Kristův Advent jako motivace a program života

Leonardo da Vinci: Jan Křtitel (výřez)
Autor: repro Wikipedia.org / Wikimedia Commons

Text Jan 3, 23-33 (Ježíš a Jan Křtitel)

22  Potom Ježíš odešel se svými učedníky do judské země; tam s nimi pobýval a křtil.
23  Také Jan křtil v Ainon, blízko Salim, protože tam byl dostatek vody; lidé přicházeli a dávali se křtít.
24  To bylo ještě před Janovým uvězněním.
25  Mezi učedníky Janovými a Židy došlo ke sporu o očišťování.
26  Přišli k Janovi a řekli mu: „Mistře, ten, který byl s tebou na druhém břehu Jordánu, o němž jsi vydal dobré svědectví, nyní sám křtí a všichni chodí k němu.“
27  Jan odpověděl: „Člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe.
28  Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce.
29  Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena.
30  On musí růst, já však se menšit.
31  Kdo přichází shůry, je nade všecky. Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech. Kdo přichází z nebe, je nade všecky;
32  svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá.
33  Kdo však jeho svědectví přijal, potvrdil tím, že Bůh je pravdivý.
34  Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh udílí svého Ducha v plnosti.
35  Otec miluje Syna a všecku moc dal do jeho rukou.
36  Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“

 

Na rozhraní Staré a Nové smlouvy stojí majestátná postava proroka Jana Křtitele. Byl mužem, který připravoval Advent – příchod Božího Syna do lidských srdcí. Měl také velikou výsadu, jednou dokonce ukázat na Ježíše a zvolat: „Beránek Boží, který snímá hřích světa.“

Pán Ježíš vyslovil o Janovi velmi vysoké hodnocení: „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel.“ Co bylo na Janovi tak mimořádného? Byl to jeho nazirejský životní styl? Jeho asketický, odříkavý život na poušti? Jeho zvláštní strava, kdy se zdržoval alkoholu a živil se kobylkami a medem? Nebo snad jeho zvláštní a provokativní ošacení z velbloudí kůže? To přece samo o sobě není tak významné. Pokud jde o zázraky a mocné činy, pak jsou v Písmu barvitější postavy jako např. Mojžíš nebo Eliáš. Proč Jan Křtitel dostal tak výrazné hodnocení? Boží hodnocení člověka je dokonalé a přesné (1Sa 16,7): „Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ Lidé se hodnotí podle pracovitosti, podle schopností, podle intelektu, podle vnější fasády, ale Bůh se dívá k srdci. Nikdo ho nemůže oklamat předstíráním, přetvářkou, zakrýváním skutečnosti.

O Janu Křtiteli se dovídáme, že dovedl stát pevně před farizeji a saduceji, kteří se příliš zaměřovali na vnější věci. Když vidí jejich pokrytectví a neochotu činit pokání, říká tvrdé slovo (Mt 3,7n): „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak můžete utéci před nadcházejícím hněvem?“ Jan Křtitel byl nekompromisní a nebojácný. Velmi statečně se postavil proti hříchu krále Heroda Antipy. Zaznívají důrazná slova (Mk 6,18): „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!“ Je mimořádně statečný a otevřený. Je věrný autoritě Božího slova.

Když jsme si vykreslili zvláštní a drsnou postavu Jana Křtitele, tím více překvapí jeho vztah ke Kristu. Tento důrazný, odvážný a nekompromisní člověk, jakmile se má porovnávat s Ježíšem, ihned vyhlašuje svoji malost a nepatrnost (Mk 1,7): „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi.“ Ve vztahu ke Kristu je vidět zvláštní pokora a touha ustoupit stranou, udělat Pánu Ježíši místo. V čem je nám Jan příkladem a pomocí ve vztahu ke Kristu? Co nám v adventní době ukazuje jeho svědectví?

Jan byl podle Písma hlasem ozývajícím se z judské pouště (Mt 3,3): Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Když čteme o hlasu z pouště, musíme zbystřit! Poušť měla v biblické terminologii zvláštní význam. Hlas na poušti byl něčím důležitým. Kde byl dán Zákon? Na poušti, na hoře Sinaj! Bůh promluvil skrze Zákon. Jan Křtitel je také hlas volající z pouště: „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“ Naplňují se starozákonní proroctví a přichází ten, který byl dávno slíben, přichází Mesiáš. Začíná poslední čas, poslední kapitola lidských dějin. A po Janu Křtiteli už nepřichází další vyslanec, vyjednavač, ale teď už přichází sám KRÁL. Končí doba předchůdců a přichází vyhlížený Mesiáš.

Vztah Jana Křtitele ke Kristu je příkladně jasný a průhledný. Když se Jan porovnává s Kristem, vyhlašuje svoji malost. Vytyčuje konkrétní program, podle kterého také jedná: Jeho adventní program je vyjádřen slovy: „On musí růst, já pak se menšit.“ Ač přísný a důrazný prorok z pouště, vstupuje do podřízeného vztahu ke Kristu a je v něm šťastný. Ten, který se nesklonil před zlobou vládců a králů, sklání se před synem z tesařské rodiny z Nazaretu (J 3,29): „Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel... se upřímně raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena.“ Jan se raduje, když slyší hlas přicházejícího ženicha Božího lidu. A nejen on. Dodnes přináší radost otevření lidského srdce pro Ježíše. Jan nepřestal být důrazným bojovníkem, neztratil svou rozhodnost a odvahu před lidmi. Ale před Ježíšem se sklání a je pokorným člověkem. Někdy je mylně chápána pokora jako nestatečnost, pasivita a nečinnost. Někdy je považováno za pokorné jednání, když mlčíme ke zlým věcem. To ale není pokora. Skutečná pokora je v tom, když se staneme služebníky, otroky Ježíše Krista. Ustoupit Ježíši Kristu v sobě samém, připravit se na jeho Advent, přijmout jeho vedení a jeho cestu. To je cesta čekání na Krista.  

Advent nám je výzvou k přípravě cesty pro příchod Pána a Krále. Jan Křtitel nám ukázal adventní program: On musí růst a já se menšit. Dali jsme větší místo Kristu, ustoupili jsme, když šel Ježíš kolem? Dali jsme mu přednost? Vyrostl ON v našich životech? Pracovali jsme a sloužili v jeho jménu? Kde je růst Ježíše v našich životech? Kde je menšení vlastního já v jeho blízkosti? Karikaturou církve jsou pyšní a sebespokojení lidé. Křesťané se cítí před Kristem malí. Církevní otec Augustin byl jednou dotazován, kterou ctnost řadí na 1. místo. Řekl: Pokoru. A když byl dotazován, kterou ctnost pak dává na 2. místo, odpověděl: Pokoru. A to řekl i potřetí. Platí slovo, že Bůh se pyšným protiví a pokorným dává milost. Ježíš musí růst, a to bez pokory nejde.

Mnoho lidí se setkalo s Kristem v době jeho pozemského působení. Ale jen někteří prožili radostný Advent. Byli to ti, kteří se sklonili před Ježíšem Králem. Ti, kteří se pokořili a ustoupili jeho slávě a jeho cestě. Ani nejviditelnější hříšníci nebyli bez naděje. Hříšné ženě, která se sklání před Ježíšem a v pláči omývá svými slzami Ježíšovy nohy, je odpuštěno. Jindy celník Matouš (Mt 9,9), který žil jen pro své podvody a svou kolaboraci s římským režimem, se sklání před Kristem a dává mu svůj život. Ale kdo zůstává smutný a prázdný? Ten, kdo si zakládá na sobě, kdo žije svou osobní pýchou, kdo nechce přiznat a vyznat svůj hřích, kdo se nechce pokořit před Kristem. Je zvláštní, že adventní setkání s Pánem a Králem prožíváme jen jako ti, kteří se poníží, aby On byl větší.

Pro technicky zaměřené připomeňme princip spojených nádob! Voda neteče do kopce. Ani požehnání nepřichází do pyšného a tvrdého srdce. Ale tam, kde je pokora, kde se lidské já menší a sklání před Kristem, tam už roste něco krásného a nového. Když se pokoříme a budeme vnímat svou malost před Kristem, můžeme dnes prožít radost Jana Křtitele. Radoval se jako přítel ženicha, který si jde pro svou nevěstu. Přijměme tento biblický program pro svůj život. Ježíš musí růst, já pak se menšit. Každým dnem má být Ježíš o něco větší v našem životě a zaujímat přednější a důležitější místo.

Někdy jsme příliš plní, příliš sytí, příliš zahlcení informacemi, zábavou, jsme soustředění sami na sebe. Pak je těžké udělat místo Ježíši. Mohli naši nejbližší vidět Ježíše v našem životě? Může to vidět manžel, manželka, syn, dcera, rodiče? Mohou vidět z naší strany porozumění, přijetí, pokoru? Jestli ne, pak jdeme falešnou cestou pokrytectví, pýchy, sobectví.... a v našem životě není Ježíš větší. Tragické je, když nastane opačný proces a Ježíš se v našem životě zmenšuje a roste naše pyšné a sobecké já! Člověk vládne sám sobě!

Adventní a vánoční doba nám dávají dobrou příležitost k obnově osobní pokory. V Bibli čteme (Jk 4,6): „Bůh se pyšným protiví a pokorným dává milost.“

 

Pavel Černý je emeritní předseda Ekumenické rady církví v ČR a emeritní předseda Rady Církve bratrské.