Matka Marie Svatošová

Portréty a rozhovory / Zdeněk A. Eminger / 28. října 2018
Matka Marie Svatošová

Obálka knihy rozhovorů s Marií Svatošovou

 

Rozhovory na vážné téma by měly být odlehčeny dobrou mírou humoru a nadsázky. Jedná-li se navíc o téma, které nemine žádného ze čtenářů, tedy skutečnost smrti a umírání, mělo by být odmocnění takové vážnosti principem celé knihy. Řekne-li se v České republice „hospicová a paliativní péče“, jako synonymum se okamžitě vybaví jméno lékařky Marie Svatošové (nar. 1942). Knižní rozhovor Aleše Palána (nar. 1965) s doyenkou milosrdné péče o umírající, který vychází v nakladatelství Kalich, je čtení, které vás patrně v něčem promění.

Oba hojně publikující autoři, z nichž Palán je čtenářské obci známý převážně jako novinář a tvůrce rozhovorů s významnými osobnostmi (Bohumil Vít Tajovský, bratři Reynkovi, bratři Florianovi, Ludvík Armbruster a jiní), se pustili do díla, které zanechává dvojí dojem. Jednak naléhavost potřeby převyprávět zásadní milníky v životě Marie Svatošové, její osobní, duchovní a profesní cestu od promoce přes založení projektu hospicové péče do dnešních dní. Povědět čtenáři o jejích formujících životních setkáních a v menší míře sestoupit i do oblasti intimní – partnerské, spirituální, ženské. Druhý dojem je, že z jedné knihy mohly být knihy dvě. Jedna věnovaná Svatošové odborné práci, s níž by bylo možné vést odbornou polemiku, druhá zaměřená na její bohatý život, jehož osou i tu širšími, tu užšími mantinely je křesťanská víra, charakterizovaná civilní, spíš konzervativní spiritualitou pro každý den, duchovností bez extatických zážitků a velkých slov, která tahají za uši už při prvním vyslovení.

Osobité pojetí víry a duchovního doprovázení, které Marii Svatošovou formovalo v šedých dobách socialismu i po roce 1989, může být pro část čtenářů inspirativní, zatímco pro jiné, křesťany či nekřesťany, tvrdým oříškem. Najdete tu pěkné, citlivé pasáže o víře a křesťanském, lépe řečeno kristovském přístupu k bližnímu. Najdete tu ale i pasáže ryze kazatelské, které mají evangelizační charakter a jsou obvykle slyšet spíš v kostelech.

Otěže dialogu

Devět kapitol má názvy vyjadřující směr autorčiných výpovědí i hodnoty, které vyznává a o nichž nediskutuje: Učit se, bejt hodná, žádný kluky, Nic, které si neumím představit, Vyčůrat, pomodlit a spát, Jak jsi mohla žít tak ploše?, Panno Maria, chceš hospic?, Selhání zvané eutanazie, Kdyby mi pan primář řekl pravdu, Ve frontě s hořickými trubičkami, Kamínek v mozaice. Palánovy otázky jsou poučené a zvídavé. Oba autoři jsou na sebe dobře naladěni, ale už po několika prvních stránkách vidíte, že otěže rozhovoru drží pevně v rukou Marie Svatošová. Řekne jenom tolik, kolik chce říct. Mluví jednoduše, souvisle, místy stroze, není upovídaná. Občas vám to připomene lékařskou vizitu a stanovení diagnózy. Není čas na poezii ani na román.

Těch dvě stě sedmdesát stran uplyne rychle jako voda. Svatošová se nebojí sestupovat na hlubinu a dotknout se ožehavých témat – lékařské profese s aureolou všemocného bílého pláště (Anthony Giddens), který v socialistickém zdravotnictví a často i dnes rozhoduje o pacientovi od stolu. Zajímavá je anabáze jejího lékařského povolání (aneb jak se studentka s výborným prospěchem, ale špatným kádrovým profilem, stala lékařkou), co při něm zažívala a do jakých konfliktů se dostávala, s jednotlivci, ve většině případů však se zkostnatělým zdravotnickým, charitním, úředním šimlem. Za pozornost stojí její slova o syndromu vyhoření, který ji za celou její lékařskou kariéru nepotkal. Když dojde na nespravedlnost, je adresná a přímá, beze stop resentimentu a ukřivděnosti. Co si myslí, řekne. Ne všechno, ale podstatnou část a tak, aby si čtenář mohl sám udělat obrázek, nebrání se ani otázkám na tělo. Svéráz jejího světonázoru a naturelu nemusí sedět každému, a to nemám na mysli jen lidi mimo marginální prostředí křesťanů. I přes záchvěvy humoru a odlehčení tu je patrná určitá tvrdost k sobě samé, která jí paradoxně pomohla vystavět dílo, v němž je potřeba být k pacientům a umírajícím laskavý, milosrdný a něžný.

Naprostá většina odpovědí je pojata jako čistá, pevná stavba, jež má základy, zdi, střechu. Vidíte, že Marie Svatošová o věcech přemýšlí do hloubky a že je potřebuje formulovat jako vyznání, na němž se zítra ani pozítří nic měnit nebude. S etickými otázkami se vyrovnává na pozadí křesťanského, respektive katolického morálního učení a nepochybuje, ani ve velkých mravních otázkách, ani v maličkostech.

Její etické vědomí a pohled – na život, na nemoc, na umírání – bude patrně sympatické i lidem, kteří si vůči křesťanství a jeho institucím zachovávají odstup. Polemiku a dialog na odborné i laické úrovni s ní povedou někteří čtenáři převážně o eutanázii, o sebevraždě, o pozitivním výměru smrti samotné. Se zaujetím budete číst úvahy o sdělení diagnostické pravdy pacientovi i o jednotlivých osudech umírajících, které Marii Svatošovou utvrdily v tom, že hospicová péče v České republice musí růst a rozvíjet se podle nejvyšších standardů.

Meze pozitivna

Poněkud zvláštní, nikoliv však nehodné pozornosti, jsou teologické exkurzy týkající se zvířat, zvířecí duše, ateismu a obrácení. Objevuje se tu, v náznacích i nezakrytě, typická dvojkolejnost duchovního života laiků a duchovních. Tak například v otázce ztráty víry tváří v tvář umírání doktorka Svatošová píše: „Tak jako věřícího, dokonce i kněze nebo řeholnici, může zneklidnit myšlenka‚ co když žádný Bůh není?“ Důležité je tu slovo „dokonce“. Věřícího laika tahle otázka patrně zaměstnává často (je na jiném, nižším stupni duchovního vývoje, jeho duchovní dary jsou jiné, menší, nemá takový vhled do světa za oponou), zatímco u „profesionálních služebníků“ se to stává také, jenže jen „dokonce“.

Pochybnosti o Bohu jsou přece, jak je zřejmé na celém, dvoutisíciletém vývoji teologie a církve, čímsi samozřejmým, co nemine nikoho bez ohledu na jeho postavení, pohlaví a vzdělání. Pochybnosti nejsou prohrou ani čímsi negativním, ukazují, že křesťanský člověk svůj život s Bohem myslí vážně a myslí vážně i své vlastní uskutečnění. Jinak řečeno, představte si tu větu s obrácenými podměty: „Tak jako kněze nebo řeholnici, dokonce i věřícího, může zneklidnit myšlenka „co když žádný Bůh není?“ Není to celé zvláštní?

Sympatické je autorčino dlouholeté přátelství s legendárním katolickým knězem a lékařem Ladislavem Kubíčkem (1926–2004), jenž ji doprovázel v jejím duchovním životě a pro ni, její práci, ideje a rodinu hodně znamenal. Marie Svatošová se po tragické Kubíčkově smrti stala apoštolkou jeho myšlenek a díla. Čtenářsky atraktivní jsou oddíly věnované autorčinu dospívání, studiu, partnerskému životu, manželství i úvahám „co by kdyby“, jako například: jestli se autorka neměla stát řeholnicí. Oblíbená lékařka, která při svých přednáškách vyprodává malé i velké sály, se zaujetím vypráví, co všechno ji v životě potkalo, jak se vyrovnala s bezdětným manželstvím, co pro ni znamenal její muž, povoláním vědec a pedagog, ale také péče o věci svěřené – o chalupu, kam vždycky nerada jezdila.

Otevřené vyznání má své hranice, přesto ukazuje doktorku Svatošovou jako moudrou, akční a cílevědomou ženu, která vedle svých schopností a pomoci kolegů a přátel spoléhá – a to hlavně – na Boží požehnání. Z celé knihy vyvěrá životní nakažlivá pozitivita, která však nemusí být lidem, kteří zažili kupříkladu kruté umírání svých blízkých, v LDN či v hospici, úplně blízká. Není to přímo monotónnost pozitivního přístupu k životu, ale určité valéry pochyb, melancholie, smutku, nevěry, nedověry a zoufání, jež tvoří komplementaritu lidských zkušeností a pocitů, mi tu chybí.

Myslím si, že v části jejího životního příběhu poznáte i sebe sama nebo své dříve narozené blízké.  Velmi podobně si totiž vedli ve zmáhání života pod bolševickým jhem, které se navíc snažilo umírání a smrt vytěsnit, jako by umírání a smrt v socialistickém „ráji“ ani neexistovaly.

Kniha je opatřena černobílými i barevnými fotografiemi, dokumentujícími životní pouť jedné z nejznámějších českých lékařek. Adresáty rozhovoru rozhodně nejsou jen starší lidé. Myslím si ale, že k nim bude promlouvat nejsrozumitelnější řečí, a také k těm, kteří mají na konečnou fázi lidského života podobný pohled jako doktorka Svatošová. Najdou se jistě tací, kteří budou jejím přístupem k umírání vyvedeni z rovnováhy. Najdou se však i ti, kteří se možná poprvé v životě dozvědí, že jejich blízcí či oni sami nemusejí umírat v anonymní šedi průmyslově, byznysově fungujících léčeben. Naděje a víra – to jsou dvě skutečnosti, které Marie Svatošová nese v celém rozhovoru jako svou zástavu.

Kniha prošla dobrou editorskou úpravou, díky formátu si ji můžete vzít všude s sebou. Potěšující je rovněž, že vyšla jako e-kniha a je finančně dostupná. Zvláštním dojmem na mě působí obálka s dominující bledou modrou barvou, do níž je vsazen portrét Marie Svatošové. Je to věc osobního vkusu, ale vybledlá modrá tvář jinak fotogenické a usměvavé ženy nepůsobí hezky. Mám za to, že typografická a grafická tradice i moderní způsoby knižního vydávání by dobrý dojem z jinak zdařilé knihy mohly znásobit.

 

Recenze je s laskavým svolením převzata z internetového literárního časopisu www.iLiteratura.cz

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.

 

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

IKDP
Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Souhlasíte s tím, že biologické pohlaví a gender se mohou rozlišovat?
Ano
48%
 
Ne
50%
 
Nevím
2%
 
(Počet hlasů celkem: 214)