O tetování. Glosa (nejen) pro křesťany

Kultura / Zdeněk A. Eminger / 7. září 2018
O tetování. Glosa (nejen) pro křesťany

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Céline Preher

Adjustace čili úpravy lidského těla patří k nejdůležitějším kulturním fenoménům. Napříč všemi kulturami a civilizačními okruhy najdeme nekonečné variace úpravy lidského zevnějšku, které v naprosté většině mívají svůj hlubší, estetický, psychologický, náboženský a duchovní ráz.

Tělo je základním nástrojem lidského vypovídání o sobě samém a prostředkem obecné i niterné komunikace. Úpravy lidského těla, jeho zdobení, menší či větší deformace, rituální zkrášlování a tzv. disciplinaci těla (tělo jako účinný nástroj pro výkon práce a denních povinností) dnes chápeme jako něco zcela přirozeného. Vedle biologického smyslu orgánů (srdce, očí, jazyka, falu) najdeme, co svět světem stojí, i jejich náboženský význam. Právě srdce, které není ve své anatomické obnaženosti nijak krásné, jsme podivuhodně zasadili do kulturního rámce a naučili se ho zobrazovat jako nejkrásnější symbol na světě a možná v celém vesmíru.

Úpravy lidského těla jsou nám vlastní

Vedle neuvěřitelného množství kulturně-antropologických a etnologických prací, které pokrývají všechny kontinenty a historická údobí, jsme se s úpravami lidského těla setkali již v dobrodružné literatuře, u našich přátel, ve filmu, v umění a samozřejmě také v textu Bible. Lidé si od pradávna zdobili tělo mnoha způsoby: oblékáním, skarifikací kůže (jizvením), piercingem (propichováním), stretchingem (roztahováním), malováním (body painting) či metodou vůbec nejznámější – tetováním. Úpravy těla podstupuje snad každý z nás v závislosti na životní etapě, kultuře, v níž žijeme, díky komunitě, v níž se pohybujeme, skrze náboženství, které vyznáváme. I největší odpůrce tetování nebo propichování, stejně jako vyznavač tradičních evropských oděvů z kraje 20. století, který není s to přijmout moderní formy oblékání a vnější sebeprezentace, se myje, stříhá si vlasy, nehty, holí se (na různých, libovolných částech těla), vytrhává si chloupky, barví si vlasy, nosí klobouk nebo alespoň některou z verzí rybářského tralaláčku a plátěných kalhot s kapsami. Tam, kde podstupuje některý z tzv. přechodových rituálů (zkoušky všeho druhu, promoce, svatbu, svátostné obřady, velké kulturní akce nebo pohřeb), se slavnostně obléká. Nenapadá mě nic jiného, na co bychom jako lidé kladli větší důraz než na to, jak se upravujeme a co touto úpravou druhým sdělujeme.

Zdobení pro Boha

Femininní zdobení se k náboženským úkonům (šaty po kotníky, dlouhé sukně, krajky, oděvy ze vzácných materiálů s mimořádnou mírou ornamentálnosti, pokrývky hlavy, prsteny, roucha) je stálou součástí liturgie některých křesťanských církví, bezpochyby té katolické, východní i řady církví reformovaných. Mohli bychom tedy bez přehánění říct, že v globalizovaném světě, který spíš trvá na zjednodušování a stereotypizaci, nás křesťanské zdobení k náboženským úkonům spojuje s dalekou minulostí, se základy samotného křesťanství i s tím, co je v nás ještě mytického. Vnější odznaky služby, která se v některých případech zaměňuje s mocí, sice byly v době po Druhém vatikánském koncilu na ústupu (štábní uniforma se zaměnila za běžný občanský oděv), ale dnes, na počátku nového tisíciletí, prožívají tyto odznaky svoji renesanci. To se týká nejen katolické církve, ale i mnoha církví nekatolických. Není-li konkrétní protestantský autonomní sbor proti, může se jeho kazatel nebo kazatelka směle oblékat jako kardinál.

Sebeprezentace toho, kým jsme, není apriori špatná

Relativní, a přesto velmi dobrá míra, tolerance vůči originalitě lidské sebeprezentace, zdobení a oblékání, která je typická pro svobodné a kulturní země, se v prostoru za tzv. železnou oponou dostala nejprve do první fáze – lhostejnosti, aby do té druhé – tolerance a třetí – radosti z toho, že druhý má radost z toho, jak vypadá a co svým vzezřením vyjadřuje, doposavad úplně nedošla. V poněkud hrubozrnnějším křesťanství mé církve, která – slovy psychologa Jeronýma Klimeše – ztratila u nás za půl století pět miliónů lidí, se opět dostává do hry formalistní chápání křesťanství jako výchovného elementu, místo toho, aby všichni členové církve, povolaní svým křtem a Pánem k hlásání radostné zvěsti, hovořili k sobě navzájem a ke světu o radosti z událostí Kříže a z Božího díla spásy a vykoupení. Vcelku nepozorovaně, ale již zcela neodkrytě, se girardovsky hledá obětní beránek církevních neúspěchů, které jsou vždycky neúspěchy našeho vlastního sebezapouzdření. Obětním beránkem, vybraným na oltář latentního neporozumění, ostrakizace a občasného hněvu, se stal ten, který je jiný.

Neformální přístup

Mám rád neformální přístup k běžným i svátečním událostem a obřadům. Nemohu se vynadívat, když vidím novomanžele, kteří přišli se svými přáteli k venkovské nebo lesní kapli, anebo k řece, na vrchol hory nebo na zahradu rodného domu, oblečeni tak, aby jim to bylo milé a cítili se dobře. Mám rád kněze, evangelické faráře či farářky, kteří si na hezké civilní oblečení vezmou štólu nebo jednoduchou albu, a na to nejdůležitější – tedy na Ježíše ve svém Slovu a Eucharistii – ukazují hlavně svým empatickým, laskavým jednáním, myšlením vycházejícím de profundis, kázáním, které se opírá o poučenou reflexi a životní praxi. Nevadí mi, jinak řečeno, nenapadlo by mě ušklíbat se nad farářem, teoložkou, nevěstou nebo akolytou, kteří mají piercing, tetování anebo jsou originálně, fantasticky oblečeni.

Nejsem žádný velký světoběžník typu Eskyma Welzla nebo Henriho Michauxe, ale poznávání lidí jiných zvyků, jazyků, náboženství a kultur, včetně kultury adjustace těla, mi dělá velké potěšení. I proto mě zarazilo, když jsem se v křesťanském, resp. katolickém prostředí opakovaně setkal s odsuzováním tetování, a to jak na základě starozákonních biblických poznamenání (Lv 19,28), tak i  populárních přednášek, které se zabývají křesťanským vztahem k tzv. alternativnímu způsobu života, v němž úpravy lidského těla hrají stejnou roli jako u kohokoli z nás.

Pověry nejsou důstojné Božích dětí

Všechny nadpřirozené, nepřirozené a paranormální jevy musí projít, aby se o nich dala vést vážná diskuse, složitým procesem ověřování. Je nabíledni, že věřící křesťan, člověk probuzeného života nabírající z Božího Slova a svátostí, si nedá na tělo tetovat temné, apokalyptické motivy, ani to, čemu nerozumí (obrazy, písmo, symboly), nebo co je nedůstojné lidské osoby. Projekce temné tatérovy osobnosti do tetovaného, který si svého klienta tzv. přichytí, má stejný smysl jako u všech profesí, kdy člověk přichází (při vědomí nebo ve spánku) do styku s lidmi, kteří s jeho tělem pracují (lékaři, fyzioterapeuti, kosmetici). Věc můžete posouvat do nekonečna a vlastně až ad absurdum a nemusíte přitom myslet na tajemné, zasvěcovací rituály různých pseudo-náboženství. Jenom proto, že na vás někdo někdy nevraží a přeje vám, aby se vám vedlo špatně, se vám přece špatně nepovede. Svěřujeme sebe a své blízké do toho největšího, co známe – do Boží náruče, do Boží ochrany, do Božího srdce. Vztah mezi věřícím člověkem a Bohem není telepatický, ale personální, osobní, je vztahem dítěte ke svému rodiči. Daleko větší škody vykoná prachsprosté násilí člověka na člověku, násilí fyzické, duchovní i duševní, různé formy tyranie a vydírání, hloupost a nevzdělanost, stejně jako zlá výchova, než zásvětné rituály voodoo nebo tetování. Zdá se mi a myslím, že se nemýlím, že vztah takových křesťanů k ajdustacím lidského těla je projevem jen o něco sofistikovanější pověry, a tím vlastně nedověry, malověrnosti a nevíry. Jde ruku v ruce s ostentativním podivem nad tím, že je někdo v hloubce toho slova jiný, nedávající se vléct vkusem většiny, ale pokorně hledající svou vlastní cestu, za sebe ručící, před Bohem stojící v pravdě a otevřenosti, které je aktuálně schopen.

Petr Lence, Lenka Petrovi

Nechá-li si křesťan, říkejme mu třeba Petr, vytetovat na prsa pro radost své ženy tygra v skoku, myslím si, že tím nic nezkazí. Ve stáří bude takový tygr připomínat sice spíš spícího kocoura, ale jak napsal Antoine de Saint-Exupéry, žádná proměna není lehká. Nechá-li si křesťanka, říkejme jí třeba Lenka, vytetovat pro radost svou a radost svého Petra na ruku motýla nebo datum narození vysněného a vymodleného dítěte, myslím si, že tím nezkazí vůbec nic. Je zvláštní, jak někomu stačí k duchovnímu životu seznam toho, co se nesmí. Křesťan, osvobozený Bohem ke konání velkých věcí a k radosti, by měl vždycky hledat to, co by dělat měl. Představte si, že budete po léta, např. v zaměstnání nebo v církvi, spolupracovat s člověkem, kterého budete chápat jako vzor – pro sebe, pro druhé, nebo dokonce pro své děti. Pak úplnou náhodou zjistíte, že je potetovaný jako námořník. A představte si čisťounkého křesťana, střežícího se přestoupit zákazy Starého a Nového zákona, který sice sedává v první lavici, ale je s ním k nevydržení.

Tetování jako zločin

Když architekt Adolf Loos psal o potetovaném člověku jako o „zločinci“ nebo „zdegenerovaném“, přeháněl. V tetování viděl ornament, který sice slušel Papuánci, ale ne modernímu člověku, jemuž „odstraňování ornamentu z předmětů denní potřeby“ bylo výrazem kulturního vývoje. Myslím si, že kdyby viděl, jak vypadá dnešní běžná architektura a v čem vyrůstal a co stavěl člověk poválečný, změnil by názor. Za každou čistotou formy, za každým uměním, které se osvobodilo od ornámentálnosti a účelu bavit příjemce uměleckého díla, musí vždycky stát člověk, který si na prvním místě ví rady s čistotou své duše, svého ducha, své psýché. Ztráta citlivosti k jinakému, projevující se odsudky toho, jak kdo vypadá a jak bude vypadat ve stáří, je pro mě mementem, kam bych se nerad ve svém životě dostal. I kdybych si mohl říct o mladém či starém člověku, který si nechal na záda vytetovat některého z apokalyptických koňů, že měl slabší chvilku nebo je, slovy klasika, momentálně zaostalý, neudělám to. Nestojím v cizích botách. Neznám motivy rozhodování těch, o nichž vlastně nevím vůbec nic. Že se mi něco líbí nebo nelíbí je zcela vedlejší a nedůležité. Tetování, pokud jsem dobře pochopil slova mých přátel, je jakýmsi „nesmazatelným“ znamením události, časů, prožitku, který bychom chtěli mít stále před očima. Není to jiné, než když se ráno díváme do zrcadla na unaveného člověka a říkáme mu: Tak co jsi, příteli, doposud vykonal? K čemu se chystáš? Na co jsi na světě? Pro koho jsi na světě? Čím poznamenáš svět, který v tomto poznamenání jednou vejde – v osudech druhých – do věčnosti? Jak jsi včera svědčil o kráse Božího díla a o milosti, kterou Pán lidem nabízí? Co vidíš při pohledu do zrcadla a co by sis dal vytetovat na tělo jako znamení, k němuž se upínáš? Co je ti svaté? Pro co žiješ?

Ježíš má moc nad temnými silami i obrázky

Autor této glosy potetovaný není. Události formující jeho život si ještě připomínat nemusí. Žijí v něm. Rezonují. Provázejí ho. Zdá se mu, jako by se mu přihodily včera. Přimlouvám se za velkorysejší přístup k těm, kteří chtějí být jiní i v ohledu adjustace svého těla. Slova odsudků, která jsem za poslední dobu vyslechl, patří paradoxně, řečeno s Loosem, do slovníku „zločinců“. Nechejme starozákonní poznamenání z knihy Leviticus historikům. Žijme z pramene evangelia, Božího slova, svátostí a hlavně – z lásky. Zdá se mi pořád lepší si z mladické nerozvážnosti dát vytetovat na záda hrad Křivoklát a později si ho dát, za velké oběti času, energie a peněz, odstranit, než zúžit úpravu svého těla na občasné čištění zubů a sváteční mytí. Vím, komu jsem uvěřil. Vím, že Pán mého života má moc nad silami, které člověku touží zastřít jeho duchovní zrak, a že má moc i nad tetováním, kterým nakonec člověk může volat i k němu samému.

 

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz
Immanuel

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Měla by katolická církev reagovat na sexuální zneužívání představiteli církve radikálnějšími změnami předpisů, například zdobrovolněním celibátu?
Ano
46%
 
Ne, zneužívání bylo důsledkem sexuální revoluce šedesátých let
17%
 
Ano, ale zdobrovolnění celibátu vše neřeší. Zneužívání bylo často homosexuální a pedofilní povahy
34%
 
Nevím
3%
 
(Počet hlasů celkem: 417)