Seznamka
Kostel a mešita v německém Mannheimu
Autor: pixbay.com
Pokud se někdo domníval, že stav soupeření mezi křesťanstvím a islámem na vlastním území, tedy v Evropě, může přinést nějaké náboženské (míněno křesťanské) oživení na našem kontinentu, měl by být opatrný. Máme tady sice různé světské a relativně úspěšné varianty takového zápasu, jako třeba že pocit ohrožení zvenčí může posilovat pocit národní identity, ale k něčemu podobnému v tomto případě nedochází. Zvýšení počtu muslimů v Evropě zatím nepřineslo křesťanskou obrodu, ale spíše posílilo myšlenku sekulárního státu. Jestli právě tohle někteří lidé zamýšleli, není pravděpodobné, ale prostě se to děje.
Proč to tak je? Tím se zabýval ve svém článku na serveru Aeon.co (17. 6. 2014) právník Roman McCrea. Obsah jeho textu můžeme stručně shrnout.
Náboženství, právo a politika
Vztah mezi náboženstvím, právem a politikou je v Evropě zvláštní záležitost. Náboženský vliv na politický život v Evropě je slabší než v jiných částech světa. Podle průzkumů veřejného mínění je patrné, že náboženství má velmi omezený dopad na politické hodnoty a chování evropských voličů. Evropa také nemá žádný významný ekvivalent k politicky silné náboženské pravici ve Spojených státech a neprobíhají tady ani na poli politiky teologické debaty, které vidíme v mnoha islámských zemích.
Náboženství a politika se drží od sebe celkem na bezpečnou vzdálenost. To se teď ale mění. Jedním z faktorů je migrace. Zatímco muslimské menšiny protestovaly proti projevům, které považují za rouhání, katoličtí představitelé zasahují do politických debat o homosexuálních manželstvích a potratech. Konzervativci si stěžují, že evropské společnosti ztrácejí vztah ke své křesťanské minulostí.
Důvod oddělení náboženství od politiky je celkem znát. Je to zkušenost náboženských válek v 16. a 17. století. Následky byly tehdy tak hrozné, že to vyvolalo potřebu zavést normy, které by mohly ukončit bídu a nestabilitu způsobenou náboženskými spory kvůli politice.
Křesťanství jako kulturní zvyklost
V historii se dobré ideje vždycky neprosadí, ale aspoň jednou se něco povedlo a toto oddělení celkem fungovalo, především mezi státy navzájem, když už ne dokonale uvnitř států samotných. To ale neznamená, že by to vždy bylo silně a do detailu zakotveno právně, je to spíše kulturní zvyklost. Politický vliv náboženství v Evropě byl sice slabý, ale také byl doprovázen značnými kulturními vazbami a právními vazbami mezi jednotlivými církvemi a státy. Církve si i přes formální odddělení zachovaly nějký vliv a výsady ve veřejném životě. Několik evropských zemí uznává oficiální státní náboženství (zvláště je to vidět na anglikánské církvi) a ústavy připomínají křesťanství.
Tento zbytkový vliv je patrný i v tom, že některé země vzdor svobodě projevu znají zákony proti rouhání nebo urážkám náboženství. Mnoho se kvůli tomu nedělo, protože existovala jakási mlčenlivá dohoda, že se do těch věcí nebude moc rýpat. To se ale migrací změnilo a objevuje se tlak na úplné oddělení náboženství od právního a politického života.
Jak autor píše, "zčásti to je proto, že existuje mnoho etnických komunit, které nesdílejí křesťanskou kulturní loajalitu, ale je to také proto, že počet těch, kdo se sami označují za ateisty a agnostiky, současně rychle narůstá". Připomíná sčítání lidu ve Spojeném království v roce 2011, které ukázalo nárůst procenta lidí, kteří prohlašovali, že nemají žádné náboženství, z 15 procent na 25 procent.
Na co zatím stačily v politice kulturní normy (a už nejspíš nestačí), mají zajistit "černobílé" právní předpisy. Praktickou ukázkou může být známá kauza z Velké Británie, kde po celá staletí stačily zákony o rouhačských knihách, načež přišla v roce 1989 fatwa nad Salmanem Rushdiem a jeho knihou Satanské verše. Pak tu byl také spor o dánské karikatury v roce 2005. Ukázalo se, že v Evropě jsou občané, kteří nesdílejí tento "tichý konsensus" a "mají zcela odlišné představy o tom, co by mělo představovat právně přípustné rouhání nebo nepřijatelnou kritiku náboženství".
Budoucí změny
Co to teď bude znamenat? Dost složitý a bolestný proces. Pro někoho to znamená pocit ztráty, protože ho staré křesťanské symboly a rituály (v politickém prostoru) spojují s historií. Jenže jak se prakticky zachovat v situaci, kdy má zvolený politik, který vyznává jiné náboženství než křesťanské, přísahat na Bibli?
Pak je tu také problém dvojího standardu. Některé náboženské symboly jsou na určitých míst zakázány (zahalování), zatímco jiné nikoli (nošení křížků, židovské a další symboly, kříže ve školách a parlamentech).
Roman McCrea páše: "Objasnění omezení úlohy náboženství v právu a politice, pokud by bylo správně uplatňováno, by mohlo přispět ke zmírnění pocitu dvojích standardů a nespravedlnosti, který mnozí migranti a jejich naturalizovaní potomci cítí." Když se v Evropě hlásá sekularismus, měl by se pak ale podle něj realizovat důsledně, aby nevypadal jako soubor zastřených křesťanských výsad k podkopání islámu, když by zavedené křesťanské víry byly od těchto norem osvobozeny.
Několik otázek na závěr
Tolik zhruba text článku. Jak se na takový pohled můžeme dívat? Problémy jsou zřejmé. Zákony jsou jedna věc a život společnosti druhá. Racionálně ještě někdo může nějakou argumentaci jakž takž přijmout, ale nikoho nelze donutit, aby tomu přizpůsobil svoje pocity. Pro někoho je kříž symbol, který zná od dětství, a má třeba jeho zakazování jako symbolu spojené s násilným potlačováním náboženství za totality. Jiného napadne, proč by se měla naše společnost přizpůsobovat třeba muslimům, když se islámské země nepřizpůsobují křesťanům. Proti tomu lze namítnout, že pro někoho je kříž zase symbolem útlaku a nemá důvod to vidět jinak.
Nemusíme ale hned myslet na islám, stačí nám sledovat polemiku ohledně obnovy Mariánského sloupu v Praze. Pro jedny symbol záchrany Prahy před Švédy, pro jiné představuje připomínku doby útlaku. (Aby to bylo ještě zábavnější, já jsem byl pro obnovu Mariánského sloupu, ale jistý ultrakonzervativní katolík se nechal slyšet, že věci jen škodí, když se za věc berou lidé jako já.)
Aby bylo jasno, není vyzkoušen žádný recept, který by mohl jasně fungovat. Nic takového totiž zatím v historii nebylo. Je to stále postup pokus - omyl a neznáme ani vývoj myšlení ve všech komunitách, kterých se to týká. Jak se bude měnit evropské křesťanství? A evropský islám? Kolik věřících tu bude za jednu generaci? Jakých vyznání? Může existovat sekulární fundamentalismus? Co je jasně soukromé a jasně veřejné? Jsou šátky a vánoční stromy náboženské symboly, nebo kulturní, nebo obojí a v jakém poměru? (A v jakých jednotkách se bude měřit náboženskost? Jedno religio? Bude to směnitelné, třeba deset křížů za jeden minaret? Posoudí to komise nevěřících? Nebo naopak věřících? A jsou vůbec něco takového schopni řešit právníci?)
Čeká nás doba zajímavých experimentů a zajímavý není totéž jako snadný a příjemný.
Mezititulky redakční.
Autor je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
