Co můžeme osekat z člověka a křesťanství, aby nám něco zůstalo?

Areopag / Jan Jandourek / 31. října 2018
Co můžeme osekat z člověka a křesťanství, aby nám něco zůstalo?

Publicista a starokatolický duchovní Jan Jandourek
Autor: Archiv autora

Debata o tom, co patří k jádru křesťanské víry, trochu připomíná diskusi, co všechno můžeme odsekat z člověka, aby pořád ještě zůstal naživu. Docela hodně. Můžeme odejmout ruce a nohy, uříznout uši a nos, vyndat slepé střevo, jednu plíci a jednu ledvinu a značnou část žaludku. Můžeme ho i úředně přejmenovat. Pořád ještě zbude živý člověk. Je otázka, nakolik by nám přišel ještě funkční, ale byl by tady.
Podobné je to s úvahami, jak očistit křesťanství, aby zbylo jen to podstatné. Podle rozpoložení můžeme postupně ubírat různé koncily a synody, myslitele, dogmata, více či méně závažná prohlášení, vyškrtat pár autorů z prostředí konkurenčních konfesí. Pak ještě zbude evangelium. Tam se tvůrčí činnost nezastaví, protože jsou tu ještě zázraky, rozmnožování chlebů, chození po vodě, vnitřní rozpory a pár andělů. Po příslušné redukční dietě dojde na Ježíše, o kterém víme historicky málo. Pak si můžeme vybrat někde na škále mezi Ježíšem, který je Kosmokrator, a „Ježíš pro ateisty“.

Když nás výsledek vyděsí, můžeme se utéci k druhé možnosti, že necháme všechno tak, jak to je, včetně uctívání soch, o kterém se samozřejmě říká, že to formálně není uctívání soch a zázračné studánky a zkapalňující se krev svatého Januaria a vidění Kateřiny Emmerichové. Pak nám stejně zbude ekumenický problém, protože zkapalněná krev na protestanty nedělá velký dojem (ani nemluvě o tom, že na ateisty žádný), což na obou stranách vyvolá pocit jisté útrpnosti.

Asi bychom se měli vzdát otázek, na které není myslitelná nějaká uspokojivá odpověď. Chybí nám tady nějaký pevný bod v myšlenkovém vesmíru, z kterého bychom mohli nezaujatě posoudit jak velká světová náboženství, tak jednotlivá významná vyznání. Musíme si přiznat, že za staletí vzájemných sporů a různých interpretací si všechny strany vybrousily argumentaci tak, že dobrat se něčeho racionálně je prakticky nemožné.
Americký filozof a religionista Kenneth Rose v knize Pluralism: The Future of Religion (2013) píše, že všechno podléhá zákonu změny a nic není nikdy stejné. Narážíme na limity náboženských a filozofických věcí. Vidíme tu neschopnost jakéhokoli partikulárního náboženství zajistit pro sebe univerzální souhlas, který by byl konečný a normativní pro celé lidstvo. Je jedno, jak je tělo nějakého náboženství soudržné a přesvědčuje ty „uvnitř“. Na lidi mimo to nemusí zapůsobit, ani přesvědčováním, ani donucováním.

Žádná forma náboženství nezůstane ve své nynější podobě, leda v té nejbližší době nebo ve vysněné budoucnosti. Inkluzivismus, který považuje terminologii užívanou v domácí tradici za konečný slovník, nerespektuje limity jazyka a neustálé množení náboženských jazyků, z kterých žádný není univerzální. Tolik Kenneth Rose.

Konvertovat k nějaké víře se považuje za jakýsi konec hledání, nalezení cíle. Kdo ale může říci, že když konvertoval jednou a radikálně, že je to poslední konverze jeho života? Proč by měla být? I silně věřící občas napadá, že když chce, aby se druzí obrátili na jeho víru, mají oni také nárok chtít, aby on se obrátil na tu jejich. Proč by měl? Proč by neměl? Neměl by, protože jeho víra má přece pravdu a oni ji nemají nebo ji nemají úplnou a dokonalou? Totéž si oni myslí o vás. Kdo to rozsoudí?

„Obraťte se! Změňte svůj život!“ „Následujte pravdu!“ A co když jsme lidé vychovaní odmalička ve zděděné víře, nebo jsme se k ní klopotně dopracovali? Máme tu marxisty, co došli ke křesťanství a křesťany, co došli k marxismu, a muslimy, co skončili jako ateisté. Také katolíky, co se dali na marxismus a pak se vrátili ke katolictví. Kolik konverzí může jedinec stihnout za život a z jaké pozice určíme, která z nich byla ta pravá?
Jak jeden kulturní antropolog napsal, antičtí bohové nezmizeli z našeho horizontu proto, že by byla nějak vyvrácena jejich existence. Lidé v ně přestali věřit a jejich kult pominul. Křesťané se po letech perzekucí dostali ke kormidlu, ke korytu a k meči a dali bohům najevo, kdo je tady teď pánem, a všechno se zrcadlově obrátilo. Bohové ovšem zřejmě porážku neuznali, jako ji neuznali Němci po první světové válce. Necítili se poraženi, ale podvedeni. Bohové se zlomyslně vrátili bočním vchodem. Tentokrát v podobě archetypů, po kterých sáhly některé terapeutické směry. Tam se jim daří lépe než v různých bizarních novopohanských společenstvích.
A zase, je takový terapeutický převlek uznáním lidské přirozenosti, nebo sloužíme ve skutečnosti ďáblu, který se přes různé pitvorné podoby pokouší vetřít do duše a pravdu zatemnit?

Potlačeni ovšem nebyli jen staří bohové, ale taky některé křesťanské směry, a to ne zrovna nevýznamné. Měli jsme tu arianismus, který na počátku udělal velký dojem, pomohl si politickou silou a mečem, až si politickou silou a mečem pomohli na oplátku jeho odpůrci a potřeli ho. Aspoň na první pohled.

Byla tady gnose, která tu byla před křesťanstvím, a jedna její větev vyrostla jako gnostické křesťanství. Gnostické křesťanství se setkalo s oficiálním odsouzením, jenže nezmizelo. Pod různými názvy tu gnostické křesťanství bujelo od starověku přes středověk a je tu i dnes. Je to vlastně stejně úctyhodná tradice, jako jsou ty ostatní.

Je otázka, kdo má právo určit, co je vlastně ortodoxní (ve smyslu pravověrné). Když řekneme, že je církev vedená Duchem svatým, musíme pak řešit, kde jsou její hranice a kdo v ní má legitimní hlas. Za katolické se pokládá to, co bylo vždycky a všude a od všech věřeno. Je empirický fakt, že nic takového ale nikdy nebylo. Z pozdějšího hlediska není ortodoxní skoro nic.

Nevíme, jestli se to stane, ale křesťanství se může roztéct do mnoha proudů, jako se to stalo buddhismu. A to bez toho, že by se jeho stoupenci museli navzájem násilně potírat a bojovat o moc.
Někoho, kdo má rád jasné hranice, taková představa děsí. Je otázka, nakolik se máme realitou nechat děsit a nakolik ji prostě vzít v úvahu.

Nebylo by lepší, kdyby na světě existovalo také ariánské křesťanství, když by jeho variantou bylo jen prázdno?
Nebylo by lepší gnostické křesťanství než žádné? A nebylo by lepší křesťanství mnoha proudů, které budou žít pokojně vedle sebe, než stále se zmenšující komunita (domněle) pravověrných? Jistě, nikdy v dějinách nebylo na světě tolik křesťanů jako dnes. Za to ovšem vděčí populačnímu růstu v zemích Třetího světa. Ten růst se ale může zastavit a se změnou společenských struktur a životního stylu se i tam může dospět k tomu, co vidíme v Evropě.

Možná budeme svědky toho, že se církevní organizace, katolická, protestantské, ortodoxní, nakonec zhroutí pod svou vlastní vahou a na troskách vznikne něco o dost jiného. Křesťanství se nikdy neosvobodí z „pout“ institucí, protože lidé se nikdy nenaučí žít mimo instituce. Instituce je ovšem předávaný souhrn lidských jednání, není to kamenný dům. Jsou to vzory chování podepřené odměnami a sankcemi. Z institucí pak vznikají organizace, což není totéž. Instituce je činnost, organizace jsou lidé, kteří ji provádějí.

Organizace mají tuhý kořínek, zvláště když jsou založeny na principech římského práva, lenního panství a osvícenského státu a jeho rostoucí byrokracii. Organizace ovšem existují jen tak dlouho, dokud lidé v jejich existenci věří, v tom se liší od domů. Domy stojí, i kdybychom tomu nevěřili. Jakmile přestaneme v existenci organizace věřit, zmizí během několika okamžiků, jako zmizelo Rakousko-Uhersko nebo železná opona.
Pak se možná křesťanství zase začne šířit i tam, kde zatím hynulo. Tak, jako se nejvíc (aspoň dobrovolně) šířilo v dobách nepořádku a zmatku, než to stihli vzít do rukou ostří hoši (především hoši) z ústředních, krajských, městských a uličních výborů. Pak se všechno nějak zadrhlo, a když to nešlo silou, tak to šlo dost těžko. Proto jsou civilizace Dálného východu křesťanstvím poměrně nedotčené. Jakmile misionáři narazili na stejně vyspělou kulturu, začalo to jít ztuha.

Až nebude třeba moc bádat nad tím, jestli nám někdo schválí, zda můžeme být ti praví katolíci, ariáni nebo gnostici, bude to velká úleva.

Pak by možná i ekumenismus vypadal jinak než jako bádání komisí o tom, co je apoštolská posloupnost a transsubstanciace a co všechno je v jednotlivých vyznáních „platné“. Nemusel by se řešit spor o filioque, zatímco (lepší nemyslet, jak velké) množství křesťanů věří ve tři božské Osoby, ale osobu si představují v novověkém pojetí, takže vlastně vyznávají triteismus, aniž o tom vědí, a jistě by to rozhodně popřeli. Bádáme nad tím, co Ježíš učil, a méně nad tím, co říkal o tom, jak bychom měli jednat. Teologové řešili, co je „přirozená“ mystika a co je dar milosti. Radši nerozebírat.

Berme to jako otázky. Pokud si je někdo neklade, protože ho nenapadly, má klid a mír v duši. Je klid a mír nejvyšší hodnota? Hodně času se dá ovšem ušetřit, když si neklademe otázky, na které není uspokojující odpověď. Chodil Ježís skutečně po vodě? „Ano,“ řeknou jedni, „protože když vypustíme tohle, tak…“. „Ne,“ řeknou druzí, „to je jen takové…“ (atd.)

Jsme po takovém tázání moudřejší?


Autor je sociolog, publicista a starokatolický kněz.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

IKDP
Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Souhlasíte s tím, že biologické pohlaví a gender se mohou rozlišovat?
Ano
48%
 
Ne
50%
 
Nevím
2%
 
(Počet hlasů celkem: 214)