Milan Balabán a poetická teologie

Ohlédnutí za dílem teologa a religionisty Milana Balabána (3.9.1929 - 4.1.2019)

Portréty a rozhovory / Martin C. Putna / 7. ledna 2019
Milan Balabán a poetická teologie

Milan Balabán
Autor: www.Wikipedia.org / Ondřej Lipár

Krásné písemnictví bylo už za meziválečného „zlatého věku“ evangelického milieu jeho slabší stránkou. V plejádě evangelických osobností disentu a undergroundu jsou nemálokteré, jejichž dílo má také umělecký rozměr. Většinou se však tento umělecký rozměr objevuje jaksi „oklikou“, přes teologii a/nebo přes společenský aktivismus. Což neznamená, že by umělecké výsledky nemohly být pozoruhodné.

Teze o „oklice“ veskrze platí u Milana Balabána. Balabán je teolog-filolog, jehož životní působení se točí kolem hebrejštiny. Balabánovy bytové kurzy hebrejštiny byly místem, kde se potkávali zájemci nejrůznějších konfesí i bez konfese. Přitažlivost byla dána i kontextem dobové vlny „rejudaizace“. V souladu s ní v Balabánových kurzech nešlo o samotný hebrejský jazyk, nýbrž o to, co jazyk vyjevuje: o hebrejské myšlení, hebrejský pohled na člověka, hebrejské chápání víry, i o hebrejskou poetiku. O všech těchto tématech také Balabán publikoval v samizdatu řadu svazků.

„Hebrejskost“ pro Milana Balabána znamená osvobození od „řeckého“ dualismu ducha a těla a neměnných „idejí“, a naopak navrácení k dynamické „procesuálnosti“ myšlení, k chápání svatosti jako neoddělitelné od fyzické konkrétnosti. Snažit se myslet „hebrejsky“ znamená vracet se k původnímu myšlenkovému kontextu Starého i Nového zákona. Pro správné pochopení biblického světa lze jít i „dozadu“, do světa předoorientálních mýtů, jak to Balabán předvedl (ve spolupráci se svou žákyní Věrou Veronikou Tydlitátovou, nar. 1959) v originálním, místy provokativním výkladu Gilgameš. Mytické drama o hledání věčného života (2002).

„Hebrejské myšlení“ znamená „kypření našeho polopohanského, polognostického, polodualistického a polodoketického myšlení“. „Hebrejská víra“ spočívá ve vztahu věřícího subjektu k tomu, co ho přesahuje – ne v obsazích, jež jsou věřeny. Tuto tezi Balabán mimo jiné aplikuje i na náboženské myšlení současnosti, viz jeho pozdní spisek Víra (u) Václava Havla (2009). Balabánova „hebrejská teologie“ tedy velmi souzní s Hejdánkovou „filosofií nepředmětnosti“ – a naopak se dostává do sporu s Neubauerovým důrazem na křesťanskou integraci hebrejského i řeckého živlu.

V pozdějších Balabánových spisech se toto objevování „hebrejskosti“ zaměřuje čím dál více na téma posvátně chápané erotiky. Toto téma vyvstává zejména v Balabánově překládání starozákonní Písně písní a v kritickým komentářích k jiným překladům, jež podle Balabánova soudu oslabují onu posvátnou erotičnost. V knize Píseň písní v českých překladech 15.–21. století (2003) tak Balabán odmítá překlad Komenského: „Komenského překlad je navoněn mystickými přípravky, jako bys stál uctivě v kostele a do chřípí ti stoupalo vonné kadidlo. Velký pedagog shledává v hebrejské Písni alegorii: jiné možnosti před církevním funkcionářem nestály.“ Správné, „hebrejské“ chápání je docela jiné: „Láska je jen jedna […] dualismus somatického a psychického (i duchovního) je tu odložen do muzea škodlivin. Spočinutí mezi prsy ženy, jak o tom zpívá hebrejská erotická moudrost, není jen oblaživá smyslová zkušenost, nýbrž i odpočívání v místech božího míru a zvoucího milosrdenství.“

Podobné myšlenky se objevují i v Balabánových denících z osmdesátých let Cestami kulhavého Jákoba. Deníky z let 1982–1985 (2011). Jejich autor je v ironické sebecharakteristice „puritán na penzi, člověk evangelík z pietisticky orientovaných rodičů, který je zvyklý dusit přirozený obdiv k ženské kráse“ – a který se teprve v pozdním věku a při pobytu mezi drsnou „dělnickou třídou“ eroticky osvobozuje. Balabán je tedy první autor z českého evangelického prostředí, který se takto vášnivě obrací k erotickým tématům, a dokonce interpretuje erotickou zkušenost jakožto náboženskou. Zaujímá tak podobnou pozici jako v katolickém prostředí o půlstoletí dříve Jaroslav Durych.

V pozdějších Balabánových spisech je možno pozorovat ještě jeden vývoj: od teologické a filologické práce s jazykem čím dál více k práci umělecké. Balabán své odborné studie provází vlastními básněmi, a i samy odborné texty přecházejí do esejí, ano až do jakýchsi básní v próze. Balabán si vytváří zvláštní styl, plný novotvarů, starobylostí, zdrobnělin, slovosledných inverzí a všelijakých „schválností“, styl místy až (nechtěně?) groteskní. Například výklady v knize Kořeny a květy biblických pojmů (2012) ústí do jakýchsi výzev čtenářům: „Jsi Adam z adamy, tak ji pečlivě adamuj, jsi zemák, ale jakej, ztřeštěnej a svatej. Bůh ti vdechl duši do tvé dosud bázlivé dušičky. […] Křesťánku milý, odlož své nebezpečné mrzutosti do komory nějaké a tanči kankán před Hospodinem jako kdysi David před Schránou!“ A věru, pozdní Balabánovy knihy jsou jakýmsi teologicko-literárním kankánem, který lze pro jeho excentričnost až jurodivost obtížně zařadit – leda že ho lze řadit do kontextu českých autorů insitních a undergroundových.

 

(Úryvek z knihy Česká katolická literatura 1945-1989. Torst, Praha 2017, s. 637-638).

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Byl čin Jana Palacha sebeoběť, nebo sebevražda?
Sebeoběť
67%
 
Sebevražda
29%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 194)