Hořké časy s Hospodinem

Kázání ke knize Rút

Teologie a duchovní texty / Martin C. Putna / 29. července 2018
Hořké časy s Hospodinem

Martin C. Putna
Autor: Flickr.com / Ondřej Lipár / Creative Commons

Základem kázání je text Knihy Rút: 1,18-21

18 Když Noemi viděla, že Rút je odhodlána jít s ní, přestala ji přemlouvat.

19 Tak šly obě, až došly do Betléma. Když přišly do Betléma, shluklo se kolem nich celé město. Ženy se ptaly: „Je toto Noemi?“

20 Odvětila jim: „Nenazývejte mě Noemi (to je Rozkošná) . Nazývejte mě Mara (to je Trpká) , neboť Všemohoucí mi připravil velmi trpký úděl .

21 Odcházela jsem s plnou náručí , ale Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou. Jak byste mě mohly nazývat Noemi, když je Hospodin proti mně a když mi Všemohoucí určil zlý úděl?“

 

Sestry a bratři,

Hospodin je proti mně!

 

To neříkám já – aspoň ne teď a ne tady. To říká paní Noemi, hrdinka knihy Rút. Říká? Ona to vzdychá, ona to pláče, ona to křičí, ona to drtí mezi zuby. Co my víme, jak se její pocity projevují v jejím hlase, v její tváři, v její intonaci. Ale ty pocity si asi dovedeme představit: Měla muže – už ho nemá. Měla syny – už je nemá. Měla nějaký majetek – už ho nemá. Má jen snachu, která jí z nějakých nepochopitelných důvodů zůstala věrná. S tou snachou se vrací do Betléma. A ta snacha je podle tehdejších pravidel nábožensky a rasově nečistá. To si dovedeme dobře představit. Za staré, takzvaně křesťanské Evropy, by to byla smradlavá Židovka. Za dnešní, prej, že rejže, znovu-svoji-křesťanskou identitu-hledající Evropy, by to byla špinavá machometánka. Prostě fujtajksl. Tak s tou se paní Noemi vrací do rodného města Betléma, „města chleba“. A vrací se tam žebrat nebo umřít hlady, v tom rodném městě Betlémě, „městě chleba“. Protože na nějakou vdovu, vlastně na dvě vdovy, tam nikdo nebyl zvědavý.

Tak kdo by se divil paní Noemi, že vzdychá, pláče, křičí, drtí: Hospodin je proti mně! Všemohoucí mi určil zlý úděl! Nebo, řečeno v překladu Bible 21: Všemohoucí mě sužuje!

Kdo by se divil? Třeba ekumenický komentář ke Starému zákonu se diví. To by paní Noemi neměla. Neměla by si myslet, natož nahlas říkat, že je Hospodin proti ní, že se na ni vykašlal, že si na ni zasedl. Měla by být pokornější. Měla by mít větší důvěru v Hospodina. Jo, to se to člověku říká, když sedí a píše biblický komentář nebo stojí a káže. Bible je plná příběhů lidí, kteří mají tady a teď oprávněný pocit, že se je Hospodin proti nim, že se na ně vykašlal, že si na ně zasedl. Vždyť jsme to slyšeli v prvním čtení z Knihy Job. A opět, Bible 21 to říká expresivněji: „Radši bych zemřel, než takhle živořil! Mám toho dost. Nech mě být.“ (Jb 7,15-16)

Kniha Job je takovýchto stesků plná. Kniha Rút obsahuje vlastně jen tento jeden kratičký stesk paní Noemi. Vlastně jsou to jen dva verše. Je to taková Kniha Job „en miniature“. Ale jaká je to skvostná miniatura! Je to báseň autentického zoufalství z podělaného života, ano, báseň upřímného rouhání, neboť, jak praví starý katolický magor Léon Bloy: Rouhání, toť modlitba zoufalcova. Je to zoufalá, rouhavá, paradoxně zbožná báseň. Je to báseň, která si hraje s vlastním jménem paní Noemi podle principu „nomen omen“, „jméno je údělem“: Už nejsem Noemi, milovaná – už jsem Mara. Kdo je to Mara, co je to Mara? Ekumenický překlad říká „Trpká“, Bible 21 „Zatrpklá“. Kralická Bible překládá „Říkejte mi Mara, nebo hořkostí velikou naplnil mě Všemohoucí.“ Mara – trpká – ale nejpřesněji vlastně „hořká“.

Přátelé, toto kázání nechce řešit, proč se na světě dějí věci, které pak vedou lidi k výrokům a výkřikům, jako je tato báseň paní Noemi. Toto kázání je vlastně jen o jednom jediném slovu: Hořký. To slovo samo už je báseň „en miniature“: Hořký! Řekněme to nahlas a společně: Hořký! A taktéž v hebrejštině je to slovo velmi zvukomalebné: Zní buď jednoduše MAR, nebo zdvojeně MAROR. Řekněme to nahlas a společně: Maror!

Slovo „hořký“ čili „maror“ je ve Starém zákoně jedním z poměrně častých slov. Konkordance nám ukazuje kolem padesáti výskytů, v této formě nebo v různých jiných tvarech. Zvláště půvabné je slovo „učinit hořkým“ – něco, co česky nemůžeme říci, leda vytvořit novotvar „zhořčit“. To je doslovně to, na co si stýská paní Noemi: „HéMAR Šadaj li meod“, „zhořčil mě Všemohoucí velmi“. Ale nejde jen o tu početnost. Jde o to, že hořkost je jedním z klíčových slov biblického světa a biblické antropologie.

Bible zpravidla staví do protikladu „hořkost“ a „sladkost“. „Hořkost“ je pochopitelně principem negativním. Hořký pláč, hořký zármutek. Hořkost je něco zlého, čeho se chceme zbavit. Nebo aspoň to zaplašit. V knize Přísloví se varuje před alkoholismem – ale varováni jsou hlavně bohatí a šťastní; a vzápětí jsou vyzýváni: „Dejte opojný nápoj hynoucímu / a víno těm, kterým je hořko“ (Př 31,6), doslovně „a víno hořkým duším“, „vjájin lmárej náfeš“. Ne náhodou je knihou s nejčastějším výskytem motivu hořkosti kniha Job. Motiv hořkosti účinkuje i v onom velkém rituálu pesachové večeře, kdy se jako jedno z obřadních jídel požívají hořké byliny. Pésachová píseň Ma nishtana o tom pěje:

„She-b'khol ha-leylot 'anu 'okhlin sh'ar y'rakot,
ha-laylah ha-zeh, maror“

„Proč o ostatních nocích jíme všechny možné byliny,
ale o této noci jenom ty hořké?“

Proč? Každé židovské dítě ví: Jíme hořké byliny, abychom si připomněli hořkost otroctví v Egyptě. Hořkost, to je otroctví – sladkost, to je svoboda. Když Pésach, tak Velikonoce – a když Velikonoce, tak pro křesťany utrpení Páně – a když utrpení Páně, tak také motiv hořkosti. „Hořké umučení“, to je ustálený obrat duchovních písní i pašijových kázání. Jedna z nejúspěšnějších knih katolické zbožnosti 19. století, kterou napsal romantický básník Clemens Brentano, ale vydává se pod jménem jeho inspirátorky, jeptišky Anny Kateřiny Emmerichové, se nazývá Hořké umučení Pána našeho Ježíše Krista.

A když hořké umučení, tak i další hry s motivem hořkosti. V latinských textech se někdy hraje s podobností slova „amara“, „hořká“, a jménem Maria. Název myrhy – oné rostlinné masti, jíž bylo pomazáno tělo Páně, je také odvozen od hořkosti. Myrha se hebrejsky řekne „mor“ a v křesťanské zbožnosti pak mívá často přívlastek „myrha hořká“. Hořká, ale přitom vzácná a aromatická. Viz opět píseň, tentokrát od Adama Michny z Otradovic:

„Myrha hořká, však odporná,
smrtelné člověčenství znamená.“

Anna Kateřina Emmerichová, Michna z Otradovic a „smrtelné člověčenství“: zdánlivě jsme už daleko od paní Noemi a jejího sebepřejmenování na „paní Hořkou“. Ve skutečnosti jsme právě teď zpátky u ní. Co zažívá paní Noemi, je jedním z nespočítatelných příběhů lidské hořkosti, lidského zklamání. Hořkosti, tolikrát vykřičené a vyzpívané – všem společné, všemi zakoušené – když ne tady a teď, tak jistě včera nebo dost možná zítra – a přece nesdělitelné. Jak to říká Kniha Přísloví: „Jen srdce člověka zná vlastní hořkost / podobně jeho radost druhý necítí“ (Př 14,10).

Tak co tedy s tou hořkostí? Říci s moralisty: „Fuj, to by zbožný člověk neměl“? Čekat, až se obrátí v sladkost? V některých lidských příbězích se obrátí v sladkost. Obrátí se v příběhu Jobově, obrátí se v příběhu paní Noemi. Ale ačkoliv je naplněná hořkostí, vzápětí, hned o verš dál po své veliké hořké básni, začne vymýšlet, jestli by se přece jen nedalo něco dělat. A o to jde: Co uděláme, když se nedá dělat nic. Noemi nemůže nic udělat pro sebe samu – ale zkusí něco udělat pro svoji „rasově nečistou“ snachu Rút. Nakonec se to „něco“ povede a Rút získá manžela a všechno se v dobré obrátí, hořkost ve sladkost. Ale to Noemi v tu chvíli nemůže vědět. Hořkost se obrátí ve sladkost i v příběhu všech příběhů, příběhu pašijovém. Ale někdy ne. V mnoha příbězích, které vidíme kolem sebe, prostě ne a ne.

A co pak? Co když hořkost nepomíjí? Co když… a co když je to ještě jinak? Co když hořkost není jen čistě negativní princip? Jde totiž o to, co to hořkost vlastně je. Hořkost není pojem ani definice. Hořkost je obraz a metafora. Je to přirovnání lidských pocitů k určitému typu chuti. Když půjdeme po logice této metafory – zjistíme, že hořká chuť je něčím, co je bráno jako negativní ve starých kulturách. Hořká chuť měla varovat lidi, stejně jako zvířata, před jedovatými nebo prostě nejedlými rostlinami. Však to možná znáte z houbaření: hřib hořčák. Brrr. Ale jak se lidská kultura rozvíjela, začala oceňovat i hořké chuti. Všimněme si, kolik kultivovaných radostí našeho věku je založeno na hořké chuti: Kafe! Čokoláda! Pivo! Absint! Narazil jsem dokonce na reklamu „život je hořký, bohudík“.

Hořkost je chuť, kterou snese a dokonce ocení zralá kultura. Nebo zralý člověk. Dítě ne. To, když náhodou ochutná něco hořkého, udělá brrr! Co když tedy údělem zralého, vnitřně dospělého člověka je snést hořkost, a dokonce ji ocenit?

Ale znovu musíme jít po logice této metafory: Co to je hořkost v životě? To není nutně jen intenzivní bolest z konkrétní ztráty. To je pocit dlouhodobého nesplnění a neuspokojení toho, co jsme si přáli a co jsme si představovali. To je vědomí, že něco už se prostě nestane – že něco už se prostě nevrátí – že něco už se prostě nenaplní. To je přesně pocit paní Noemi v okamžiku, když se vrací do Betléma. Sama už děti mít nebude. Její život uplynul – a ona zůstala s prázdnýma rukama. To je přesně i pocit Jobův, to je to jeho „Mám toho dost. Nech mě být.“

Lidský úděl však zdaleka nemusí být tak tragický, jako úděl Joba nebo paní Noemi. Může být vlastně docela pokojný, vlastně docela úspěšný – a přece se v něm něčeho nedostává. Někdy něčeho konkrétního, pojmenovatelného – a někdy naopak něčeho, pro co hledáme pojem nebo obraz – a nenacházíme. A také tehdy – a zvláště tehdy - člověk cítí hořkost. Jakousi hořkou tekutinu, kterou se pozvolna plní jeho tělo a jeho duše. Hořkost, která se mu občas vyplavuje až do úst. Hořkost, ze které mu trnou zuby. Hořkost, která ho nutí volat s paní Noemi „tak hořký úděl mi Všemohoucí dal“, nebo s Jobem „Mám toho dost. Nech mě být.“ A někdo z vnějšku namítne, že je to jen pocit. Ale ta námitka – objektivní, racionální, oprávněná – přece nemůže zaplašit tu hořkost v srdci. „Jen srdce člověka zná vlastní hořkost“ – to už jsme tu z Knihy Přísloví slyšeli.

A co když tedy úkolem zralého člověka je nikoliv tu hořkost překonat, osladit, zlikvidovat – ale prostě ji snést? Co když hořkost skutečně je údělem – něčím, bez čeho by lidská zkušenost nebyla celá? „Myrha vonná, však odporná, smrtelné člověčenství znamená“ – to už jsme také slyšeli z Michny. Michna mluví o hořkosti života Ježíšova a je samozřejmě strašná drzost přirovnávat naše nicotné podělané životy k životu Ježíšovu. A přece: Ježíš v onom pesachovém-pašijovém příběhu také nejdřív nechce pít kalich, který je jeho údělem (L 22,42) – neříká se, co je v kalichu, ale předpokládejme nějaký hodně hořký nápoj – žádný z těch příjemně hořkých, které my tak rádi - ale nakonec ho přijme a snese. Ocet už nepřijme, ale jednak ocet není hořký, nýbrž kyselý – a jednak ten vinný ocet mu měl milosrdně zastřít vědomí, jako to „víno hořkým duším“; a on chce snášet to, co snášet musí, bez octa i bez vína. Snášet svoji hořkost. Snášet svoji vlastní hořkost. Snášet ji jako něco, co patří k mé vlastní plnosti. Snášet ji jako něco, co patří k plnosti smrtelného zemského člověčenství. Tak, jak to praví česko-hebrejský básník Jiří Mordechaj Langer:

„celá se v slzu proměnila,
v jednu velkou čistou slzu, hořkou jako zem ve své plnosti“

Tady by se chtělo skončit. A přece ještě jeden, poslední krůček. Jako paní Noemi vykřikla nebo jen tak vydechla: Hospodin je proti mně – a nebylo to skutečné rouhání, to vypadá jinak, a člověk plný hořkosti se ani nemůže doopravdy rouhat – tak já křičím, nebo vlastně jen tak vydechuji, už úplně na konec: Hořkost je dobrá! Hořká chuť je znamení, že trpíme – nebo že prostě jen zrajeme – a že to snášíme. Takto můžeme dát smysl oné debilní větě z reklamy: Život je hořký – bohudík! Takto můžeme dát smysl i zdánlivě nesmyslnému hořkému životu.

Hořkost je dobrá. Hořkost je lidská. Hořkost je cesta k plnosti. Až ta úplná zralost – ta úplná plnost – se může proměnit ve sladkost, jako se proměnily ty hořké vody v místě, které se také jmenuje Mara (Ex 15,22-25). Až tehdy a tam – ne tady a teď - se ukáže, jestli je Hospodin proti mně.

Já věřím, že není.

Tak vydrž – a hořkni – a zraj.

Amen.

(Proneseno ve sborech ČCE u Martina ve zdi 10.6. a na Smíchově 8.7.2018)

 

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz
Immanuel

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Je "noblesní katolictví" (typu J. Zvěřiny) v českém prostředí výjimkou?
Ano
53%
 
Není časté, ale není výjimkou
38%
 
Ne
2%
 
Nevím
7%
 
(Počet hlasů celkem: 107)