Kázání o transgenderu

Martin C. Putna
Autor: Flickr.com / Ondřej Lipár / Creative Commons

Základem kázání jsou slova proroka Izaiáše (Iz 56,1-5)

1 Toto praví Hospodin: „Dodržujte právo, jednejte spravedlivě, protože má spása se už přiblížila, už se zjevuje má spravedlnost.

2 Blaze člověku, který tak jedná, lidskému synu, který se toho drží a dbá na to, aby neznesvěcoval den odpočinku, který se má na pozoru, aby jeho ruka neučinila nic zlého.“

3 Ať neříká nikdo z cizinců, kdo se připojil k Hospodinu: „Hospodin mě jistě odloučil od svého lidu.“ Ať neříká kleštěnec: „Hle, jsem strom suchý.“

4 Neboť toto praví Hospodin: „Kleštěncům, kteří dbají na mé dny odpočinku a volí to, co si přeji, kteří se pevně drží mé smlouvy,

5 dám ve svém domě a na svých hradbách památník a jméno, lepší než synů a dcer. Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno.“

Milé sestry, milí bratři,

milí štamgasti svatomartinští a stejně milí příchozí od daleka,

v kostelích se odedávna hovoří a káže nejen o dějích dávného Izraele, ale také o dějích, které se přímo kolem nás dějí. Dnes se v kostelích často hovoří a káže o genderové teorii. Ale já o ní kázat nebudu. Proč ne? Protože jsem vůči teoriím spíše opatrný. Zvláště vůči těm, které tvrdí, že pojmou a vyloží celý svět a celý život. Naučil mě tomu celý život, strávený na akademické půdě, tedy právě mezi lidmi, kteří mají rádi teorie. Jenže tady nejsme na akademické půdě, tady jsme v kostele. A v kostele se nekáží teorie. Bible obsahuje velmi málo teorie. Bible obsahuje konkrétní příběhy, příklady a podobenství.

Budu tedy mluviti o konkrétním tématu, které se týká mnoha konkrétních lidí, kteří žijí mezi námi a s námi. Budu mluviti o transgenderu. Budu mluviti o něčem, o čem se obvykle málo ví; o čem panují mnohé stereotypy a předsudky; o čem jsem i já sám málo věděl a ano, sám sdílel stereotypy a předsudky, dokud jsem se s konkrétními lidmi nepotkal a nespřátelil. Budu mluviti o tom, co a jak s transgenderem v pohledu biblickém.

Co říká Písmo o transgenderu? Nic! Co by taky o něm měla říkat? Bible není učebnicí genetiky, psychologie ani medicíny, tak jako není učebnicí astronomie, geologie ani paleontologie. Jak to dopadlo, když se Bible pokládala za učebnici a stavěla proti poznatkům vědy, si taky ještě pamatujeme. Církev si historicky uřízla velkou ostudu. A občas u toho někomu uřízli hlavu. To jistě dost bolí. Jistě i církev dost svým způsobem bolelo, když se musela vyrovnávat s tím, že svět se ukazuje ve světle nových poznatků být jiný, než ona předtím učila. Kopernikánský obrat bolel, stejně jako darwinovský obrat bolel. Bolel, ale přebolel. Nic se nestalo. Víra se nezhroutila. A tak i dnes to mnohé bolí – zjišťovat, že lidská přirozenost je složitější, než jsme si mysleli. Bolí, ale přebolí. Víra se nezhroutí, když církev uzná, že tu prostě existuje transgender – že existují lidé, k jejichž nejhlubší identitě patří ono „trans“: ona tranzice, onen přechod mezi jedním a druhým pohlavím, ať už tento přechod nabývá jakékoliv konkrétní formy. A že existují nejen jako lidé nejen občansky rovnoprávní, ale také Bohem právě takto stvoření a právě takto vykoupení.

Když jsem právě řekl „Bohem právě takto stvoření a právě takto vykoupení“ – to už je ovšem tvrzení teologické a to bych měl z Písma doložit. Ale jak, když Písmo o transgenderu nic neříká? Neříká nic přímo. Říká však přece něco analogicky.

Za prvé zmiňuje přinejmenším jednu ženu, která překračovala dobovou roli, přisuzovanou podle tehdejších představ poslušné a submisivní ženské přirozenosti: soudkyni Debóru. Kniha soudců o ní neříká, kde se vzala a proč byla taková. Proč „Izraelci si k ní přicházeli pro rozhodnutí.“ (Sd 4,5) Prostě to v Debóřině písni konstatuje: „Opuštěni byli sedláci v Izraeli, než jsi Debóro, povstala. Bůh určil vůdce nové.“ (Sd 5,7-8). Debóra je vzápětí označena jako „matka v Izraeli“. Co však více: Může být chápána jako duchovní matka všech žen vymykajících se ženským stereotypům. Třeba starokřesťanské mučednici Perpetuy, která ve svém duchovním deníku, psaném těsně před popravou, líčí svůj sen: „Svlékli mě a ze mě se stal muž.“ Třeba svaté Jany z Arku, která byla nakonec popravena za to, že nosila mužské šaty. A třeba i velké Brienne z Tarthu a malé Aryi Stark ze Hry o trůny.

Za druhé, Písmo říká něco o fenoménu, který starověký svět dobře znal z konkrétní zkušenosti – a který se svým způsobem podobá modernímu fenoménu transgenderu: Říká něco o kleštěncích. Něco velmi podstatného o nich říká i náš úryvek z Izaiáše.

Kleštěnci byli běžným fenoménem starověku. Kleštěnci byli sluhové určení k obsluze vznešených dam. Kleštěnci byli dvořané. Ostatně, Izaiáš má v originálu slovo „saris“, které znamená jak doslovně „kleštěnec“, tak přeneseně „dvořan“. A rovněž takzvaná křesťanská společnost středověku a raného novověku vesele využívala služeb kleštěnců: V oné velezbožné pravoslavné Byzanci byla kastrace jakousi vstupenkou do vysokých dvorských funkcí; kleštěncem byl například i svatý Symeon Nový Teolog z 11. století. A ve velezbožné katolické Neapoli zase kleštili chlapce, kteří jevili pěvecký talent, aby pak přispívali k lesku bohoslužeb. Jestli neznáte film Farinelli, podívejte se na něj.

I v tomto filmu zaznívá – kromě sladké neapolské barokní hudby – také hořký paradox existence kleštěnců: Jsou využíváni a někdy zneužíváni – a současně jsou vysmíváni a uráženi: Za to, že jsou kleštěnci. Jsou jim přičítány všechny možné negativní vlastnosti. Jsou obviňováni ze sobectví, zištnosti, podlézavosti, z „nemužnosti“. Ach, jak křesťanské! Někoho zbavíme mužství a pak na něj ukazujeme: Hele, jak je nemužný! Však to známe i ze Hry o trůny, kde vystupuje kleštěnec lord Varys, všemi urážený, vnějškově se přizpůsobující stereotypu dvorského kleštěnce – a přitom vnitřně poctivý a ušlechtilý, sloužící obecnému dobru. Postava lorda Varyse působí ve Hře o trůny nakonec křesťanštěji, než mnozí náboženští horlitelé, než celá slavná Víra bojující, v čele s Nejvyšším vrabčákem. (Dokonce mě napadlo, že se asi nechtěně rýmuje fiktivní jméno „Varys“ a ono hebrejské označení pro kleštěnce „saris“.)

Ale zpátky do starověku. Tam kleštěnci sloužili ještě v jedné funkci. Kleštěnci byli také kněží bohyně Kybelé, kteří se rituální sebekastrací ztotožňovali s Kybeliným nešťastným milencem Attidem; a také kněží jiných orientálních kultů. A my víme, že celá hebrejská Bible je protkána polemikami s těmito kulty. To kvůli těmto posvátným, polobožským kleštěncům a kvůli extatickým slavnostem těchto kultů je do Deuteronomia vložen zákaz odívání mužů do ženského (Dt 22,5) a zákaz účasti kleštěnců na staroizraelské bohoslužbě (Dt 23,1).

A do této situace promlouvá prorok Izaiáš. Do této situace volá: „Ať neříká kleštěnec: Hle, jsem strom suchý. Kleštěncům, kteří dbají na mé dny odpočinku a volí to, co si přeji, kteří se pevně drží mé smlouvy, dám ve svém domě a na svých hradbách památník se jménem lepším než synů a dcer. Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno.“ Slovo Izaiášovo je zde vpravdě slovo prorocké. Slovo, jež uvádí do pohybu to, co ustrnulo – co bylo překonáno. Ano, slovo Izaiášovo zde překonává staré zákazy Deuteronomia. Izaiášovo slovo pro kleštěnce je vyřčeno jedním dechem s jeho slovem pro cizince – tedy pro dvě kategorie „outsiderů“. Izaiášovo slovo pro kleštěnce není jen slovem jakési tolerance, jakéhosi soucitu, jakéhosi velkorysého připuštění těchto outsiderů do posvátné společnosti vyvolených Izraelců. Je příslibem zvláštní Hospodinovy milosti pro tyto outsidery: „Dám ve svém domě a na svých hradbách památník se jménem lepším než synů a dcer.“ Víme, jak byl starý Izrael, stejně jako celý starověk, posedlý fyzickým plozením, fyzickým potomstvem. Zde však praví Hospodin ústy Izaiášovými, že fyzické potomstvo není všechno – že to není jediná cesta, jak sloužit společenství, jak sloužit Hospodinu, jak naplnit vlastní úděl a překonat vlastní fyzickou existenci: „Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno.“

Izaiášovo slovo pak v Novém zákoně naplňuje apoštol Filip v úryvku ze Skutků apoštolských, který jsme slyšeli v prvním čtení – v oné scéně křtu etiopského dvořana. V českých překladech totiž čteme „dvořan“ nebo „komoří“ – ale v řeckém originálu máme právě ono „eunuch“. Křest etiopského eunucha, onoho biblického lorda Varyse, je jakousi trojnásobnou duchovní „trans-akcí“: překročením rasy, třídy a genderové identity. Pardon, tady se bez onoho ošemetného slova neobejdeme. Dvořanova-kleštěncova-Varysova otázka „co brání, abych byl pokřtěn?“ (Sk 8,36) nese v sobě stopu zkušenosti ostrakizace a výsměchu, obavy ze své odlišnosti rasové, třídní a genderové, ze svého outsiderství: Nebrání tomu to, že jsem natolik „jiný“? Ne, nebrání. Žádná jinakost, žádná sebevíc neobvyklá identita nebrání tomu, abys byl součástí komunity těch, kdo se snaží blížit Božímu království.

Předmoderní fenomén kleštěnce může být tedy použit jako biblická analogie pro fenomén transgender, rozpoznaný a uznaný až v našem věku. Námitky mohou být tři.

Námitka první: Není toto srovnání samo urážející pro moderní transgendery? Slovo „kleštěnec“ věru nezní příliš přitažlivě, a navíc jsou s ním spojeny ony negativní stereotypy, které známe i z postavy lorda Varyse. Ale jednak, vždyť evangelium důrazně volá po přijetí a ospravedlnění právě těch, kdo jsou neprivilegovaní, všelijak ostrakizovaní, všelijakými nesnadnými životními situacemi stižení. Vždyť Ježíš volá „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny“ (Mt 11,28)? A jednak, vždyť sama transgender teologie toto srovnání používá.

Cože? Transgender teologie? Ano, pokud jste to ještě neslyšeli, existuje transgender teologie. Existuje jako jedna z nejmladších a nejméně známých sester velké rodiny teologií osvobození. Všem teologiím osvobození jde o to, aby dobrá zpráva Evangelia byla opravdu dobrou zprávou pro všechny, kdo se namáhají a jsou obtíženi břemeny. V našich středoevropských kruzích je známa většinou jenom latinskoamerická teologie osvobození sociálního a politického, inspirovaná částečně marxismem a ano, v některých svých krajních polohách sporná. Ale jest také afroamerická čili černošská teologie osvobození, feministická teologie a kromě dalších tedy také transgender teologie, ať už její pěstitelé sami patří nebo nepatří k transgender komunitě. I ona je nenáviděna moderními farizeji a zákoníky. Těmi, kdo chtějí, aby Deuteronomium platilo víc, než Izaiáš; aby všechno zůstalo tak, jak to bylo za jejich mládí; a hlavně aby oni sami zůstali těmi privilegovanými, kteří mohou ostrakizovat jiné.

Námitka druhá: Srovnání kleštěnců a transgenderů se zdá v jednom aspektu nepřesné. Staří kleštěnci si obvykle sami nevybrali to, že budou kleštěnci – pokud to nebyli oni Kybelini kněží. Kdežto moderní translidé… Počkat: Na první pohled se může zdát, že moderní translidé si sami vybrali, že se vydají na cestu změny. Jenže to je právě jenom ten první pohled. Podstatou transgenderu je právě to, že si svůj úděl sám nevybral. Že se takto narodil – že byl takto stvořen, že toto je jeho nejhlubší podstata - podle veršů ze Žalmu 139, které jsme četli na začátku bohoslužby:

„Podivuhodně jsem utvořen…

Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí,

když jsem byl v skrytosti tvořen

a hněten v nejhlubších útrobách země.

Tvé oči mě viděly v zárodku,

Všechno bylo zapsáno v tvé knize.“ (Ž 139,14-16)

Transgender je ten, kdo rozpozná, že byl takto stvořen a podle poznané pravdy začne jednat. A „začne jednat“ znamená, že se vydá na nesmírně obtížnou cestu tranzice, která obnáší množství bolesti fyzické i duševní, změnu jména, velmi často ztrátu rodiny, riziko celoživotní ostrakizace, hrozbu fyzické agrese ze strany ožralých primitivů na ulici i duchovní agrese ze strany farizejů a zákoníků z leckteré kazatelny. Tato cesta obnáší bolest, změnu a riziko, kterou si my ostatní vůbec nedokážeme představit. Opravdu si někdo myslí, že se na tuto cestu někdo vydá jen tak z plezíru, z „nevím-co-bych-ještě zkusil“, nebo z popletení nějakou akademickou teorií? Opravdu si někdo myslí, že definovat se, vyoutovat se jako transgender, je nějaká „svévole“?

Jistě, nelze vyloučit, že jednotlivé takové případy existují. Nemám statistiku. Mám jen osobní svědectví. Ti, které znám, nejsou svévolníci ani popletenci. Jsou podrobeni stejným nebo podobným pokušením jako my všichni, dopouštějí se stejných nebo podobných hříchů jako my všichni – strachu, nenávisti, zloby, lakoty, nevěry, ubližování svým bližním… Jsou mnohem víc stejní jako my všichni, než by se zdálo. Jen to prostě mají v životě o něco těžší.

Námitka třetí: Proč by Hospodin do svého plánu zakomponoval i tuto lidskou varietas? Na tuto námitku nemám odpověď. „Proč to tak je“, to je tajemství – tak jako mnohá jiná tajemství stvoření i dějin. Ze stvoření a z dějin mám však přece jen nějakou nápovědu. Lidé, kteří byli stvořeni tak, že jejich identita se vzpírá obvyklým kategoriím světa, pak vnímají svět složitěji. Vnímají, že co se zdá samozřejmé, nemusí být vždy samozřejmé. Že co se nějak jeví, může být ve své hlubší podstatě jiné. Často pak tito lidé toto vnímání vkládají i do svého života – do svého myšlení – do své tvorby. Jen jediný případ: Matrix. Jistě by bylo poněkud reduktivní tvrdit, že film Matrix je tak hlubokou výpovědí o složitosti světa, zdání a podstaty, jenom proto, že jeho tvůrci, sourozenci Wachowští, jsou oba transgender. Ale dost možná také i proto je film Matrix – třebaže je produktem komerční kultury - tak vášnivý, tak urputný, tak naléhavý. Ano, i proto je tak duchovní.

Jistě ne každý transgender je tvůrce a myslitel. Každý je však svědkem složitosti světa. Každý je svědkem tajemství. Každý si zaslouží respekt za odvahu, s jakou jde za poznáním svého údělu. Za pravdou. Ano, za královstvím Božím.

Amen.

(Kázání bylo proneseno u Martina ve zdi 16.12.2018, záznam je k dispozici zde)