Seznamka
Prof. Dr. Petr Piťha
Autor: Tisk.cirkev.cz
O skandálním svatováclavském kázání mons. Petra Piťhy toho již bylo napsáno mnohé. To, co však v reakcích takřka chybělo, je odkaz na mezinárodní kontext (ultra)konzervativních náboženských skupin bojujících proti ratifikaci Istanbulské úmluvy, ale i proti „genderové ideologii“ a právu na potrat.
Evropské parlamentní fórum o populaci a rozvoji vydalo v dubnu 2018 zprávu o celoevropské ultrakonzervativní síti, která sdružuje a inspiruje mnohá lokální hnutí v jednotlivých státech. Nazývá se Agenda Europe a je organizací s utajeným pozadím, která ve svém anonymním programovém manifestu Restoring the Natural Order – An Agenda for Europe vymýšlí nové strategie boje proti potratům či stejnopohlavním manželstvím, ale nejen proti nim – výsledkem této iniciativy má být centralizovaná síť ovlivňující dění v celé Evropě. Hlavním důvodem jejich aktivit, a zároveň ultimátním argumentem se stává takzvaný „přirozený řád“.
Nové strategie – podle hesla „využij zbraně svého nepřítele“ – po vzoru emancipačních hnutí kladou důraz na jazyk. Patří mezi ně používání terminologie práv (právo nenarozených děti na život, právo vychovávat své děti bez dohledu sekularizovaných institucí, právo lékařů jednat ve shodě s vlastním svědomím) a stavění se do role obětí (celý boj má být rámován jako souboj s netolerantní a agresivní lidskoprávní lobby). Důležitou součástí této strategie je také rozmlžování pojmů používaných liberály (zavedení pojmu „genderová ideologie“), viktimizace nepřítele (obvinění z pedofilie, označování gayů za sodomity) nebo očerňování emancipačních hnutí (lobby) a snaha o ovlivnění akademické debaty.
Na první pohled je nápadné, že jazyk manifestu Restoring the Natural Order je autoritativním jazykem směřujícím k zákazům – nejde pouze o zrušení/nepovolení stejnopohlavních manželství nebo nepřijetí Istanbulské úmluvy, ale i o zákaz civilních sňatků, zákonný zákaz rozvodů, opětovná kriminalizace homosexuálního chování, zákaz prodeje všech druhů antikoncepce nebo vyškrtnutí článků 21 a 23 z Listiny základních práv EU (tedy těch, které mluví o nepřípustnosti diskriminace na základě etnicity či sexuální orientace a rovnosti mezi mužem a ženou). Nemělo by nás ukonejšit ani to, že české pro-life hnutí o těchto úmyslech (zatím) nehovoří – manifest hovoří o nedělitelnosti toho „balíčku přirozeného práva“ – což znamená (jak sami uvádějí), že nemůžete bojovat za zákaz potratů, a zároveň schvalovat legální prodej antikoncepce.
Česká agenda
Nemáme žádné ověřené zprávy o tom, zda jsou čeští představitelé pro-life a „antigender“ hnutí napojeni přímo na nejužší organizaci Agendy Europe – její základní dokumenty i blog jsou striktně anonymní a summity jsou chráněny tzv. pravidlem Chatham House (které říká, že účastníci summitu mohou používat informace, které obdrželi, ale nesmějí prozradit, kdo je pronesl a ke které organizaci patří). Víme s jistotou jen to, že zdejší Hnutí pro život je v úzkém kontaktu s polským spolkem Ordo Iuris, jehož spoluzakladatel a jeden z čelných představitelů Aleksander Stępkowski je na summitech Agendy Europe pravidelným hostem. Stejně tak víme, že Hnutí pro život pro své oběžníky a texty na svém webu používá články z blogu Agenda Europe (např. oběžník z dubna 2017) nebo již zmíněného Ordo Iuris. Je v zásadě jedno, zda čeští představitelé pro-life hnutí reprodukují názory organizace Agenda Europe záměrně či nezáměrně – jisté je, že se inspirují jejich rétorikou a mediálními strategiemi, a tím do veřejné debaty vpouštějí hlas zahraničních ultrakonzervativců, kteří umně rozmlžují základní pojmy a posouvají debatu od podstaty věci.
Zahraniční kontext nám ať tak nebo tak může říci mnohé o tom, co nám vlastně říkají obhájci kázání Petra Piťhy i dlouholetí organizátoři zdejšího pro-life hnutí. Samotné kázání je až příliš nápadně podobné tezím Gabriele Kuby – autorky „anti-genderového katechismu“ Globální sexuální revoluce: Ztráta svobody ve jménu svobody, který obsahuje všechno od vyhlazovacích táborů po překroucený výklad Judith Butler a varování před genderovou ideologií. Rétorice Agendy Europe odpovídá i Piťhou používaný pojem homosexualisté (očerňování nepřítele) a rozlišování mezi tzv. homosexualisty a homosexuály (jako důkaz, že mluvčí není homofobem). Ostatně i apokalyptičnost onoho kázání působí jako opsaná ze zmiňovaného manifestu: „Zbývá nám jen velmi málo času, něco kolem deseti dvaceti let. Pokud tohoto zbývajícího času nevyužijeme, pak západní civilizace, která přijala perverzní ideologie, jednoduše zničí sama sebe.“
Pozoruhodný je už sám fakt, že přestože Dominik Duka jménem ČBK Petra Piťhu podpořil, sám se drží od médií stranou a posílá místo sebe biskupského vikáře Jana Balíka. Ten potom působí v roli jakéhosi tlumočníka, který Piťhova – jak říká – „prorocká slova“, vykládá tak, aby byla společensky přijatelnější. I to je ale jednou ze strategií Agendy Europe – pozorovat ji můžeme také na Hnutí pro život, které pod vlivem nových metod upouští od zjevně agresivní rétoriky a schovává ji za obrázky rodin s dětmi.
Inspirovaná argumentace
Mezi hlavní argumenty odpůrců Istanbulské úmluvy patří to, že je nadbytečná, protože podobné zákony máme i v českém právním řádu. Nedokáží ovšem uspokojivě vysvětlit, proč problém stále přetrvává. Jan Balík například říká, že je to proto, že je společnost nemocná. Zapomíná přitom, že římsko-katolická církev, nejen že selhává v hledání nástrojů na prevenci sexuálního násilí, ale dokonce i v práci s jeho oběťmi, a většina případů je tak zametána pod koberec. Dalším z argumentů je, že lidé se dopouštějí násilí vlivem pornografie – dochází tak ke slepému poukazování na vedlejší příznaky problému místo toho, aby byla pojmenována jeho příčina, tedy nerovné postavení lidí ve společnosti, na němž má i římsko-katolická církev velký podíl. Navíc vytváří absurdní zdání, že násilí na ženách je problémem posledních desetiletí.
Úmluva podle nich zavádí nebezpečné pojmosloví, které zničí „přirozenou“ tradiční rodinu. Nejzákeřnější pak má být slovo gender, jehož význam karikují právě ve stylu Gabriele Kuby. Namísto toho, aby se kritici zaměřili na důvody, proč je slovo gender právě v této debatě potřeba (jako nástroj k pojmenování rolí mužů a žen ve společnosti, jejich rozdílné výchovy atd.), přicházejí okamžitě s pokroucenými fantaziemi o společnosti, ve které budou všichni měnit pohlaví na základě aktuální nálady. Svůj názor argumentují zlotřilostí tzv. genderové ideologie – ve skutečnosti ale toto nevinné slovo vyřazují z jakékoli debaty tím, že z něj dělají potenciálního viníka světového spiknutí. Vyčítají autorům Istanbulské úmluvy vágní definici pojmu gender, ale sami se ani nepokoušejí definovat, co znamenají slova normální či přirozený (jedná se o stav při stvoření světa, v Ježíšově době nebo snad v 15. století?).
V neposlední řadě po vzoru Agendy Europe používají jazyk práva – jako např. právo kněze na svobodu projevu. Avšak v katedrále sv. Víta Petr Piťha nemluvil sám za sebe jako občan, ale promlouval z pozice autority, kterou mu krom vyvýšeného místa u oltáře propůjčuje i kněžské svěcení.
Římskokatolická normalizace
Když se podíváme na video z pražské přednášky Gabriele Kuby u příležitosti vydání českého překladu její knihy, je až zarážející, jak často mluví ve jménu lásky, která je podle ní ale dosažitelná pouze v té tzv. tradiční rodině, tedy ve svazku muže a ženy, uzavřeném za účely reprodukce. Láska se tak v jejím pojetí stává privilegiem, nikoli žitou zkušeností každého z nás. To by nás nakonec mělo před podobnou rétorikou varovat – to, co Ježíš potíral nejvíc a nejvášnivěji, bylo tvrdošíjné lpění na liteře zákona, které nepřipouštělo odhlédnout od něj ani v případě, že náš bližní potřebuje pomoct.
Diskurz tradičních hodnot a „přirozenosti“ má nepopiratelnou tendenci k restrikci názorových oponentů a vlastně všech lidí, kteří se vymykají společenským normám. Kazatelé Piťhova formátu stále předpokládají existenci určitého neotřesitelného „my“, heterosexuálních párů, které jsou ohrožené genderisty a homosexualisty. Odměnou za alespoň trochu tradiční způsob života je ujištění, že pouze ve vztahu muže a ženy se nachází ona opravdová láska. Ačkoli z dějin církve jsme zvyklí slyšet o mnoha různých církevních tradicích, Agenda Europe i aktéři na české scéně, kteří se její argumentací nechávají inspirovat, se naopak snaží vytvořit dojem světa pečlivě normovaného a homogenního, ve kterém je láska odměnou pro toho, kdo přizpůsobí svůj život úzkým definicím a předem daným formám.
V české církvi to snad ale nebudou mít tak jednoduché – kromě sekulárních organizací, které se násilím na ženách dlouhodobě zabývají, se zvedají i hlasy jednotlivých katolíků. A nejde o stále stejné tváře – kromě odvážného a diskutovaného happeningu Anety Petani můžeme zmínit například dopis Martina Peroutky, který se ohradil proti demagogické rétorice Dominikem Dukou posvěcených letáků, nebo článek Růženy Matěnové rozkrývající pozadí článku o Istanbulské úmluvě ve farním zpravodaji. Právě proto je nahlas formulovaná kritika dnes velmi potřeba, a to nejen kvůli potírání demagogie, již někteří představitelé šíří, ale především kvůli hledání nové podoby církve, která není názorově centralizovaná. V této nové církvi, kterou můžeme budovat společnými silami a zdola, se pak může lépe žít nám všem.
Autorka je křesťanská aktivistka.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
