Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Příčiny sexuálního zneužívání v církvi

Recenze knihy Ztracení - Kolaps katolické kultury

Církev a svět / Marie Kolářová / 15. ledna 2019
Příčiny sexuálního zneužívání v církvi

Detail obálky knihy
Autor: www.databazeknih.cz

Před dvěma lety vydalo Kartuziánské nakladatelství publikaci amerického novináře Philipa F. Lawlera s názvem Ztracení - Kolaps katolické kultury (The Faithful Departed. The Collapse of Boston´s Catholic Culture). Autor analyzuje případy sexuálního zneužívání v bostonské arcidiecézi a snaží se identifikovat příčiny, které vyvolaly tuto krizi. Boston slouží jako modelový případ, jelikož právě díky odhalením deníku Boston Globe se prokázaly obrovského rozměry tohoto skandálu.

Kniha je doplněna zajímavým úvodem P. Štěpána Smolena, který se neostýchá přiznat slzy v očích po shlédnutí filmu Spotlight. P. Smolen připomíná důležitost těchto svědectví, protože právě mlčení napáchalo tolik škody. Ukazuje na tři základní neřesti, které vyplývají z Lawlerovy analýzy, a to duchovní slepotu, pýchu a marnivost. Neochota a neschopnost přiznat, že by vůbec mohlo dojít k sexuálnímu zneužívání, umožňovala pachatelům opakovaně se dopouštět zneužívání, a to i po dlouhou dobu. K tomu přistupovala pýcha daného konkrétního společenství neschopného přiznat, že by někdo z jeho středu se vůbec mohl dopustit tohoto jednání.

Jako třetí duchovní nemoc identifikuje P. Smolen marnivost spočívající v touze církve zalíbit se světu. Tímto fenoménem se Philip Lawler zabývá nejdůkladněji. V první polovině publikace se věnuje historii církevní komunity v Bostonu, a to od příchodu irských přistěhovalců jako prvních katolíků mezi dosavadními puritány. Zpočátku malá komunita na okraji společnosti se během dvacátého století stala dominující bostonskou společenskou silou, aby posléze čím dál více ztrácela svůj vliv. Autor tvrdí, že církev se touží zalíbit světu, a proto pečlivě dbá o svou pověst. Přestala hlásat náročné pravdy, přehlížela úpadek disciplíny a tolerovala liturgické přešlapy. Je signifikantní, že Lawler považuje pokoncilní období za éru, ve které došlo ke katastrofálnímu zhroucení tradiční víry, praxe i disciplíny, nepřičítá to však automaticky koncilu, ale poctivě přiznává, že tyto problémy musely existovat již dříve.

Po propuknutí aféry sexuálního zneužívání a uvědomění se rozsahu krize byla v Dallasu schválena politika nulové tolerance (Dallaská charta, červen 2002) a byl ustaven Národní kontrolní výbor. V únoru 2004 vydal tento výbor první komplexní zprávu, ve které uvedl základní příčiny skandálu:

a) neschopnost pochopit závažnost problému sexuálního zneužívání;

b) nedostatky v jednání s oběťmi;

c) neodůvodněné stranění obviněným kněžím;

d) spoléhání na utajení a nemístný důraz na zabránění skandálu;

e) přehnané spoléhání na terapeutický model při jednání s provinilými kněžími;

f) nemístné spoléhání na právní rady, které upřednostňovaly spornou taktiku obrany na úkor zájmu o oběti zneužívání;

g) neschopnost nést odpovědnost a volat jiné biskupy k odpovědnosti za chyby, včetně nevyužívání laických poradních orgánů a další struktur řízení.

Přiznávám, že mě překvapilo, jak autor píšící z ultrakonzervativních pozic (loni v únoru byla vydána jeho kniha: Lost Shepherd: How Pope Francis is Misleading His Flock), nepřipouští žádnou omluvu pro církevní představené, kteří nebyli ochotni a schopni zasáhnout proti sexuálnímu zneužívání, a je tímto fenoménem upřímně a hluboce znepokojen. P. Lawler je ve své práci poctivý, dopouští se však nepřípustné zkratky, což je způsobeno jeho fixací pouze na vybraná témata, nikoliv na celé učení církve. V důsledku toho vidí pak paralelu mezi nedůsledným prosazováním tradičního církevního učení, jako byl například zákaz potratů, rozvodů a nepřípustnost kontroly porodnosti, a rozmachem sexuálního zneužívání. Z toho důvodu považuje za účinný lék nové důrazné nastolení těchto témat. S tím pak souvisí i jeho nedůvěra v pokoncilní vývoj a zvláště pak pontifikát papeže Františka.

Nelze nic namítat proti požadavku na radikální duchovní obnovu a návrat k vnitřnímu životu, jenže toho nedosáhneme tedy a teď, ale osobní cestou každého jednotlivce. Jak připomíná papež František v exhortaci Evangelii gaudium (210): „Aniž by se snižovala hodnota evangelního ideálu, je zapotřebí doprovázet milosrdenstvím a trpělivostí možné etapy růstu jednotlivých lidí, jež se utvářejí den po dni.“ Církev je svatá, není však exkluzivním klubem vyvolených, ale společenstvím hříšníků.

Ani přísná pravidla, která přijalo určité společenství, nezaručí sama o sobě, že dané společenství bude prosté tohoto neblahého fenoménu, o čemž svědčí odhalení sexuálního zneužívání v řádu Legionářů Kristových, jejichž zakladatel Marcial Maciel Degollado byl považován za vzor zbožnosti. Opravdová hluboká vnitřní zbožnost každého jednotlivého člena daného společenství by mohla být zárukou, že k sexuálnímu zneužívání nedojde. Jak je ale vidět na uvedeném příkladu Legionářů, i ten, kdo se jeví jako velmi zbožný, může ve skutečnosti mít na svědomí těžká provinění.

Do lidského nitra nemůžeme vidět a nemůžeme se spolehnout jen na formální projevy zbožnosti. Je proto nezbytně nutné současně pracovat i s poznatky z příslušných vědních disciplín a spolupracovat s experty z daných oblastí včetně zajištění dostatečného vzdělání vlastních lidí v těchto oblastech. Před řadou let, za socialismu, volal jeden kněz, o kterém se mezi věřícími šuškalo, že by snad mohl mít k mladým klukům blíž, než je zdrávo, jednomu mladíkovi na internát. Představil se jako rodinný známý. Telefon vzala vychovatelka a prohodila s knězem několik vět, aniž by věděla, s kým ve skutečnosti mluví. Přesto na základě tohoto jediného telefonátu varovala mladíka, ať si dá pozor, protože volající muž se jí jevil podezřelý. Strnula jsem, jak málo stačilo zkušené vychovatelce k tomu, aby byla ostražitá.

K radikální obnově vyzývá i papež listem Božímu lidu, kterým vybízí k osobní i komunitní přeměně, k úkonům kajícnosti, modlitbě a postu. Můžeme být naplněni nadějí, že jsme se z této tragédie již dostatečně poučili a budou přijata opatření, která již neumožní, aby se tyto případy zakrývaly. Z toho důvodu je třeba též v případech podezření na sexuální zneužívání využívat poznatky z příslušných vědních disciplín. Existují obavy z falešných obvinění kněží. Je ale statisticky dokázáno, že je jich jen nepatrné množství. Samozřejmě, že nepravdivé obvinění může člověka vážně poškodit, což můžu potvrdit osobně se svým poněkud vypjatým smyslem pro férovost. Na druhé straně je třeba s plnou vážností brát i zranění způsobená sexuálním zneužíváním. Osobně jsem se setkala s oběťmi zneužívání (obecně, nejen ze strany duchovních) a vím, že zásah do sexuality dospívající člověka, nebo dokonce dítěte, můžete oběť dramaticky poznamenat v její sexualitě na celý život.

A na závěr bych ještě doplnila k úvahám Philipa Lawlera, ocitovala z Oslíkova blogu:

„Nemysli si, že ďábel líčí jen na liberály. Líčí na každého. Má připravenu past i na tebe – ano, na tebe, pravověrného katolíka. Jistěže tě nesvede arianismem, postmodernou, marxismem. Ale on svádí i zjeveními, stigmaty, horováním proti zkaženému světu. Není místo, kde by nebyl.“

 

Autorka je právnička, členkou kolegia k šetření důvodnosti nařčení ze sexuálního zneužívání České biskupské konference.

 

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?