Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Měl jsem možnost poznat lidi zavřené v komunistických kriminálech, vyhozené z vysokých škol, lidi okradené o všechen svůj majetek, lidi zbavené iluzí a snů. Slova, která pronesl kardinál Štěpán Trochta, jsem jen v trochu jiné podobě slyšel mnohokrát. „Ani v Mauthausenu to nebylo tak zlé. Ty německé koncentráky se nedají srovnat s tím, co jsem vytrpěl od komunistů. [...] Ta doba patří k nejhorší době mého života.“ Jsou to bohužel slova, jimž se řada lidí, které jsem donedávna považoval za rozumné, vysmívají. „Kdepak bys dnes hledal komunisty?“ Kde? Stačí se přece rozhlédnout kolem sebe. Kde? No přece v nás.
Tu ikonickou větu ze Zábranových deníků bychom měli dát na dveře školních budov a státních úřadů a každé ráno se před ní zastavit. Nevadí, že je trochu expresivní. Dokonale vyjadřuje to, v čem někteří z nás žili, čemu sloužili, v co „věřili“ a co se do nich vpilo tak, že se toho nejsou schopni zbavit. Nemám vůbec na mysli jen lidi z tzv. sekulární, profánní společnosti, ale i nás, křesťany, anebo právě nás. „Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého života rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj.“
To zvláštní, ale pravděpodobně sub specie aeternitatis nutné křesťanské pomýlení, které chápalo socialismus/komunismus jako předvoj lepší, v Bohu ukotvené společnosti, mající na mysli ideály spravedlnosti a to, co bychom mohli nazvat Ježíšovou etikou, už není. Přesto mě překvapila slova mého známého katolického faráře o tom, že v jeho farnosti – řekli bychom asi: středostavovské – volí větší polovina lidí ve volbách komunisty a ruku v ruce s nimi xenofobní populisty. Koho volili za hlavu státu, si můžete hravě domyslet. Není to těžké, třebaže pro člověka vyznávajícího Ježíše jako svého Spasitele, přítele a Krále, to může být duchovně devastující. Existuje ještě vůbec cosi jako kontinuální, poučená katecheze dospělých?
Není pro mě důležité, kdo nosí na prsou místo malého kříže z lipového dřeva nebo mariánské medailky rudou knížku. Není podstatné, kdo je zapsán v jaké partaji, jakým autem jezdí, kde bydlí, co dělá, čím se živí. Reziduum komunistického chápání člověka a společnosti je patrné v tom, jak se u nás k sobě lidé chovají. Zbavme se jednou provždy domněnek o tom, že za komunismem stojí nějaké ideje či ideály. Nestojí. Sami komunisté, jak se jim to právě hodilo, si nakonec ve své „kolektivní moudrosti“ upravili i myšlenky svých ideových zakladatelů, Marxe a Engelse. To, co ale nikdy neupravili, co dokonce „vylepšovali“ na nejvyšší možnou míru, která stála životy milióny lidí a existenci celých generací, byl přístup k lidské bytosti považované za nedůležité kolečko v ohromném soukolí dějinného proudu, který nakonec smete všechny „zrádce“ a který nakonec smetl i samotné revolucionáře. Pamatujete ještě na tu strašnou šelmu moci, která pro sebe, od prvního do posledního papaláše, vyžadovala klanění a vnější znamení souhlasu? Slibovali, že všechno dokážou a na každého měli telefonní číslo...
Myšlenkové a fyzické násilí, lež, podvody, krádeže, překrucování pravdy a faktů, lopotné vytváření mýtů, tisíceré podoby kultu osobnosti, nadřazenost jedné třídy nad druhou, nenávist jako hlavní motiv politického a občanského života, nesvoboda, nesolidnost, asociální apatie ke druhým, neskrývaný nezájem o to, jak se lidem ve skutečnosti daří, jednorozměrnost, šedivost života, pudová sprostota, hanebné zacházení s přírodou a kulturními památkami a zdroji. To je komunismus. To je komunismus v nás. V nás křesťanech.
Že křesťan nemůže být komunistou, fašistou, xenofobem a rasistou by mělo být tak samozřejmé, jako že se z nadbytku rozdělí s těmi, kteří zrovna nemají, a ze svých schopností dá to, co dát může. Všelijaké buly a papežské texty proti komunismu a fašismu (nacismu), které se týkaly i nás, Čechů a Slováků, a v nichž se připomínal jeden zdroj lidského života a důstojnost všech lidí bez ohledu na jejich vyznání, jsou dnes aktuálnější, než by se ještě před takovými deseti lety mohlo zdát.
Svoboda dětí Božích polovojenskou, firemní strukturu řízení a rozhodování nesnese. To, v čem žijeme, je toho nejlepším příkladem. Husákovy děti a jejich rodiče dělající politickou kariéru se spolu s komunisty různých barev nestydí zdanit to, co bylo církvi ukradeno a spolu s tím zničeno nemálo nevinných lidí. Nikdo se tomu už nediví. Když se řekne církev, lidé si – buď jak buď – vzpomenou na tři čtyři smutné postavy dávné minulosti nebo dneška a minou přitom úžasné osudy lidí hodných následování. Nejen křesťanská periodika, ale rovněž média veřejné služby už proto, že je k tomu zákon zavazuje, by si měla všímat pozitivních příkladů těch křesťanských „laiků“, žen a mužů, a lidí v duchovenské službě napříč církvemi, o nichž by každý soudný člověk spontánně řekl: Oni jsou církev. Když přijít k církvi a do církve, pak také kvůli nim a díky nim. Budeme donekonečna oprašovat světce žijící na sloupech a v jeskyních, nebo půjdeme ruku v ruce s těmi, kteří i za to, že jsou křesťané a že se jako křesťané chovali, zaplatili a dodnes platí svou existencí a životem?
Často se dívám na portrét historičky umění a katolické křesťanky Růženy Vackové. Na její výročí vzpomenu květinou, snažím se její myšlenky učinit součástí nejen křesťanského prostředí. Nevím, co by dnes Růžena Vacková dělala a jak by se jí žilo v mé církvi a v mé zemi, ale z řady mých bývalých studentů a proto, že si myslím, že nás zachrání jen revoluce srdcí, jsem nabyl naděje, že nás o této revoluci budou muset patrně vzdělat a poučit oni, mladí lidé a děti. Čekáme na vás a na vaše nové čtení znamení doby, na to, co jste vyzískali ve svých modlitbách a studiu. My jsme to nedokázali. Tahle slova vám profesorka Růžena Vacková posílá, moji milí mladí přátelé: „Často bývají naše dětské závazky nejzávažnější pro celý náš život.“
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
