Habemus ČCE aneb Historické preludium

Ke vzniku stoleté Českobratrské církve evangelické

Historie / Adéla Rozbořilová / 17. prosince 2018
Habemus ČCE aneb Historické preludium

Ilustrační foto: nové logo Českobratrské církve evangelické
Autor: facebookový profil ČCE

Českobratrská církev evangelická vznikla přesně před stoletím spojením Evangelické církve augsburského vyznání (luterských) a Evangelické církve helvétského vyznání (reformovaných). Téměř na den přesně po sto letech se v neděli evangelíci znovu sešli k oslavě stého výročí církve na stejném místě.

Tato dvě konfesijní křídla jsou dnes přirozenou součástí identity ČCE; prolínají se tak přirozeně, že jsou chápány jako kompatibilní, ba komplementární součástky sjednocené církve. Cesta ke vzniku Českobratrské církve evangelické je ovšem cestou strastiplnou, složitou a dlouhou. Nejde přitom jen o nepříznivý běh dějin, v němž protestantský element často uvízl, ale také o vzájemné potýkání reformovaných a luterských, pro něž nebylo souputnictví zdaleka vždy v popředí.

Za úplnými počátky církevního sjednocovacího hnutí se musíme vydat až do dob české reformace, tedy do 15. století. Česká reformace považovala církevní jednotu za zásadní úkol a odkaz otců, již byli od jejích samotných počátků nešťastně rozděleni – vždyť i samotné husitské hnutí bylo rozděleno do dvou skupin: na radikální tábority a umírněné pražské. Jejich vzájemná rivalita vedla až k bratrovražedným svárům, jejichž symbolem se stala bitva u Lipan 1434, v níž se obě křídla střetla v otevřeném a nelítostném boji. Podobně nemyslitelné bylo v dobách pohusitských sjednocení stoupenců Jednoty bratrské s utrakvisty.

 

Vliv luterské reformace

První záblesk naděje přinesla až luterská reformace, jejíž ohlas zasáhl obě konfese a přinesl konkrétní pokusy o sblížení. Hmatatelným plodem těchto snah se stalo tzv. České vyznání, vydané roku 1575. Jde o nově sepsané vyznání víry, vycházející z augsburské konfese, ovšem s výrazným bratrským důrazem na křesťanský život, k němuž se společně přihlásili jak čeští bratři, tak utrakvisté. Právě toto vyznání, známé jako Česká konfese, je dodnes jedním z konfesních pilířů Českobratrské církve evangelické. I přes společné vyznání zůstalo ovšem mezi utrakvisty a bratry k jednotě ještě daleko a tyto snahy pak definitivně vzaly za své porážkou protestantů v třicetileté válce, po níž české země čekala vlna katolizace. Komenský ještě ve svém Kšaftu zdůrazňuje v neblahé předtuše „horlivost k sloužení Pánu Bohu […] jedním ramenem“. Protestanští exulanti se však mezitím rozdělili ve dva proudy a po vzniku obnovené Jednoty bratrské v Herrnhutu r. 1722 dokonce ve tři: luterský, reformovaný a ochranovský. Myšlenka jednoty se rozplynula v dáli.


Období tolerance

Oživení sjednocovacích snah ovšem již o několik let později přinesl přelomový rok 1781, kdy Josef II. povolil tolerančním patentem vykonávat náboženství augsburské i helvetské. Nejednalo se ovšem o veliké náboženské svobody; povolené konfese (spolu s luteránstvím a kalvinismem ještě pravoslaví a částečně judaismus) byly císařem skutečně pouze tolerovány, trpěny, nikoliv dány na roveň státnímu katolickému náboženství. Projevy této tolerance můžeme na evangelických modlitebnách z té doby dodnes vidět – jedná se o kostely zpravidla bez věží, zvonů a dalších prvků připomínajících sakrální stavbu. Vchod býval orientován do polí a modlitebny musely stát mimo hlavní ulice.

Svízelné podmínky ovšem sjednocovacího ducha protestantských věřících v určitém smyslu podpořily. Toleranční patent bývá totiž interpretován jako příhodné řešení, když v době plné sekt a nejrůznějších rozdrobených náboženských skupin byly nekatolíkům „voktrojovány“, tedy vlastně vnuceny, jen dvě konfese. Luteránství i kalvinismus byly navíc vítanými oživujícími impulzy zvenčí, které zdecimovaným českým protestantům poskytly posilu. Ačkoliv rozdělení mezi konfese nebylo příliš vyhraněno (náboženské dění augsburských i reformovaných se prolínalo), od počátku získávali početní i věroučnou převahu reformovaní.


Konec ponižujících poměrů?

Velké očekávání měli čeští evangelíci od revolučního roku 1848, od něhož si slibovali nové občanské i náboženské svobody, a tím i konec ponižujících tolerančních poměrů. Představitelé českých evangelíků měli ovšem těžkou pozici: jak vyslyšet přání věřících a zároveň obstát před úřady? Ani osobnost takových právnických a diplomatických schopností, jakou byl superintendent Samuel Nagy, farář ve Vanovicích a člen vídeňské konzistoře, neměla snadné postavení. Přesto se Nagyovi podaří svolat oficiální sjezd evangelíků ve Vídni (3.–11. 8. 1848), kde se vedou dlouhé debaty zejména s rakouskými evangelíky, jejichž návrhy týkající se sjednocení církví Češi bedlivě sledují. Konference ovšem ústí v požadavek nezbytně nutných úprav tolerančních předpisů a také v návrh nového církevního zřízení. Zanedlouho je proto svolána konference další a zde je přijat návrh na vydávání časopisu Českobratrský hlasatel, jenž se měl stát platformou pro spojení na základě českých konfesí. Právě v tomto časopise byla v červenci 1849 uveřejněna anketa, v níž se přibližně 50 českých sborů (tedy 2/3 všech sborů augsburských i reformovaných v českých zemích!) vyslovilo pro sjednocení pod českobratrskou konfesi. Nadějný rozlet směrem k jednotě byl ovšem opět rozdrcen pod koly dějinných událostí. Období tzv. Bachova absolutismu, které bylo politickou reakcí na revoluční nepokoje 1848, přineslo nové represe a nejistoty. Čeští evangelíci byli proto nuceni své sjednocovací snažení opět odložit.

 

Rovnoprávnost a samospráva

Tvrdé vládě Alexandra Bacha ovšem na konci 50. let 19. století odzvonilo a roku 1861 byla přijata nová, tzv. Únorová ústava. Již v dubnu pak následuje protestantský patent, který konečně překonává toleranční příkoří a přináší evangelíkům nejen náboženskou rovnoprávnost, ale také náznak církevní samosprávy. Cesta k naplnění sjednocovacích snah se zdá být konečně volná. V uvolněné atmosféře svobodného náboženského života ale obě konfese najednou zjišťují, že je ke spojení nic nezbytně nenutí. Vůle k bratrské sounáležitosti sice augsburským i reformovaným nechybí, ale úvahy o sjednocení jsou považovány za „stanovisko u nás již chvála Bohu překonané“. A tak si každá církev hledí svého: nejenže vydává vlastní věroučné spisy a periodika (tribunou reformovaných byl časopis Hlas ze Siona, luteráni vydávali Evanjelického církevníka), ale i synody se s jedinou výjimkou konají odděleně, neboť v otázce církevního zřízení není již mezi církvemi vzhledem k jejich rozdílnému národnostnímu rozvrstvení naděje na shodu. A tak nezbývá než čekat, až se kolo dějin opět pootočí.

Velká očekávání na počátku 20. století

Habemus ČCE aneb Historické preludium

Zakládající sněm nově vzniklé evangelické církve 17.prosince 1918
Autor: archivl ČCE

Věci se dají znovu do pohybu s počátkem nového století, jež je samo chápáno jako období velkých změn a také je přináší. Masaryk se sepsáním své České otázky, v níž se přihlásí k české reformaci (zejména Jednotě bratrské a husitství), velmi přičiní o zpopularizování této oblasti českých dějin, což se projeví také sílícím zájmem o oslavy blížícího se Husova jubilea (1915). Celou záležitost navíc pomáhá propagovat také liberální časopis Čas, v němž se jeho zakladatel a Masarykův přítel Jan Herben tomuto tématu velmi štědře věnuje.

Na husitství bylo v majoritně katolické společnosti nahlíženo s despektem. Změnu v nahlížení na období české reformace přineslo teprve národní obrození, když František Palacký ve svých monumentálních Dějinách národu českého dosavadní pohled na dějiny zcela obrátil a právě reformaci označil za vrchol českých národních dějin. Na Palackého myšlenku navázal později Masaryk, který zahrnul potřebu obnovy českobratrských myšlenek přímo do obrazu moderního člověka – tam vidí východisko z náboženské a životní krize, kterou konec století přinesl. Těžko by si čeští evangelíci mohli přát lepší dobrozdání před veřejností než z úst takového velikána. K popularizaci husitské epochy a české reformace značně přispěly také historické romány Aloise Jiráska.

Zájem o období české reformace, rezonující celou českou společností, přiměje k činnosti také české evangelíky. Roku 1907 se stává mluvčím sjednocovacích snah reformovaný časopis Hus. Je to právě tento časopis, kde se o několik let později objevuje návrh, aby se v jubilejním roce 1915, kdy si český národ připomíná 500 let od upálení Jana Husa, všechna česká vyznání sjednotila v jedinou evangelickou církev. Odpověď Českého evanjelíka, který dosud stál v opozici, na sebe nenechala dlouho čekat: „To by byla nejlepší oslava r. 1915.“

Tato shoda, k níž augsburští i reformovaní dospěli při příležitosti husovského půlmilénia roku 1915 dospěli, ještě však nebyla krokem posledním. K vzniku nové církve totiž mezitím na obzoru vyrostla nová překážka: první světová válka. Čeští evangelíci si dobře uvědomovali, že v atmosféře války budou všechny pokusy o založení nové české církve muset ještě počkat. Soustředili se tedy na drobnější, zejména vnitřní záležitosti, které měly alespoň částečně připravit půdu pro případ, že by nastala situace pro vznik církve příhodná. A vskutku – když roku 1916 umírá císař František Josef I., jde o předzvěst toho, že se věci dají do pohybu. A tak se 16. května 1917 schází důvěrná schůze představitelů českých evangelíků, kde je přijato následující usnesení: „Čeští evangelíci cítí živou potřebu a touhu, aby zřízena byla samostatná česká národní církev evangelická, jdoucí ve stopách české reformace, a na základě tomto aby povstala i jednota nynějších historických církví českých.“ Tato závažná slova znamenala ještě v područí monarchie jistou odvahu; přesto však bylo výsledkem této schůze vytyčení dalších kroků ke sjednocení českých evangelíků v jedinou církev. Těžiště této sjednocovací práce spočívalo ve stmelení vždy několika sousedících sborů různého vyznání. Tímto způsobem se postupně sbory propojovaly napříč českými zeměmi. Ne vždy ovšem se stejným zápalem; o zdrženlivém postoji Moravy svědčí i výsledek předběžného plebiscitu, v němž se pro sloučení vyslovilo pouze 19 moravských sborů ze 41. Moravané měli podporu i ze strany svých farářů, kteří sjednocovacímu hnutí vyčítali zejména věroučnou neurčitost.

Různé hlasy se ozývaly také ze stran dalších evangelických církví. Nejvíce nakloněna se zdála vzájemnému propojení být ochranovská Církev bratrská, ovšem po 28. říjnu 1918, když se změnila právní situace, se prohlásila za jedinou oprávněnou dědičku původní Jednoty a od sjednocovacích snah se distancovala. Sympatie sjednocovacímu hnutí projevili také baptisté, z jejich slov je ovšem patrno, že by s připojením souhlasili jen tehdy, kdyby hlavní zásadou nové církve byla svoboda a žádná striktní nařízení (křest, členství, církevní zřízení, talár apod.). Diskuse se slovenskými evangelíky byly zastaveny obavami Slováků, kteří po neblahých zkušenostech z r. 1842 s maďarskou reformovanou církví nakonec couvli a sami sebe raději pasovali do role „dobroprajného pozorovateľa“. Naopak velký zájem o připojení k nové církvi projevilo několik tisíc česky mluvících evangelíků ve Slezsku, kteří si od přináležitosti k české církvi slibovali vysvobození z národnostního útlaku, jemuž byli vystaveni jakožto menšina v polských či německých sborech. 


Dokonáno jest

Nelehká situace byla také v otázce pojmenování nové církve. Svízelnost tohoto úkolu spočívala zejména v tom, jak skloubit dvě základní kritéria: dát církvi název vystihující její původ v české reformaci, a zároveň dát název stručný. Problematicky se jevilo již samotné slovo „církev“, které se zdálo mít v tehdejším „otráveném prostředí“ nehezký zvuk; označení „evangelická“ zase evokovalo toleranční oktroj, o jehož odstranění se usilovalo především. Přesto však kombinace těchto dvou slov měla podporu mnoha sborů, které k dosavadnímu názvu navrhovaly pouze navíc připojit některý z přívlastků „česká“, „československá“, „bratrská“ nebo „českobratrská“. Nejvážnějším protikandidátem „církve evangelické“ byla varianta „husitská církev“.

Právě neshoda na názvu společné církve se jevila jako jedna z posledních překážek, kterou zbývalo překonat. Když Alois Jirásek skládá 13. dubna 1918 jménem celého českého národa v pražském Obecním domě slavnostní přísahu, je již téměř jisté, že osud habsburského mocnářství je zpečetěn. V euforii z pádu Rakouska-Uherska a předzvěsti svobodného českého státu se rozplývají veškeré obtíže se spojením církví související. Ústřední výbor se konečně usnáší na svolání všeobecného sněmu českých evangelických církví, jenž by slavnostně vyhlásil jejich sloučení na základě Českého a Bratrského vyznání. Až na sněmu bude hlasováním rozhodnuto také o názvu.

Habemus ČCE aneb Historické preludium

Ilustrační srovnání shromáždění ke vzniku ČCE (1918) a stého výročí církve (2018) v Obecním domě
Autor: Ben Skála

Ustavující generální sněm byl svolán na úterý 17. prosince 1918 v devět hodin do Smetanovy síně Obecního domu v Praze. V projevech, které postupně pronášejí jednotliví představitelé obou konfesí, nelze přehlédnout patos: padají vzletná slova o hluboké vděčnosti za osvobození národa, je vyřčen dík T. G. Masarykovi jakožto nástroji Boží spravedlnosti, ale také jsou vychvalovány protestantské ideály demokracie, svobody a odpovědnosti. Poslední rezoluci předčítají Ferdinand Hrejsa a Antonín Frinta: evangelické církve a. v. a h. v. jsou tímto sloučeny. Zbývá provést hlasování o názvu nové církve, z nějž vítězně vychází znění „Evangelická církev bratrská“. Radost ovšem evangelíkům dlouho nevydrží, ani tímto okamžikem totiž ještě svízel s výběrem názvu nekončí. Tentokrát se ozvalo zamítavé stanovisko ze strany ministerstva školství a národní osvěty, které upozornilo na to, že název „Evangelická církev bratrská“ nese již podle zákona církev ochranovská. Z nového hlasování, které vyhlásil Synodní výbor, tak vzešel definitivní název „Českobratrská církev evangelická“. 


Český evangelík, hrdý evangelík

Přes nostalgickou líbivost historie vzniku naší církve je třeba mít na vědomí, že ani českým evangelíkům se nevyhnuly kontroverze a že i některé záležitosti spojené ČCE byly, ba dokonce stále jsou problematické.

Jedním z témat, která lze snad již označovat za přežitá, je otázka spojení národa a náboženství. O úzké sepětí národa a evangelia se zasloužila již reformace; jak Jan Hus, tak Martin Luther chtěli, aby všichni shromáždění lidé modlitbě i kázání rozuměli, a proto dali ve své duchovní praxi jazyku národnímu přednost. Není tedy divu, že oba zmínění mají zásluhy nejen v oblasti teologické, ale také v rozvoji národního jazyka: Lutherův překlad Bible položil základy spisovné němčině, zatímco Hus proslul zjednodušením českého pravopisu. V 19. století se ovšem tento svazek upevnil, když našel sofistikovaný základ v německé idealistické filosofii. Tato forma spojení národa s náboženstvím se zvrhla v nenávistný šovinismus a rasismus, jenž vyvrcholil kolaborací německých evangelíků s nacisty. V českém prostředí k takto obludným důsledkům nedošlo, ideologickou kolaborací se však čeští evangelíci „pochlubit“ mohou. Výkřiky přehnaného nacionalismu úst se u nich objevují zejména v rozjitřených dobách, které nahrávají myšlence náboženského probuzení skrze národní myšlenku – ať jsou to roky 1848, 1868, či rok 1918. U evangelíků, kteří se nechali touto lákavou, ale zrádnou vlnou nacionalismu strhnout, můžeme potom číst podobná prohlášení, jako je toto: „Církev má pak být totéž co národ, má značit toliko povýšenou formu národního bytu.“ I pro Jana Karafiáta, který je dnes znám především jako autor Broučků, byla národnostní rovina pro možné sjednocení důležitějším aspektem než věroučná blízkost: „… my reformovaní byli jsme od počátku našim Augsburským bližší než němečtí Augsburští, neboť je k nám všecko více táhlo…“ Ostatně, i na samotném Ustavujícím generálním sněmu (!) padla v tomto ohledu velmi ostrá slova: „U nás a pro nás se náboženství a vlastenectví prostupují a kryjí… Kdyby se nás někdo zeptal: Proč jsi evangelík? Myslím, že bychom jednoduše odpověděli: Protože jsem Čech! […] Vedle toho, že nás Bůh jako Čechy stvořil, jsme Češi proto, že nám jinými býti nedá naše náboženství, naše evangelictví!“ Právě národnostní rovina, kterou (nejen) čeští evangelíci zdůrazňovali i při vzniku nové jednotné církve, odradila slovenské evangelíky od toho, aby se k ní připojili, a je také jednou z příčin, proč si i polští a němečtí evangelíci vytvořili církve vlastní. 



Quo vadis, ČCE?

Druhým problematickým okamžikem je něco, co bychom mohli nazvat „teologická identita církve“. Již ze samotného vyprávění o vzniku ČCE je patrno, že augsburské a reformované k vzájemné spolupráci ve většině případů netáhl ani tak všeobjímající ekumenismus či vůbec teologický duch, ale mnohem spíše pragmatické, často až sebezáchovné důvody. A tak ani sloučení těchto církví se neodehrálo na výšinách teologického myšlení, a tudíž ani ne na výšinách víry. Neznamenalo jakousi teologickou syntézu, ba právě naopak: rozumělo se mu tak, „aby augsburští i reformovaní od svého upouštěli a byli méně augsburští a méně reformovaní“. Výsledkem tedy nebyl společný věroučný základ, ale naopak vzájemné vyprazdňování obou konfesí. Tento problém mohl být vyřešen buď přijetím některé staré konfese, vytvořením konfese zcela nové, anebo přijetím pouze stručného hesla. Na generálním sněmu byla nakonec zmíněna dvě vyznání starší, České a Bratrské, k nimž byla r. 1947 připojena i vyznání helvétské a augsburské. Tehdy se senior Souček zřejmě moudře domníval, že pro vytvoření nového vyznání není příhodná doba. ČCE ovšem na pilířích těchto vyznání stojí dodnes a nabízí se otázka, zda rozkročení mezi čtyři vyznání není příliš široké a nestabilní.

Nejsou to samozřejmě jediné problémy, které bychom mohli s historií ČCE spojit. Některé v průběhu století již vyčpěly, jiné si nese církev i do dnešních dnů. Tváří v tvář všem nesnázím a obtížím, které museli naši předkové v minulosti překonávat, ovšem zbývá jen obdiv a vděčnost, že ve společné církvi „alespoň dvěma největším houfům českých evangelíků bylo dáno nalézt jednotu“.

 

Autorka je bohemistka a redaktorka evangelického časopisu Český bratr. Původně publikováno v Českém bratru. Redakčně kráceno.

Videozáznam ze slavnostního shromáždění v Obecním domě

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Byl čin Jana Palacha sebeoběť, nebo sebevražda?
Sebeoběť
67%
 
Sebevražda
29%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 194)