Seznamka
Lucetta Scaraffia
Autor: La Croix / Kasia Strek / CIRIC
Historička a editorka Observatore Romano Lucetta Scaraffia v rozhovoru o klerikalismu vycházejícím z kněžského celibátu, který se podle ní vrací na scénu proto, že sekularismus zbavil kněze dosavadní moci ve společnosti.
Co papež myslí, když používá slovo klerikalismus?
Klerikalismus je moc kněží nad věřícími a určitá forma podřízení, která se ustavila ve vztahu věřící-duchovní. A navíc se jedná o atmosféru, v níž jsou věřící vedeni k poslušnosti a respektu vůči kněžím. Respekt, v němž má celibát historicky důležité místo.
Výše zmíněné zahrnuje ve skutečnosti ještě jednu podivnou věc: dodává totiž prestiž těmto mužům, kteří se cítí být povzneseni nad radosti i starosti rodiny. Jelikož se zasvětili studiu a modlitbě, vydělili se i z těchto nudných každodenností, které jako by oddělovaly od Boha.
Jak se stalo, že celibát takto odcizil kněze od lidí?
Debaty o celibátu se vedou už od 7. století; už tehdy si biskupové na koncilech říkali, že je nebezpečné ho vyžadovat, protože málokdo je schopen takového nároku dostát.
Nicméně spíš než důvody pramenící z nedůvěry tváří v tvář sexualitě, vedly k ustavení celibátu ekonomické skutečnosti. Kněží, kteří mají rodinu, mívají pokušení obdarovat církevním majetkem své děti. Je poměrně obtížné rozlišit, co patří církvi, a co knězi, s čímž se nese risk promrhání prostředků určených církvi.
Gregoriánská reforma tedy zavedla celibát pro kněze, aby zachovala nezávislost církve. Ne vždy ale změna slavila velký úspěch – na vesnicích žili často kněží se svými rodinami. Když byli odhaleni, biskup, který nenavštěvoval svou diecézi zvlášť často, se spokojil s úplatkem, jejž mu dali, aby jejich prohřešek zamlčel. Takové případy se stávaly v Německu, což vysvětluje, proč už od samého začátku Luther proti takovým podobám korupce protestoval.
Církev se dočkala „nulové tolerance“ až na Tridentském koncilu, který zavedl časté návštěvy biskupů v diecézích. Od té chvíle se však kněžský stav definuje na základě své odlišnosti od stavu věřícího. Právě na to navazuje klerikalizace katolické společnosti – jako by snad kněz výměnou za život v celibátu získal moc nad věřícími.
Jak se tento model rozpadl?
Sekularizace společnosti vrátila na scénu sociální moc kléru. Církev už nehraje takovou roli, takže kněží mají moc jen nad těmi, kteří do kostela ještě chodí. V 19. století se jednalo především o ženy. Sekularizace se objevuje ve stejné době jako feminizace. Bylo zkrátka jednodušší uplatnit svou moc nad ženami, které byly méně vzdělané a navíc mnohdy už zvyklé na podřízené postavení, jež přinášel život v rodinách.
Ještě dnes pomáhají ve farnostech kněžím především ženy, přičemž nezřídka vůči nim dobrovolně vstupují do podřízené pozice. Často starší ženy, neboť ty mladé se nechtějí podvolit. Marcel Quichet tvrdí, že konec patriarchátu bude i zánikem církve, neboť podle něj je na patriarchátu založena. Sexuální zneužívání svědčí o slabosti části kléru – na křehkých bytostech, na prvním místě na dětech a ženách, můžeme ukázat svou moc a zneužít je.
Může se církev vyvázat z klerikalismu?
Ano, ale jen když se otevře diskusi s laiky, a především se ženami, což předpokládá i dialog o sexualitě. Církev se k sexuální revoluci vyjadřovala vždy jen na poli teologie, nikdy nevkročila do historického nebo existenciálního plánu. Mrzí mě, že teologie těla často opomíjí skutečnost člověka v jeho plnosti, což zahrnuje i ženskou sexualitu.
Z francouzského rozhovoru, který vedl Nicolas Senèze, přeložila Kristýna Boháčová.
