

AMEN.

 

Hana Farná je lékařka, stálá spolupracovnice redakce.