K ne/přípustnosti trestu smrti

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative Commons

Marie Kolářová ve svém příspěvku Trest smrti je nepřípustný za všech okolností reaguje na text Romana Jocha, ve kterém Joch komentuje nedávné vyhlášení papeže k trestu smrti. Mám za to, že se autorka se svými argumenty s námitkami Romana Jocha míjí.

Pokud čtu text Romana Jocha správně, Joch v prvé řadě tvrdí (přestože až ke konci svého textu), že jednoduše není pravda, že „Církev ve světle Evangelia učí, že ‚trest smrti je nepřípustný, protože je útokem na nedotknutelnost a důstojnost osoby‘“. Že argument nedotknutelnosti a důstojnosti osoby je lichý – a také proto nemůže být základem církevního učení –, Joch přesvědčivě ilustruje na skutečnosti, že v zásadě každý trest je podobným „útokem“ na nedotknutelnost a důstojnost osoby, přesto církev neprohlašuje tresty jako takové za nepřípustné (proto Joch správně tvrdí, že argument důstojností – nikoliv samotné odmítání provádění trestu smrti, jak se patrně domnívá Kolářová – vede k sebevražednému pacifismu). Že církev neučí nepřípustnost trestu smrti, Joch ukazuje i předložením několika argumentů založených na Písmu a poukazem na tradici.

Pokud čtu text Marie Kolářové správně, pak jako základní argument pro (teoretickou) nepřípustnost trestu smrti – který však žádným způsobem nevyvrací výše zmíněnou základní Jochovu námitku, a proto hovořím o míjení se – vidím v té části textu, kde klade otázky: „Kdo dal člověku právu soudit, že někdo si zaslouží trest smrti víc než někdo jiný? Kdo vidí do nitra jiného? Chce si snad hrát na Boha?“

V prvé řadě není moc zřejmé, proč by se stejné otázky nemohly užít také k odmítnutí sebeobrany (kterou autorka explicitně připouští), obrany nevinných nebo obrané války? Otázkou „kdo vidí do nitra jiného?“ by bylo možné odmítat dokonce jakékoliv trestní řízení. Podobně se autorka na jiném místě snaží vyvrátit Jochův protipříklad, kterým vyjadřuje svoji pochybnost nad tím, že by vězenství bylo na celém světě na takové úrovni, aby trest smrti v žádné krajině nebyl nutný či přípustný. Autorka se ptá: „Poskytuje země, která díky zkorumpovanosti systému umožňuje páchat zločiny i z vězení, rozumnou záruku, že zrovna zde budou probíhat spravedlivé hrdelní procesy?“ Autorčin protipříklad k protipříkladu tak prakticky opět popírá možnost jakéhokoliv trestního řízení: jaké rozumné záruky poskytuje zkorumpovaný systém, že budou probíhat spravedlivé trestní procesy obecně? Nemělo by se tedy v takovém případě zakázat stíhání zločinců? Argumentace autorky se tak stává nepřesvědčivou. V neposlední řadě lze autorce odpovědět, že k trestu smrti, podobně i k jiným trestům, neodsuzuje člověk jako soukromá osoba, ale společnost – veřejná autorita –, která je k tomu oprávněna skrze přirozený zákon Bohem (srov. KKC 2266).

Pokud jde o výše zmíněnou Jochovu poznámku k úrovni vězenství, mám za to, že jejím účelem bylo poukázat na to, že ať už vězenství je v té které společnosti na jakékoliv úrovni, není v kompetenci papeže toto posuzovat – a tedy se Kolářová opět s argumentací míjí, když rozebírá konkrétní ilustrativní příklad –, nýbrž na základě principu subsidiarity je to povinnost té které společnosti, a dojde-li daná společnost k závěru, že v daných podmínkách je trest smrti nevyhnutný či přiměřený, totiž spravedlivý, je pak i možný (srov. Evangelium vitae, čl. 56). Odsouzenec má na takový trest pak právo a upírat mu jej např. s poukazem, že doživotním vězením bude více potrestán, by bylo skutečným útokem na jeho důstojnost. Právo na takový trest samozřejmě nevylučuje, aby bylo v konkrétním případě uplatněno milosrdenství a stanovený trest byl zmírněn nebo bylo od něj dokonce upuštěno.

Mám za to, že se tedy autorka mýlí, pokud tvrdí, že Joch má problém s odmítáním (provádění) trestu smrti. Joch má oprávněný problém s vážnou nepřesností, která je viditelná již v čl. 83 exhortace Amoris laetitia, kde papež František cituje čl. 64 Relatio finalis 2015, podle kterého církev „rozhodně odmítá trest smrti“. Pokud se nahlédne do Relatio finalis, synodní otcové v dané souvislosti odkazují na čl. 2258 Katechismu katolické církve. Daný článek katechismu však nehovoří o nepřípustnosti trestu smrti, nýbrž o nepřípustnosti „přímo zničit nevinnou lidskou bytost“, což je zcela něco jiného. Naopak o přípustnosti trestu smrti, jakožto tradičním učení církve, pak hovoří resp. hovořil čl. 2267.

Autor je církevní právník. Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů.