(K) té naší stoleté církviČCE

Areopag / Adéla Rozbořilová / 4. prosince 2018
(K) té naší stoleté církviČCE

Ilustrační foto
Autor: Ben Skála / Creative commons

Zanedlouho, 17. prosince, uplyne přesně sto let od okamžiku, kdy se spojily dva největší české protestantské proudy, a tím vznikla nová Českobratrská církev evangelická (ČCE). Nabízí se proto prostor pro bilanci, zamyšlení nad tím, kam ve stoletém procesu svého formování dospěla a jak vypadá. Jaká je identita dnešní církve? Co se jí daří a kam by se mohla (měla?) do budoucna posunout? Takové hodnocení je samozřejmě záležitostí subjektivní, dovolte mi proto být v následujících řádcích osobní. Omlouvám se také za to, budou-li některé prvky tohoto textu příliš interní záležitostí, ale považuji za důležité, aby stav církve procházel (sebe)reflexí, a to nejen uvnitř jí samé.

Vybrat jen několik věcí, které považuji za klady (anebo naopak nedostatky) ČCE, jak ji známe dnes, je pochopitelně ošemetné: církev je dynamickým, mnohovrstevnatým a komplexním celkem, jejž nelze redukovat na několik přívlastků (zlé jazyky dokonce tvrdí, že kolik je evangelíků, tolik je církví). Navíc zkušenost s církví má každý vlastní, závisející na tom, s jakou podobou církve se zrovna setkal. Přesto bych se tu odvážila naznačit několik témat, která považuji v případě ČCE za důležitá. Nekladu si přitom zcela žádné nároky na výlučnou pravdivost svého názoru či trefnost své volby, mnohem spíše se pokouším nabídnout perspektivu a inspiraci k diskuzím.

Máme otevřeno

Jednak oceňuji otevřený a svědomitý přístup k ekuméně. Teprve až s odstupem jsem poznala, že to v kontextu církví není zdaleka samozřejmost (aspoň ne v takovém měřítku jako v ČCE). Důraz na hledání toho, co nás vzájemně spojuje a co je ve víře důležité, je mně osobně velmi sympatický. Setkávání se zástupci jiných denominací považuji za velmi obohacující, osvěžující a také za jeden z prostředků, jak zabránit tomu, abychom se v naší církvi uzavřeli jako v zatuchlé bublině. Myslím, že to je jedna z cest, kterou by se měly církve ubírat, chtějí-li si do budoucna zachovat existenci. Svět se globalizuje, rozdíly se stírají, nejinak tomu je – zdá se mi – i v případě křesťanů (aspoň v českém prostředí to tak cítím). Církve asi čeká nějaká zásadnější proměna, křesťanů celosvětově významně ubývá.Tím nechci vůbec naznačovat, že by se měla ČCE a další církve vzdát své identity. Rozmanitost mám ráda a zdá se mi plodná. Tato rozdrobenost církví, kterou dnes možná vnímáme (mě nevyjímaje) jako pozitivní hodnotu, se ale možná časem ukáže jako kámen úrazu. Ostatně, už Komenský před nejednotou varoval…

Na ČCE si ovšem velmi vážím její otevřenosti obecně (záměrně se zde vyhýbám tomu klišovitému označení „liberální církev“). Není pro mne jen církví – křesťanským společenstvím – ale též (myšlenkovou) platformou, v rámci níž se mohu svobodně rozvíjet. ČCE mi umožňuje nejen mít na věci vlastní názor, ale především si jej utvářet: rozmýšlet, rozvažovat, vzdělávat se, naslouchat, diskutovat. Tahle intelektuální rovina je pro mě osobně důležitá. Více se zde také exponuje motiv hledání: hledání jako ústředního procesu křesťanského života. Je dobře, že toto hledání (proces poznávání, i etymologicky odkazující k pozorování věcí kolem) ČCE nezastírá snahou předkládat nějaká zdánlivě jednoznačná a rychlá řešení. Líbí se mi, že ČCE nemá tendence vecpat každého věřícího do nějaké škatulky, udělat z něj konformního člena církve. Vnímám ji jako upřímně se snažící být církví pro všechny. Nikoho nestigmatizuje, nevylučuje, neodsuzuje. Tohle jsou základy, na kterých by ČCE měla vždy stát a neodklánět se od nich.

Českobratrská církev (ne)viditelná

Na druhou stranu, myslím, že v ČCE by se mohl v budoucnu hypoteticky prohloubit nebo nějak zpalčivět problém s její věroučnou nejasností (jeden případ za všechny: jak vnímat Večeři Páně – po luthersku, po kalvínsku, po zwingliánsku, anebo snad nějak kombinovaně?). Oficiálně se hlásí ke čtyřem různým vyznáním, a ačkoliv se zdají být si navzájem velmi podobná, jsou případy, kdy si dokonce vzájemně protiřečí. Jistě, evangelík může namítnout: to je přeci zase ta naše krásná pluralita, každý se může najít v tom, co mu nejvíc sedí. Nechci to popírat, část pravdy na tom jistě bude, zároveň je ale třeba si uvědomit, že tyhle situace můžou být pro lidi matoucí, dezorientující a zároveň vzbuzovat kontroverze (že se to zatím příliš neděje, nemusí nic znamenat). Jasnější věrouka by taky třeba mohla dopomoci definovat evangelickou identitu, která je v současnosti - aspoň z mého pohledu – poněkud neslaná, nemastná.

Zároveň soudím, že církev by mohla být trošku více vidět. Aspoň tak, aby si veřejnost pamatovala, jak se vlastně církev jmenuje, a nepletla si ji s husity. Má potenciál ukázat také jinou tvář církve, než jakou má dnes většina české populace zafixovanou: zpovykaná, mamonem a mocí posedlá zkostnatělá instituce, která má mnoho skandálů a krve na rukou a zastává předpotopní názory. ČCE má potenciál dát se ukázat jako alternativa této nevábné představě, pozměnit konotaci slova církev. Mluvit s lidmi, aby pochopili, že nejsme nějaká sekta duchařů, ale zajímáme se i o věci vnější, veřejné – pozemské, chtělo by se říct. Ukázat, že být křesťanem neznamená jen umět nazpaměť modlitbičku nebo trefit do kostela. Že se s křesťanskou – a máme tu výhodu, že prostřednictvím T. G. M. obzvlášť s českou evangelickou – identitou se pojí také důraz na některé „světské“, obecně lidské (zejména etické) hodnoty, které mají význam i daleko za hranicemi církve: pravda, láska, tolerance, čestnost. Máme potenciál věci reálně měnit, reálně ovlivnit to, jaké prostředí kolem nás bude a jak se nám všem v něm bude žít. Na něco podobného shodou okolností nedávno upozornil také Martin C. Putna a už dávno i ten Komenský…

Studení čumáci ?

Já osobně potom v církvi postrádám větší důraz na spirituální rovinu. Přijde mi škoda, že církev má mnohdy až tolik „civilní“, střízlivý ráz a nedává více prostoru Tajemství. I liturgii jsme učinili velmi nenápadnou – možná pro tu přílišnou reminiscenci katolické církve – , přestože klasické ordinarium je již starokřesťanskou (a nikoliv tedy katolickou) záležitostí. Například se nabízí zahrnout více responsoriálních prvků. Setkala jsem se s názorem faráře, že postrádá od společenství zpětnou vazbu. Kromě této praktické roviny jde samozřejmě také o přidanou hodnotu duchovní.

Téměř se u nás nepěstují takové „plody víry” jako duchovní cvičení (jednou z výjimek jsou exercicie v Kolínském klášteře) či modlitební setkání (tj. nikoliv bohoslužby), nečteme díla starých křesťanských myslitelů, a tak obecně žijeme spíše nohama na zemi nežli s hlavou v oblacích (ovšem ne vždy to musí být nutně na škodu).  Více té „vnější zbožnosti“ by snad mohlo život ve společenství obohatit, oživit… Vlastně mě mrzí, že za tímto typem prožitku musím utíkat ke katolíkům. Podobné věci přitom nejsou naší církvi zdaleka cizí: třeba dát více prostoru lutherskému přístupu, který má liturgii bohatší, anebo oprášit protestantské mystiky… Zírat na prázdné zdi v kostele myslím hlubší náboženskou zkušenost nezaručí, jakkoliv nejsem zastáncem přezdobených interiérů (nejen) kostelů. Pokora, skromnost a umírněnost ano, vyhrocená askeze a apriorní sebekritika ne. Někdy mi u evangelíků chybí ta „barokní“ stopa v přístupu k životu, k jeho plnosti: krása stvoření, barevný, voňavý, životem oplývající svět, radost z toho, že jsem tady a teď, že i mne Pán Bůh mezi tou vší nádherou stvořil (ale i vědomí vlastní pomíjivosti, časnosti, nestálosti hmoty). Není divu, že pro katolíky jsme sebemrskačští skeptici s obsedantním pocitem viny.  Ano, líbí se mi zdrženlivý přístup k věcem, možná to ale někdy přerůstá až v jakési (nadbytečné) opatrnictví. Možná bychom měli zkrátka méně rozvažovat a více žít.


Autorka je bohemistka a redaktorka evangelického časopisu Český bratr.

Související články o evangelické církvi publikované v magazínu Christnet:

Adventní svíčka zhasla

První sjednocená církev ve střední Evropě


Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jsou vám ve společensko-politických otázkách blízké názory Tomáše Halíka?
Ano
57%
 
Částečně
4%
 
Ne
38%
 
Nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 770)