Slovo naděje uprostřed proroků blbé nálady. Laudatio Václavu Havlovi

Teologie a duchovní texty / Zdeněk A. Eminger / 4. října 2018
Slovo naděje uprostřed proroků blbé nálady. Laudatio Václavu Havlovi

Václav Havel
Autor: Wikipedia.org / Martin Kozák / Wikimedia Commons

Bydlel jsem dlouhá léta kousek od kanceláře Václava Havla. Na docela malém prostoru, kam už tolik nedoléhal hluk aut a tramvají, se potkávala celá řada výjimečných lidí, od nás i ze světa. Výtvarník Bořek Šípek pomohl Václavu Havlovi zrealizovat úpravu interiéru, který byl vzdušný, plný světla a skoro hmatatelné radosti a pozitivity. Ti, kteří tu Václava Havla navštívili, o tom vydali svědectví. Některé vzácné hosty, např. Dalajlámu, navíc zaznamenaly objektivy fotoaparátů a kamer. Krásné místo, které lze ve virtuální prohlídce navštívit i dnes.

Václav Havel a Karel Vrána

Když nakladatelství Trinitas vydalo v roce 2009 dvě eseje s názvem Poslání a pokušení slova, bylo mi dáno, abych knihu doprovodil doslovem. V drobné publikaci o osmdesáti stranách se setkali dva muži, kteří pro svoji zemi pracovali celý svůj dospělý život a kteří znatelně ovlivnili její dějiny. Filozof, katolický kněz a exulant Karel Vrána (24. srpna 1925 – 11. prosince 2004) a dramatik, spisovatel, disident a prezident Václav Havel (5. října 1936 – 18. prosince 2011). Obětujete-li něco času, abyste si pročetli a prostudovali alespoň jádro literárního díla obou autorů, poznáte, jak občerstvující a silný byl pramen, z něhož čerpali. Vránova úvaha Poslání a pokušení spisovatele a Havlovo Slovo o slovu jsou nyní aktuálnější, než by leckdo před lety asi předpokládal. Slovo se v sekulárním i církevním prostředí stalo zvukem, za nímž se někdy obtížně hledá nějaká hodnota, vize nebo dokonce pravda. Jak přijde, tak vymizí.

Za svobodu se musí platit

V italském exilu usazený Vrána, jehož souborné dílo na rozdíl od díla Havlova stále čeká na vydání, psal v průběhu několika desetiletí, na druhé straně železné opony, o totožných tématech jako jeho protějšek. Stěžejním motivem jejich slovesného a filozoficko-teologického díla i konkrétních životních postojů, za něž Vrána platil exilem a Havel soustavnou ostrakizací a vězením, je svoboda. Oba se téměř celý svůj život potýkali s mocí, resp. s mocnými, kteří dobrovolně nebo z donucení rezignovali na základní prvky toho, co činí člověka člověkem a k čemu na světě – v různých povoláních a službách – člověk vůbec je. Vrána, třebaže se stal uznávaným filozofem, univerzitním profesorem a rektorem kněžské koleje Nepomucenum v Římě, zažil v exilu, tím spíš po svém návratu do vlasti a na fakultu, strasti, které by vybily z radosti a naděje kdekoho. Církevní byrokracie vždycky přitahovala zvláštní povahy a profesní teologie, najmě ta, která se bránila sebemenší aktualizaci a obnově, na tom nebyla a není o moc líp.

Nenávist jako princip totalitní moci

Václav Havel se stal komunistickému režimu nepohodlný z mnoha důvodů, a bolševická nenávist jdoucí za hrob mu nedovedla odpustit ani to, co sám ovlivnit z principu nemohl – a tedy v jaké rodině a komu se narodí. Základní princip totalitní moci zněl – nenávidět každého, kdo je jiný a kdo se staví proti kolektivní moudrosti přísně se doplňujících zločinců z povolání. Je to zázrak, a tady by, myslím, se mnou Václav Havel souhlasil, že i přes všechny tvrdé nárazy a protivenství neztratil vnitřní energii dělat to, pro co se rozhodl a co pokládal za svůj osud – psát, přemýšlet, hledat nové formy uměleckého vyjádření skutečností, které se týkaly nejen lidí v zemích sovětského vlivu, ale lidí po celé planetě nehledě na jejich kulturu, jazyk a vyznání. Ctím badatelskou práci těch, kteří kriticky zhodnotili Vránovo a Havlovo dílo, ale pro mě samého tkví hloubka jejich života a díla právě ve svobodě.

Hledání obětního beránka

Setkávám se s tím v této zemi, v této společnosti, v tomto čase, u lidí křesťanské orientace i těch bez vyznání, den co den. Bez valné či spíš žádné čtenářské zkušenosti a promyšlení Havlovy tvůrčí práce je spisovatel a prezident Havel nálepkován osloveními ze zakouřené hospody 4. cenové skupiny pár minut nad ránem. Ze zcela iracionálních pohnutek se Václav Havel, zastávající se ve jménu svobody a nezcizitelné důstojnosti všech a zvláště těch, kteří jsou svobodní, nespoutaní, nezařaditelní a „jiní“, stal obětním beránkem společenských i osobních neúspěchů, proher a zklamání. Jedno je části mé církve i společnosti takzvaně profánní společné – místo každodenního hledání a nalézání pozitivních momentů života včetně konkrétních příkladů těch, kteří to ještě nevzdali a nevegetují, se pěstují orgie organizovaného smutku, poraženectví a „blbé nálady“, vlny nenávisti vůči těm, kteří by prý rádi ukusovali z našeho „tenoučce namazaného chlebíčku“, boj „na život a na smrt“ za rádoby křesťanské tradiční hodnoty, které s jádrem Kristova vykupitelského příběhu mají málo, anebo zhola nic společného. Nevede se „boj“ proti negativnímu, destruktivnímu, plochému chápání života a proti křesťanství jako ideologii, kterou je možné tlouci druhé po hlavě, jak se to zrovna hodí. Vede se boj proti těm, kteří nám prý přišli rozbít rodiny, vzít naši identitu, zvyky, folklór, hodnoty, jídlo, pití a kdovíco ještě. Evropa, v níž se až na výjimky víc jak půlstoletí neválčí, jež je bohatá a stále ještě místem svobody a inspirace pro ostatní kontinenty, kultury a civilizace, je považována za úhlavního nepřítele. I u sporé znalosti toho, co Václav Havel kdy dělal a napsal, je takové „progresivní“ chápání našich společných dějin a vezdejší reality bez přehánění děsivé.

Čtěme Bibli (a Havla), tam to všechno je

Je to strašně trapné a bolí to, ke komu se dnes hlásí a vine nemalý díl společnosti i mé domovské katolické církve a jaké „hodnoty“ se zdůrazňují a jací jejich urputní hlasatelé se protežují. Jsem ten poslední, kdo by pěstoval kult osobnosti a nekriticky obdivoval všechno, co lidé, jichž si vážím a z jejichž díla odezírám, kdy učinili a napsali. Osobní pády druhých mě nezajímají. Mám dost práce sám se sebou a jsem na cestě právě tak jako kdokoli jiný. Přesto se vracím k myšlenkám osobností, které byly i jako křesťané nebo lidé ke křesťanství obrácení vlastně marginálové, lidé na okraji. Při výročí narození Václava Havla si tak jako každý rok listuji jeho dílem a dávám čtenáři nahlédnout do myšlenek, které přetrvaly a přetrvají a jež lidi bez rozdílu věku a světonázoru neženou ke slepé nenávisti, ale naopak k drobné každodenní práci – na sobě i pro ty, kteří už sami nemohou. „Blbá nálada“ a tekutá zlovolnost vydáváná za obezřetnost se staly kultem, na němž se nejen získávají laciné politické body, ale na němž se – Bože, smiluj se – dá dokonce mluvit a kázat o Bohu. Místo promluv o lásce, potoky hněvu. Místo úvah o demokracii, spravedlnosti a milosrdenství, výzvy k bdělosti nad nepřítelem. Je třeba to změnit právě teď. Velký dík patří těm křesťanům i lidem jiného vyznání, kteří se o to po léta snaží a jsou, právě tak jako Václav Havel, proroky naděje. Čím to je, že mi Havel ukazuje na Krista a ke Kristu daleko lépe než lidé, kteří se k tomu cítí povoláni?

 

Z díla:

Život se vzpírá každé uniformitě a jednotě; jeho perspektivou není „zestejnění“, ale rozrůznění;
je neklidem transcendence, dobrodružstvím nového, odbojem proti statu quo. (Dopis Gustávu Husákovi)

 

Čemu je totiž vlastně člověk odpovědný? K čemu se vztahuje? Co je posledním horizontem jeho počínání; absolutním úběžníkem všeho, co dělá; neobelstitelnou ‚pamětí bytí‘, svědomím světa i nejvyšší soudní instancí? (Dopisy Olze)

 

Nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je současně úplně jinak.

 

Člověk prostě není Bůh a hra na něj se mu krutě vymstí. (Politika a svědomí, únor 1984)

 

Dík zázraku slova víme asi lépe než ostatní živočichové, že toho ve skutečnosti víme velmi málo, totiž že existuje tajemství. (Slovo o slovu)

 

Kulturou společnost prohlubuje svou svobodu a objevuje pravdu. (Dopis Gustávu Husákovi)

 

A když mi jeden francouzský levicový student s upřímným zápalem v očích řekl, že Gulag byla daň ideálům socialismu a že Solženicyn je jen osobně zatrpklý muž, zmocnila se mne hluboká nostalgie. (Politika a svědomí, únor 1984)

 

Kdysi jsem řekl na jedné z velkých manifestací, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Dnes bych k tomu rád přidal, že rozum, pokora a odpovědnost musí zvítězit nad krátkozrakostí, pýchou a svévolí.

 

A zdá se mi, že má-li se změnit k lepšímu svět, musí se cosi změnit především v lidském vědomí, v samotném lidství dnešního člověka; člověk se musí nějakým způsobem vzpamatovat; musí se vyprostit z toho strašlivého zapletení do všech zjevných i skrytých mechanismů totality, od konzumu přes represi a reklamu až po televizní manipulaci; musí se vzbouřit proti roli bezmocné součástky gigantického stroje, který se řítí bůhví kam; musí v sobě nalézt opět hlubší odpovědnost za svět – což znamená odpovědnost k něčemu vyššímu, než je on sám. (Dálkový výslech)

 

Jedině z pokorné úcty ke kosmickému řádu a z vědomí že jsme jeho součástí, že se na něm podílíme a že naše činy nezapadají, ale zapisují se do věčné paměti bytí a zhodnocují se v ní, může vyrůstat i náš respekt k druhému člověku, k druhému národu, k jiné kultuře. (Harvard, 1995)

 

Říkat pravdu, a tím vzdorovat, má smysl z principu prostě proto, že je to správné a že člověk nesmí kalkulovat s tím, zda to zítra nebo pozítří nebo kdykoli k něčemu povede. (1992)

 

Předpokladem elementární odpovědnosti za svět, o které jsme mluvili též jako o morálním minimu, na němž se mohou shodnout různé kultury či civilizační okruhy, je pokorný vztah ke světu, k zázraku bytí a schopnost vědět, že nic nevíme. (Forum 2000)

 

Pyšně si člověk začal myslet, že jako vrchol a pán tvorstva rozumí kompletně přírodě a může si s ní dělat, co chce. Pyšně si začal myslet, že jako majitel rozumu je schopen kompletně pochopit své vlastní dějiny a naplánovat pak všem šťastný život, a že mu to dává dokonce právo každého, komu se jeho plán nezamlouvá, smést z cesty v zájmu údajně lepší budoucnosti všech, k níž nalezl ten jediný a pravý klíč. (Slovo o slovu)

 

Cítím-li se být Evropanem, neznamená to přece, že přestávám být Čechem. Je tomu právě naopak. Jakožto Čech jsem i Evropanem. Poněkud poeticky říkávám, že Evropa je vlast našich vlastí. (Projev v Evropském parlamentu, 2009)

 

Čím větší má člověk moc, tím míň si smí myslet, že sežral všechnu moudrost a že jedině on ví, jak na to a co je správné a co ne. (Snažil bych se naslouchat chytrým lidem, 1968)

 

Ale povahu člověk změnit nemůže. Já se vůbec málokdy dokážu zlobit na někoho, kdo mi ubližuje. (Praská ledový krunýř lhostejnosti, 1978)

 

Jsme přecitlivělí na jakékoli totalitní smýšlení. Vy jste podobnou společnost nezažili. Lidé na Západě mohou vyznávat naivní ideologie, ale nedokáží si představit jejich důsledky. (Chci být prorokem pravdy; Sonia Jensen, 1984)

 

Politici jsou povoláni budovat ten nejlepší z možných světů; intelektuálové je mají sledovat, upozorňovat a varovat. Do jisté míry by měli politiky kontrolovat, ukazovat jim, v čem se rozcházejí s realitou a podléhají ideologickým bludům. Říkám to jako člověk ideologií zklamaný. Je to zklamání, které pocítila celá naše část Evropy. Podmínky, v nichž žijeme, nutí lidi reagovat na úpadek ideologií. (O údělu intelektuálů; Michel Bongiovanni, 1990)

 

Jestliže chci být sám sebou, musí mít moje identita soudržnost – a právě prostřednictvím pocitu zodpovědnosti. Ať se nacházím kdekoli a kdykoli, jsem zodpovědný za to, co dělám, především sám sobě. Pokud nejednám s vědomím zodpovědnosti, moje identita se rozpadá, vzniká krize. (O pokusu žít v pravdě; Paul Werner, 1989)

 

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Aktuální články

17. 12. 2018

Habemus ČCE aneb Historické preludium

16. 12. 2018

Kázání o transgenderu

14. 12. 2018

Chanuka a Advent v Izraeli


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jsou vám ve společensko-politických otázkách blízké názory Tomáše Halíka?
Ano
56%
 
Částečně
4%
 
Ne
39%
 
Nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 900)