Od napomínání k porozumění

Prof. Tomáš Halík
Autor: Center for the Study of Europe Boston University

Informace o „Napomenutí“, které mi udělil arcibiskup Duka, pronikla do médií bez jakékoliv mé iniciativy a proti mé vůli, považoval jsem zprvu za vhodné, aby takové věci zůstaly „doma“ a tam se klidně vyjasnily. Nyní je však debata v plném proudu a Arcibiskupství pražské – v době pro sebe k tomu nejméně politicky vhodné - zveřejnilo k té „kauze“ oficiální sdělení, které obsahuje dvě tvrzení, obě však nepravdivá.

Tvrdí se v něm, že „Toto ‚napomenutí‘ je v souladu se stanoviskem České biskupské konference (ČBK), tedy všech diecézích biskupů”. Na můj dotaz mi hned tři biskupové sdělili, že s touto věcí nemají nic společného, a dva nevědí o tom, že by o té věci vůbec jednala biskupská konference a vydala nějaké společné stanovisko. Ostatní mi neodpověděli; žádný však tu informaci o společně vydaném stanovisku nepotvrdil.

Dále se v prohlášení tvrdí, že napomenutí nemá nic společného s diskusí na kněžském dnu 15. listopadu, protože bylo vydáno před ní – avšak kardinál Duka sám před celým plénem na konci kněžského dne prohlásil, že jde ten dokument odpoledne podepsat - je tedy zřejmé, že ten text (resp. jeho vydání) bylo antedatováno.

Ještě problematičtější – jak mi potrdili nezávisle tři experti na církevní právo, které jsem požádal o odborné posouzení – je text Napomenutí sám. Napomenutí mi vytýká přestoupení kánonu 1372 CIC, který zní: „Kdo se proti rozhodnutí papeže odvolá k obecnému sněmu nebo ke sboru biskupů, bude postižen nápravným trestem“. 

Je zřejmé, že zhotovitel Napomenutí se v církevním právu asi příliš nevyzná a popletl si kánony. Také obvinění, že jsem „mediálně napadal stanoviska České biskupské konference“, jsou tam zcela nedoložená a nepodložená. Konečně argument, že „napadám stanoviska, vydaná k různým aspektům veřejného života mým biskupem“, je podle církevních právníků zcela irelevantní, protože společensko-politické názory biskupa nelze zaštiťovat autoritou učitelského úřadu. Ve věcech víry, kde jsem zavázán loajalitou k autoritě biskupa, k žádnému názorovému střetu mezi námi nikdy nedošlo. 

Od napomínání k porozumění

Ilustrační foto
Autor: Foto: Kancelář prezidenta republiky

O tom všem jsem písemně pana kardinála zpravil a navrhl mu smírné řešení, ale nedostal jsem jako obvykle žádnou odpověď. Také správný postup, že písemnému napomenutí má předcházet osobní rozmluva, nebyl dodržen, k naší rozmluvě o těch sporných otázkách - přes mé opakované žádosti a arcibiskupovy sliby – nikdy nedošlo.

Samozřejmě bych se nyní mohl odvolat do Říma a nepochybně bych uspěl, protože právě v oněch otázkách „různých aspektů veřejného života“ (např. otázce migrantů a vztahu k islámu), kde se s kardinálem Dukou neshodneme, stojím já upřímně a zcela na straně papeže – na rozdíl od pražského arcibiskupa, jemuž jsou bližší Klausovy a Zemanovy pozice. Pokud se v těchto věcech Dominik Duka snaží do odvolávat na papeže, pak to činí citáty, vytrženými ze souvislosti.

O právním sporu však v této chvíli neuvažuji, protože „Napomenutí“ nebylo dosud vydáno v Aktech kurie (a já spíš předpokládám, že si to pan kardinál po zvážení všech okolností ještě rozmyslí), a navíc to jediné, co „Napomenutí“ způsobilo, byla záplava sympatií a podpůrných dopisů od věřících i nevěřících i od řady kněží z celé republiky.

Mnozí si uvědomují, že snaha mocensky či administrativně umlčovat odlišné názory (znovu zdůrazňuji, nejde o věrouku, nýbrž o politiku) je typickým projevem onoho „klerikalismu“, který papež František opakovaně prohlašuje za největší zlo v současné církvi a hlavní příčinu její dnešní krize.

Když podobná napomenutí a výtky „neloajality“ dostávali před ještě cca 70 lety myšlenkově otevření teologové - kteří se později stali hlavními poradci koncilu a řada z nich obdržela ve stáří kardinálské hodnosti - tak jim to opravdu všemožně ztrpčovalo život. Avšak i oni našli cestu, jak zachovat věrnost a loajalitu k církvi a přitom nezradit své svědomí – v tom jsou mi vzorem.

Dnes je však úplně jiná situace – pokusy o represi (zvláště v Čechách) budí jen všeobecně sympatie k těm „potrestaným“, církevní vrchností napadané knihy se lépe prodávají a odsuzovaná divadelní či filmová představení jsou okamžitě nadlouho vyprodaná. Proto si také církev po koncilu uvědomila, že její podoba coby nedůtklivě napomínající guvernantky je zastaralá, zcela kontraproduktivní a škodí především jí samé.

Rozhodla se místo pohrůžek vést onen bratrský dialog, k němuž v případech neshody – které provázejí celé dějiny církve už od apoštolských dob – už jasně vybízí Nový zákon. Na pražském arcibiskupství si ovšem lidé, kteří v posledních letech obklopili kardinála Duku a mají na něj takový vliv, že ho mnozí z dřívějších přátel a spolupracovníků z disentu nepoznávají, měli už přeřídit historické hodinky. Možná to však čeká až za pár měsíců Dominikova nástupce, a ten snad nebude opakovat staré chyby, na které už církev tolikrát doplatila.

Já stále vyzývám křesťany, kteří jsou mnoha současnými věcmi znechuceni, aby se poučili z mnohých krizí dějin a nenechali se znechutit, aby církev neopouštěli, ale snažili se trpělivě podle vzoru papeže Františka a mnoha světců, kteří si vždy v ní v nejrůznějších dobách užili své, ji přibližovat duchu evangelijní svobody a radosti. Církev stále nosí v sobě příliš mnoho cenných věcí, než abychom ji nechali zdiskreditovat nevěřícími obhájci povrchního „katolicismu bez křesťanství“.

 

Psáno pro Lidové noviny. Převzato se souhlasem autora.

K tématu viz též článek Lidových novin: Duka vs. Halík. Arcibiskup duchovního kárá. Jsem na straně papeže, on Zemana, kontruje Halík

Související starší zpráva Christnetu: Duka dal Halíkovi důtku, ten reagoval prohlášením 

Vyjádření Arcibiskupství pražského k článku.