Budovat most: rozhovor s jezuitou Jamesem Martinem

Portréty a rozhovory / John Feister / 24. srpna 2018
Budovat most: rozhovor s jezuitou Jamesem Martinem

Jezuita James Martin
Autor: Wikipedia.org / Creative commons

Otec James Martin, SJ je nejprodávanějším americkým autorem knih o katolické spiritualitě. (Karmelitánské nakladatelství letos přeložilo do češtiny jeho knihu Jezuitský návod (téměř) na všechno, pozn. red.) V roce 2016, po hrozném masakru v gay nočním klubu (Pulse nightclub, Orlando, Florida) při kterém zemřelo 50 lidí a 53 bylo zraněno, promluvil o tichu ze strany církevních představitelů. Následná promluva se stala základem jeho knihy Budování mostu: Jak mohou katolická církev a LGBT komunita vstoupit do vztahu respektu, soucitu a ohleduplnosti (HarperOne). Zkratka LGBT odkazuje k lidem s lesbickou, gay, bisexuální a transgenderovou orientací. Kniha, která vyšla v roce 2017, získala řadu silných reakcí, podpůrných i negativních. Otec Martin je konzultant vatikánského Sekretariátu pro komunikaci.

 

Uvažuji nad tím, jestli negativní reakce na vaši knihu byla tolik o tom, jak moc katolíků je ve střetu s celou LGBT problematikou. Někteří lidé si myslí, že je to v rozporu s naší vírou.

Úplně nerozumím, jak je výrok „LGBT katolíci“ kontradiktorní. Jsou pokřtěni. Jsou již katolíci. Je otázka, zda církev chce, nebo nechce tyto naše bratry a sestry přijmout.

Hodně lidí má rodinu a přátele, lidi, které milují a kteří jsou homosexuálové. Je pro tyhle lidi v pořádku, aby otevřeně přijali jejich homosexuální příbuzné a přátele?

Samozřejmě! Pro lidi je to imperativ, aby přijali každého jako milované Boží dítě! To je způsob, jakým je Bůh stvořil. Ti lidé jsou pro nás sami o sobě darem. Zejména pro mladé lidi je zásadní, že je rodiče, prarodiče a příbuzní přijímají. Proces coming-outu nebo to, že jsou otevření ohledně své identity, je velmi bolestivý. Znám lidi, jejichž životy byly opravdu zničeny rodiči, kteří je nepřijali. To, co po nás přece Bůh žádá, je: milovat se navzájem. To je to nejhlavnější přikázání.

Je těžké milovat někoho, jste-li v podstatě zavrženi, ne?

Podívejte se na evangelia a uvidíte, ke komu jde Ježíš první. Jsou to lidé, kteří se cítí jako ti, co jsou na okraji. A tak Ježíš neustále oslovuje lidi, jako je římský setník, výběrčí daní, prostitutka, nemocní, kohokoli, kdo se cítí být na okraji. V naší církvi dnes není nikdo víc marginalizován než LGBT lidé, tečka. Je s nimi skutečně na mnoha místech jednáno jako s malomocnými. Za poslední měsíce od vydání knihy jsem slyšel ty nejděsivější příběhy od LGBT lidí a jejich rodin o tom, jak s nimi bylo zacházeno. Je to vskutku šokující.

Například?

Před pár měsíci mi napsala jedna žena prostřednictvím Facebooku a napsala: „Neznáte v mém městě nějaké soucitné kněze? Pracuji totiž v hospicu a tam je muž, který umírá, a místní kněz ho odmítá pomazat nebo ho navštívit, protože je gay.

Ve své knize hodně hovoříte o setkávání jako o cestě skrz, o cestě k novému porozumění. Co tím míníte?

V mém pohledu na věc je to přátelství. Skrze něj poznáváme lidi, nasloucháme jim, sdílíme jejich životy, vstupujeme do jejich zápasů a slavíme s nimi jejich radosti. Takže je to opravdu prosté – být přáteli. Moje kniha je výzva církevním představitelům. Mohou lidé, kteří jsou v postavení autorit, být přáteli s LGBT katolíky?

Mohou být přáteli?

Ano, otázka je, proč ne? LGBT katolíci už jsou součástí života církve. Slouží jako hudebníci, ředitelé náboženského vzdělávání, pastorační asistenti a učitelé v našich školách. Naši církevní představitelé jsou, aniž by o tom kdo věděl, již přátelé těchto lidí.

Budovat most: rozhovor s jezuitou Jamesem Martinem

Building a Bridge: How the Catholic Church and the LGBT Community Can Enter into a Relationship of Respect, Compassion, and Sensitivity

Zdá se, že v této otázce existuje také skutečná generační propast. Máte stejný pocit?

Myslím si, že to je přesné. Heterosexuální mladí katolíci mají problém se způsobem, jakým církev jedná s LGBT lidmi. Není to způsob, jakým oni sami zacházejí se svými přáteli. Mohli by se ptát: „Proč byste takhle jednali s tím, kdo je můj přítel a je homosexuál? A proč bych já měl chtít být součástí církve, která takhle zachází s mými přáteli, kteří jsou homosexuálové?“

Proč je řada mladých lidí víc nalazena k přijetí než jejich rodiče?

Protože o generaci zpátky nebyli lidé obecně otevření hovořit o své identitě. Teď máte lidi, kteří otevření jsou. Jak se stále víc a víc lidí přiznává ke své orientaci, stavá se to víc a víc něčím, s čím je každý obeznámený. Jak se heterosexuálové začínají přátelit s LGBT lidmi, je tu vyšší míra pohody.

Takže hodně z toho dopadá na osobní vztahy?

Rozhodně. Myslím si, že je to velký talent papeže Františka a jeho ideje kultury setkávání, kultury setkávání a doprovázení. LGBT lidé se nestávají pouze kategoriemi, ale přáteli. Samozřejmě to proměňuje rodinu, mění to všechno. Jedna věc je být homofobní, druhá věc je být homofobní tehdy, když je váš syn gay nebo dcera lesba.

Krátce poté, co se František stal papežem, se ho lidé na tohle téma ptali a on odpověděl: „Kdo jsem já, abych soudil?“ On ale přece neschvaluje životní styl homosexuálů, ne? Co tím myslí?

To závisí  na tom, co myslíte homosexuálním životním stylem? Co to znamená? Znamená to prostě žít jako homosexuální člověk? Znamená to provozovat stejnopohlavní vztahy? Znamená to se vzít? Původní otázka byla o homosexuálních kněžích, a on řekl: „Pokud se člověk snaží hledat Boha, kdo jsem já, abych soudil?“ Pak na něj naléhali a říkali: „Dobře, měl jste na mysli pouze homosexuální kněze.“ A on řekl: „Ne, každého, kdo je homosexuál.“ V širším pojetí se nás snaží vzdálit od téhle představy soudit LGBT lidi jako hříšníky, nebo jako nejhorší hříšníky.

Je to vážně diskriminující. Nemáte lidi, kteří byli vyhozeni z práce proto, že spolu žili před svatbou, že používají kontrolu početí, proto, že se rozvedli – prostě nemáte. A přesto je to LGBT člověk, jehož život a sexuální morálka jsou pod mikroskopem. Je to příklad toho, co Katechismus katolické církve nazývá „nespravedlivá diskriminace“.

Někteří lidé říkají, že mnoho kněží jsou homosexuálové. Ať už je to pravda, nebo ne, je to podstatné?

Je to pravda a je to podstatné. Představte si například rok 2016 v nightclubu Pulse. Představte si, kdyby povstal kněz a vyprávěl o tom, jaké to bylo, když vyrůstal jako homosexuální kluk, který byl šikanován. Jen si to představte. Jak silné by to bylo. Neznamená to, že by homosexuální kněz mluvil o těchto věcech pořád, ale pokud jste kněz, který byl uprchlík, mluvil byste o příbězích uprchlíků z osobního pohledu. Církev je ochuzena tím, že tihle lidé nejsou s to být o sobě otevření.

Lidé tohle někdy nazývají morálním relativismem. „Všechno je dovoleno; každý má právo věřit a dělat, co se mu nebo jí líbí.“ Hodně katolíků v kostelních lavicích nechce být uzavřeno novým věcem, ale zároveň nechtějí podlehnout představě, že všechno je dovoleno. Jak se na to díváte?

Především, proč  tihle lidé předpokládají, že tito LGBT lidé jsou sexuálně aktivní? Za druhé, proč tito lidé předpokládají, že kdokoli jiný, jímž se zabývají, se nechová způsobem, jež je proti církevnímu učení? A za třetí, kdo jsou, aby soudili? Proč ty lidi nepoznáte a nedoprovázíte je jako přátele? Je to vážně dost odsuzující postoj vztahovat se k člověku jako k problému nebo jako k hříšníkovi, místo způsobu, jakým se k lidem, kteří byli na první místě bratři a sestry, vztahoval Ježíš.

Předpoklad otázek, jako jsou tyhle, které od lidí často slýchám, je, že se musíme dívat na LGBT lidi pouze prizmatem pohlaví. S žádným jiným člověkem tak nezacházíme. Představte si, že uvidíte skupinu vysokoškolských studentů – a většina vysokoškoláků je dnes sexuálně aktivních – a zeptáte se: „Fajn, jak vůbec můžu hovořit k téhle partě vysokoškolské mládeže? Všichni jsou hříšníci.“

Ve vaší knize zahrnuje idea budování mostů oboustranné úsilí. Po všech věcech, které jste právě řekl, se zdá být skoro směšné se ptát, ale když se dvě strany potřebují setkat, obě musí něco udělat, že?

Myslím, že to je ta těžší část knihy. Jasně jsem řekl, že odpovědnost je na institucionální církvi, protože je to institucionální církev, která marginalizuje LGBT člověka, ne naopak. LGBT katolíci jsou nicméně vyzváni, aby jednali se svými biskupy a církevními představiteli s respektem, soucitem a citlivostí. Jsou to prostě dobré křesťanské zvyky, které ale také jsou dobrou strategií, chcete-li skutečně vstoupit do dialogu.

Myslím na některé LGBT přátele, kteří se od církve vzdálili na pět kroků. Jak můžu očekávat, že přijdou blíž?

Myslím si, že tu jsou dva důvody. Tím prvním je jednoduše křesťanské povolání. Je to jako se ptát: „Jak můžete ode mne očekávat odpuštění?“ Dobře, Ježíš to očekává, ne já. A ten druhý důvod, myslím si, že mohou vidět, že se děje změna. Pět nejslavnějších slov papeže Františka: „Kdo jsem já, abych soudil?“ skutečně věci změnily. Papež také hovořil o homosexuálech, které poznal. Setkal se se svým bývalým studentem, který je gay, a s jeho partnerem. Je zvyklý na slovo gay. Mluví o tom, jak by Ježíš nikdy neřekl: „Jděte ode mne, jste homosexuálové“.

Tak to je. Domnívám se, že tu rovněž existuje výzva k důvěře ze strany katolíků, kteří se cítí odcizeni od církve, že i oni jsou součástí církve a jsou povoláni, aby přispěli k jejímu rozkvětu. I oni mají odpovědnost.

Ta kniha je poměrně mírná, a tak jsem šokován reakcí z obou stran. Právě tohle ukazuje, proč je důležité o tomto tématu hovořit.

Máte nějakou pastorační radu pro rodiny, které by mohly vést nepříjemné nebo dokonce zlostné rozhovory?

Za prvé, milujte svého LGBT syna nebo dceru či sourozence, neteř, synovce, vnouče. Láska je první věc. Za druhé, dejte jim pocítit, že jsou přijímáni, ne souzeni, a to způsobem, jakým byste nesoudili kohokoli jiného. Vaše rodina je plná hříšníků, protože my všichni jsme hříšníci. A za třetí, naslouchejte jim, snažte se zjistit, kde jsou a jaké jsou jejich naděje a sny. Ale – milujte je, to je ta nejdůležitější věc. Jak říká svatý Augustin: „Milujte a čiňte, co chcete.“

A co z druhé strany mostu, od LGBT člověka, jenž se ve své rodině cítí osamělý nebo nesvůj? Jakou radu máte pro takového člověka?

Řekl bych taky, snažte se je pochopit. Snažte se porozumět jeho nebo jejím omezením a tomu, odkud pocházejí. Buďte otevření ke změně a modlete se za jejich vlastní otevřenost. Pamatujte ale: máte stejné právo být v rodině, jako má kdokoli jiný.



Z anglického originálu přeložil a redakčně upravil Zdeněk A. Eminger.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Byl čin Jana Palacha sebeoběť, nebo sebevražda?
Sebeoběť
67%
 
Sebevražda
29%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 194)