Duchovní má potenciál k pomoci i destrukci

Několik poznámek ke zneužívání v církvích

Církev a svět / Jindra Bezstarosti / 17. září 2018
Duchovní má potenciál k pomoci i destrukci

Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

Teze: Duchovní – pracovník v pomáhající profesi – má jako ten, „za nímž stojí Bůh“, velký potenciál k pomoci a podpoře, zároveň však také k destrukci.

 

Substantiva zneužívání a církev by se neměla vyskytovat vedle sebe, dokonce ani v jedné větě, natož v nadpisu článku, který se pokouší nad touto skutečností, k níž v církvích – žel Bohu – dochází, zamyslet. V (ideálním) světě, kde se Boží království začíná a v Bohu své naplnění má, by se mělo jednat o vzájemně odporující záležitosti, o oxymórony – stejně jako v Březinově Svítání na západě. Stejně jako na západě nemůže svítat, tak v církvích nemá docházet k jakémukoli zneužívání, samozřejmě ani tomu sexuálnímu.

Každý z nás je však na cestě, na níž padáme – a díky Božímu doteku a Jeho veškerému milosrdenství – se znovu můžeme zvednout. Bohužel naše hříchy neničí Boží život pouze v nás, zraňují i naše rodinné příslušníky a bližní (nejen v případě zneužívání mají také potenciál poznamenat /narušit/ (z)ničit jejich vztah k Bohu, církvi, životní směřování a hledání smyslu), celou putující církev, potažmo svět. V tomto případě platí dvojnásob, že hřích má být odsouzen, ale hříšník milován a motivován pozitivně k nápravě (i ve vztahu k oběti). Změně předchází pravdivost k sobě samému i okolí, až tam, kde je rozpoznána rána a přivolán Lékař, může dojít k uzdravení.

Zneužívání a pomáhající profese

Ke zneužívání snáze dochází v oblastech, kde působí pomáhající profese, tedy ty, jejichž pracovníci se zaměřují na pomoc druhým a jejichž cílem by mělo být vykonat „aktivitu zabezpečující zdárný rozvoj v určité oblasti“ (Janiš, Jesenský 2004, s. 82): Lékaři a zdravotnický personál, sociální pracovníci i pečovatelé, psychologové, psychoterapeuti, učitelé a pedagogičtí pracovníci, duchovní… Výčet může být širší, ovšem tyto jmenuje například Guggenbühl-Craig (2007, s. 7) z toho důvodu, že se jedná o lidi, jejichž činnost zahrnuje “speciální přímé výkony pomoci, určené především lidem nešťastným, nemocným nebo těm, kteří ztratili orientaci.“ Je zřejmé, že vztah mezi poskytovatelem pomoci a tím, kdo službu přijímá – klientem, je asymetrický, klient je snadno zneužitelný. (Na druhé straně však nepravdivé obvinění pracovníka pomáhající profese, nejen v oblasti například sexuálního zneužívání, je těžko vyvratitelné a v mnoha případech jako by neexistovala presumpce neviny, takové nepravdivé obvinění má moc člověka zničit profesně, společensky, disharmonizovat jeho rodinné a další blízké vazby, jako ostatně každé nepravdivé obvinění, jemuž se oběť jen těžko ubrání a mnohdy ani nemá sílu se bránit a raději začne znovu a jinde.) Pracovníci pomáhajících profesí mnohdy vnímají svoji práci spíše jako poslání než zaměstnání, které je má uživit. (Bohužel bez tohoto předporozumění by v některé z pomáhajících profesí u nás mohl pracovat jen málokdo.) Dalším úskalím je tendence části lidí, kteří sami se sebou nejsou vyrovnáni a spokojeni, mají psychické problémy (včetně raných vývojových poruch) vyhledávat místo v této oblasti činnosti, jak o tom píše také Koukolík a Drtilová ve Vzpouře deprivantů (1996).

Duchovní jako pracovník v pomáhající profesi

Duchovní – pracovník v pomáhající profesi – má jako ten, „za nímž stojí Bůh“, velký potenciál k pomoci a podpoře, zároveň však také k destrukci. Troufám si tvrdit, že tato možnost ničení není v protestantských církvích tak silná jako v církvích katolických a pravoslavné. Ono římskokatolické chápání kněze jako „alter Christus“ přirozeně jeho slovům dává obrovský důraz a schopnost ovlivňovat životy věřících i jejich okolí pozitivním, ale i negativním směrem: svým myšlením, slovy i skutky. Pro (běžného) laika je pak přirozeným následkem chápat slovo kněze jakožto synonymum slova Božího, jednání duchovního jako jednání Boží. K tomu ještě katolický duchovní žijící v celibátu (jelikož ke kněžství v současnosti stále ještě patří požadavek života bez rodiny) po mém soudu může podlehnout odtrženosti od běžného života a světa, rodinného života (i přesto, že mnozí argumentují tím, že přece kněz i zasvěcená osoba v rodině vyrůstali, tudíž mohou tuto zkušenost nabídnout, sdílet).

Zejména pokud laik (takříkajíc obyčejný člověk) stojí tváří v tvář řešení závažné životní situace, přichází k duchovnímu žádat o pomoc a podporu, doprovázení na cestě. Může se jednat například o manželskou krizi („běžná krize, nevěra, domácí násilí, závislosti, nesoulad v sexuální oblasti…), o rozvod/druhý sňatek/sexuální orientaci v souvislosti s možností přijímat eucharistii, problémy se sebeukájením, zneužíváním pornografie, závislostí, psychickými problémy… Stejně se tyto starosti a mnohé další mohou týkat bezprostředního, ale i vzdálenějšího okolí „klienta“ Člověk jako bio-psycho-socio-spirituální jednota bývá do hloubky otřesen mnohým, třeba sebevraždou v okolí (tu bohužel jako řešení spatřuje stále větší procento populace napříč celým věkovým spektrem).

Není sporu o tom, že tyto a mnohé další starosti vyžadují citlivý přístup, odbornou průpravu (nejen kvalitní přípravu a formaci na teologické fakultě, ale i jinde), zkušenost, i tu lidskou, která vede člověka nikoli k soucitu, nýbrž k empatii. (Empatie je mnohem náročnější než „nějaký“ soucit, ta přiměje „tu silnější stranu“ – zde duchovního – vrátit se ve svém nitru k temné zkušenosti, dotknout se ran a sestoupit tak k příchozímu do „jámy strasti“ a společně s ním hledat cestu, řešení, doprovázet, pokud není situaci možné řešit.) A samozřejmě hluboký duchovní život, vztah s Hospodinem, který je vnímán primárně jakožto svrchovaně milosrdný a laskavý otec, který chce pro každé jedno své dítě to nejlepší. Jenže, aby duchovní mohl tuto zkušenost předávat dál, musí ji nejdříve sám mít. Měl by sám na sobě prožívat, že je hříšný, milovaný (a vyhlížený) marnotratný syn. Pokud duchovní tuto osobní zkušenost nemá, hrozí neadekvátní přístup, tvrdost a nakládání břemen.

Samozřejmou součástí setkání mezi duchovním a člověkem jsou také jejich osobnostní rysy a životní zkušenosti: S největší pravděpodobností bude k příchozímu jinak přistupovat člověk pocházející z ateistické rodiny, který svou cestu k víře našel během života, jinak duchovní pocházející z ortodoxní rodiny. Jiný vztah bude k ovečce přirozeně mít člověk vychovaný ve fungující rodině, kde jsou otec a matka milujícími průvodci na cestě, lidmi, k nimž člověk přichází se svými starostmi s důvěrou a ví, že nebude odsouzen, nýbrž stále (pokud možno) bezpodmínečně milován. Nefungující rodina (lhostejno, zda spolu rodiče zůstali, nebo se rozvedli) velmi pravděpodobně přinese dítěti následky, jež budou formovat jeho dospělý život. S duchovním vedením a mocí souvisí také schopnost rozlišování duchů, jak o ní mluví ignaciánská spiritualita, kdy duchovní/doprovázející osoba nabízí svůj úhel pohledu, doprovází modlitbou, ale zároveň ponechává svobodné rozhodnutí na tom, jehož se bytostně týká.

Zneužívání moci v církvi – otázky pro rozlišení, taktiky, prevence

 „O zneužívání moci se jedná v případě, kdy vedoucí pracovník ze své pozice a ve svém postavení jedná ponižujícím způsobem, manipuluje nebo používá násilí vůči těm, kteří jsou k němu v nižším postavení nebo mu svěřili svou důvěru. Zneužívání spočívá nejen v jeho jednání, ale odráží se i v procesech rozhodování.“ (Česká evangelikální aliance: Zneužívání moci v církvi, 2005)

 Zneužívání/zneužívání moci je fenoménem, který nezasahuje jen život „postiženého“, ale týká se také života farnosti/sboru. Česká evangelikální aliance v roce 2005 vydala na toto téma krátký dokument (podle mne stále aktuální), najdeme zde otázky, které pomáhají rozpoznat, zda se skutečně může jednat o zneužívání moci: Umí se daná osoba vzdát části své zodpovědnosti a delegovat ji na druhé, nebo naopak rozšiřuje okruh svého vlivu? Dává druhým svobodu k rozhodování? Jak se dotyčný staví ke svým vlastním omylům/chybám? Dokáže se omluvit a opravdu se pokouší své chování změnit? Jak se staví k chybám druhých? Využívá svoji kritiku k tomu, aby si na jejich chybách dokázal svou moc? Touží záležitosti vyjasňovat a neshody odstranit, nebo vyvíjí nátlak na toho, kdo poukáže na problémy? Existují oblasti, o nichž není dovoleno hovořit? (Směřování sboru/farnosti, konečná rozhodnutí, finanční záležitosti?)

S tím souvisí „taktiky“, které často člověk zneužívající moc používá, jsou to věty typu: „To už si nevzpomínám.“ Od nepříjemných témat uhýbá k tématům jiným, omlouvá svoje chování a vinu spatřuje výlučně v druhých, vyvolává v nich pocity viny, druhý je devalvován, agresor/manipulátor si hraje na oběť, obecně lže a převrací skutečnost. Může také sáhnout k rážím silného kalibru, k tomu, co činí církve církvemi, tj. k odvolávání se na Boží autoritu, stavění se na roveň Boha: „Dělám to pro Boha“ nebo „Neobracíš se proti mně, ale proti Bohu!“

Dokument se pokouší nabídnout i postup, jak se případnému zneužívání postavit: Odmaskovat situaci (viz Ef 5,8-12), mluvit otevřeně v ich-formě, tedy sám za sebe o svých pocitech v souvislosti s konkrétním jednáním člověka, a pokusit se pracovat na změně. Pokud nefunguje face to face řešení, je třeba přistoupit k řešení se třetím, pokud možno nezávislým, člověkem. Pokud nefunguje tento krok, má by předmět sporu řešen ve skupině/komisi/farní radě… Zde by mělo být navrženo řešení, způsob dalšího postupu, omluva poškozenému…

Lepší je však předcházení vzniku problému, prevence. Duchovní musí mít přesně vymezený rozsah moci, kterou disponuje, měl by být skutečně dospělým stabilním a zodpovědným člověkem, oběť je schopna se bránit (slabší články farnosti/sboru je třeba podporovat v jejich samostatnosti a nezávislosti pouze na jednom konkrétním duchovním, vedoucím sboru), každé společenství musí mít dobře propracované kontrolní mechanismy a možnost se otevřeně ptát. Jedním z kontrolních mechanismů jsou fungující sboroví starší, farní rady… Bohužel při mnoha katolických farnostech rady nefungují vůbec nebo velmi formálně.

Mohu se svou prací/službou (směle) předstoupit před Boží tvář?

Někdy si však pastorační pracovníci/duchovní a další, jimž je v církvích nějakým způsobem svěřena moc, mohou klást otázky, které jim pomohou rozlišit, zda jednají v konkrétní situaci správně, ba nejlépe, jak mohou. Mezi základní otázky by pak měly patřit následující: Přivádí mě samotného/mě svěřené toto blíže k Bohu? Jsem dobrým příkladem pro druhé? Žádám-li něco po druhých, nechám prostor, aby mohli říci NE? Nepoužívám druhé k naplňování svých ambicí? Pomáhám druhým, aby stáli duchovně (církevně), psychicky, společensky na vlastních nohách, nebo z nich dělám osoby závislé na sobě? Pokud budou známa veškerá moje rozhodnutí, budu ve službě potvrzen, nebo bych byl naopak odvolán? Mohu se svou prací/službou (směle) předstoupit před Boží tvář?

Závěrem…

Symptomy zneužívání moci se samozřejmě nemusejí týkat pouze jednotlivých církví, sborů, ale také uvnitř nich fungujících dalších společenství: modlitebních společenství, společenství mládeže, rodin i dalších organizací, které nějakým způsobem čerpají z křesťanství, víry obecně. Ke zneužívání postavení netřeba, aby byl člověk duchovním.

Jednání druhého bychom primárně neměli přikládat zlé úmysly, možná si neuvědomuje, jak je jeho jednání pro někoho zraňující, možná na něm nevidí nic zlého. V takovém případě by rozhovor mezi čtyřma očima, kdy si obě strany promluví o svých pocitech a (s Boží pomocí) hledají řešení, měl být tím, co oba zúčastněné posune dál správným směrem.

A tak žijme radostně, zdokonalujme se, buďme přístupní napomínání, buďme svorní, žijme v pokoji, a Bůh; dárce lásky a pokoje, bude s námi. (2 Kor 13,11)

 

Zdroje:

JANIŠ, Kamil a Ján JESENSKÝ, ed. Malý slovník pomáhajících profesí. Hradec Králové: Gaudeamus, 2004. ISBN 80-7041-126-0.

GUGGENBÜHL-CRAIG, Adolf. Nebezpečí moci v pomáhajících profesích. Přeložil Petr PATOČKA. Praha: Portál, 2007. Spektrum (Portál), 57. ISBN 978-80-7367-302-4.

KOUKOLÍK, František a Jana DRTILOVÁ. Vzpoura deprivantů: o špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci. Praha: Makropulos, 1996. ISBN 80-901776-8-9.

https://issuu.com/evangelikalni.aliance/docs/zneu__v_n__moci_v_c_rkvi/2?ff=true&e=6571574/5050055

 

Autor vystudoval Husitskou teologickou fakultu v Praze. Pracuje jako učitel.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jsou vám ve společensko-politických otázkách blízké názory Tomáše Halíka?
Ano
57%
 
Částečně
4%
 
Ne
38%
 
Nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 770)