Seznamka
Českobudějovický biskup Vlastimil Kročil
Autor: Bcb.cz / Roman Albrecht
Poté, co už se poněkud utišily emocionální debaty kolem Istanbulské úmluvy a než začnou další, pokládám za užitečné vrátit se k jednomu textu, který by neměl zapadnout. Je to příspěvek plzeňského biskupa Holuba z konce listopadu Gender: Je třeba odlišovat, ale ne oddělovat. Jeho hodnota je jednak v tom, že připomíná několik církevních dokumentů, které ukazují, že otázka postavení žen je vnímavě reflektována i současným magisteriem, a dále v tom, že odmítá povrchní paušální nálepkování a odsuzování celých vědeckých disciplín, protože to vede jen k chaosu a vyvolávání paniky mezi věřícími.
Zbytečný útok
Nechci se zde věnovat polemice s některými z Holubových tezí, které se mi jeví problematické, protože tyto výroky nejsou jádrem biskupova sdělení. Holubovi nejde o autoritativní sdělení nauky církve, ale o přiznání, že české katolické církvi v této oblasti chybí odborníci, kteří jsou dostatečně obeznámeni se světovým odborným diskursem v dané problematice, a že hierarchie potřebuje pomoc. Obrací se proto s prosbou na odborně zdatné křesťany, aby hierarchii pomohli. Církev se totiž potřebuje naučit místo mobilizování proti imaginárním nepřátelům a místo dogmatického zjednodušování růst v empatickém porozumění tomu, jaké „radosti a naděje, smutky a úzkosti“ se skrývají za texty badatelů a badatelek studujících postavení žen a mužů v západní společnosti.
Prvním, kdo reagoval na Holubovu prosbu o pomoc, byl nešťastně jeho kolega v biskupské službě, českobudějovický biskup Vlastimil Kročil. Jeho reakce Křesťanská antropologie a genderová teorie nemá podobu akademické odpovědi na Holubovu výzvu k „podání vědecky kvalitních a ideologicky nedeformovaných poznatků“. Jeví se z větší části naopak jako snaha o autoritativní ukončení diskuse. Už forma sestávající z citací z Holubova textu a jejich uvádění na pravou míru vlastním komentářem evokuje spíš mentorský styl předkoncilních katechismů otázek a odpovědí než odbornou diskusi.
Zajímavé jsou některé argumentační strategie jednotlivých Kročilových odpovědí. Vylučuje např. možnost vést dialog s gender studies na základě paušálního předpokladu, že v těchto oborech „fakticky“ pracují jen „radikální genderisté“ (namítám ovšem, že i kdyby tomu tak bylo, jazyk a teorie nelze patentovat, takže dialogu na „genderistické“ platformě fakticky nic nebrání, stačí si jen tento diskurs osvojit). Podobnou argumentační figuru uplatňuje nepodložené tvrzení, že „90 a více procent“ humanitních a sociálních oborů je ovládáno „radikálně levicovými ideology“, že prostředí je „otrávené“, a nemá proto smysl v němu usilovat o respekt. (Toto zpochybňuje studie projektu Free Speech na Georgtown University ve Washingtonu D.C. [1]) Ukázala, že představa o masivním potlačování konzervativních názorů na US univerzitách a colleges je přehnaný mediální mýtus:
1. Vzhledem k počtu institucí je počet incidentů zanedbatelný – v US je více než 4000 institucí a odehrávají se pouze desítky incidentů omezování svobody projevu.
2. Svoboda slova levicových profesorů a studentů byla v posledních několika letech napadána více než svoboda projevu konzervativních mluvčích a napadání svobody slova konzervativních mluvčích bylo často reakcí na úmyslnou provokaci ze strany konzervativních studentů, kteří pozvali jako řečníky vyhlášené provokatéry.
Kročilův autoritativní a mentorský styl je nejvíce vidět na jeho nejstručnějším komentáři, kde je Holubova teze „Jen na základě takovéhoto teoreticky kvalitně a nezaujatě pochopeného východiska je možné v „pravdě, která osvobozuje“ (Jan 8,32) uvést do praktického života Církve to, co teoreticky hlásáme,“ okomentována Kročilovou lakonickou antitezí: „Důležitá tedy primárně není nezaujatost, ale zaujatost pravdou.“ Toto je sice sama o sobě krásná a svůdná sentence, zde však slouží jen k tomu, aby rétorickým „otočením se na jednom slovíčku“ sofisticky odvedla pozornost od skutečnosti, že se autor vůbec nevypořádává s jádrem Holubova výroku.
Nejpodivnější argument přichází na závěr. Je to argument téměř sebedestruktivní, který se snaží dokázat mylnost jedné z verzí genderové teorie, ale přitom zároveň podvrací smysluplnost celého Kročilova textu, protože zpochybňuje, že by obava z tzv. „genderové ideologie“ měla nějaký opodstatněný základ. Tvrdí se v něm, že v zemích, které odstranily mocenskou nerovnováhu mezi pohlavími (tedy jednaly v souladu s tzv. „genderovou ideologií“), nedošlo k narušení genderových rolí mužů a žen (slovy favorizované metafyziky: přirozenost si zde stejně šla svou cestou). Pokud se tato zřejmě relativně nová zpráva (odkazováno na článek z r. 2018) ukáže jako relevantní, pak nevyvrátí tezi o sociální konstruovanosti genderových rolí, ale spíš zpochybní, že by praktické přijetí teze o sociální konstruovanosti rolí statisticky ovlivnilo většinové tíhnutí jednotlivých pohlaví k jednotlivým genderovým rolím. Není se tedy třeba bát, sděluje nám nechtěně Kročilův text, je otestováno, že od genderové teorie přirozenému řádu žádné nebezpečí nehrozí.
Nový jazyk pro novou evangelizaci
Biskup Holub žádal „odborně zdatné křesťany“ o pomoc. Prosba o pomoc se neodmítá, ale zároveň není možné podat odborně fundované teoretické výstupy ze dne na den (nijak tím nesnižuji skvělý a velmi pohotový odborný příspěvek Jaroslava Šotoly). Odborně fundované stanovisko neznamená např. najít u, v české katolické církvi dnes neblaze zpopularizované, Judith Butler některé méně kontroverzní výroky. Odborně fundované stanovisko by znamenalo spíš porozumět jejímu jazyku založenému v psychoanalýze a strukturalismu a porozumět její provokující roli a hodnotit kritickou recepci jejích myšlenek (slova akademické filozofky nejsou definitivní dogma, ale jen jedna fáze nekončícího, dialogicky rozvíjeného akademického diskursu).
Apoštol Pavel, Rembrandt Harmensz van Rijn
Autor: Wikipedia.org
Fundované stanovisko vyžaduje roky studia a neudivilo by, kdyby mezi katolickými teology v ČR bylo dnes jen málo osob, které genderovému diskursu doopravdy rozumí. Obávám se, že feministická a genderová teologie se mezi předměty našich teologických fakult nevyskytuje. Nezájem moderní církve o myšlení lidí, k nimž ji Kristus poslal s evangeliem, nemá prostě v celých dějinách církve obdoby.
Církev ve starověku a středověku formulovala svou teologii pomocí termínů a konceptů heterogenní, nepřátelské, pohanské platónsko-stoické a aristotelské filozofické tradice a jazyk této tradice se stal nadlouho jejím vlastním jazykem. V době, kdy církev ovládala odborný diskurs v Evropě, vládl tento její od pohanů vypůjčený jazyk i evropské vědě. Nyní, po osvícenské emancipaci věd, mluví už světová věda jinak.
Církev má a vždy bude mít šanci naučit se i tyto jazyky nové vědy, aby mohla pracně znovu promyslet a přeformulovat své poselství pro dnešní svět. Nemá ale šanci ponechat si svůj jazyk, který převzala od starověkých pohanů, a zároveň si při tom myslet, že má závažné poselství pro aktuální postkřesťanskou kulturu. Cestou je teologický restart – naučit se jazyk nových oponentů, začít v něm formulovat nové atraktivní ideály, vstoupit do současné diskuse a usilovat o věrohodnost; cestou určitě není snažit se s koloniální arogancí prosadit svůj anachronický nárok na kulturní dominanci nebo hloubit příkopy, stavět obranné valy a nálepkovat protivníky jako „radikálně levicové ideology“ a modlit se, aby příští politická revoluce znovu vynesla církev na mocenský piedestal.
Genderové identity v křesťanství
Sám se sice také cítím postižen deficitem českých teologických studií a s genderovou teologií se seznamuji jen okrajově a nesystematicky, přesto bych se ale chtěl nad jedním Kročilovým argumentem zamyslet hlouběji. Kročil tvrdí: „Křesťanské pojetí bere vážně tělesnost, a tedy i pohlavní rozdíly. Bible i církevní tradice jasně rozlišují mezi muži a ženami, které nahlíží jako různé, ale stejně hodnotné a důstojné realizace lidství. O relativizaci pohlavního rozdílu v nauce církve prakticky nic nenajdeme. Velmi často citovaný list Galaťanům (‚Už není muž ani žena…‘) říká jen to, že v Kristu mají k Bohu stejně blízko muži i ženy. Rozdíl mezi nimi tedy není v přístupu k Bohu. Jiné rozdíly se nijak nezpochybňují. Někteří teologové si pohrávali s platonskou koncepcí prvního člověka jako androgyna (známý je tím např. Řehoř z Nyssy), ale jde jen o okrajové koncepce, které se nikdy nestaly vážným tématem a nepronikly do nauky církve.“
Nejprve musím podotknout, že tato výpověď je poznamenána nejasností, která je v českém prostředí dosti častá, neboť čeština nemá pro rozlišení mezi pojmy „sex“ a „gender“ zavedené pevné termíny. Jestliže Kročil tvrdí, že v nauce církve nenajdeme relativizaci pohlavního rozdílu, nemluví o genderu. Genderová identita (gender) není relativizací biologického pohlavního rozdílu (sex), ale prožíváním vlastní tělesnosti v rámcích a pravidlech daných kulturou.
Kročil se vypořádává se dvěma argumenty, které by někdo mohl namítnout proti jeho tezi, že křesťané nikdy nerelativizovali „pohlavní rozdíly“. Jedním z nich je verš listu Galaťanům 3,28 („už není muž ani žena“). Interpretace tohoto místa ale není tak jednoznačná, jak ji Kročil prezentuje. Pavel hovoří pravděpodobně opravdu o biologických rozdílech (ne tedy o genderu, ani o rovném přístupu k Bohu). Jsou zde totiž užita řecká slova „arsen“ a „thély“, která mohou označovat nejen muže a ženu, ale také samce a samici, tedy biologické pohlaví, na rozdíl od slov „anér“ a „gyné“, která by označovala muže a ženu a manžela a manželku, tedy osoby různých pohlaví i jejich komplementární společenské role, ale která zde Pavel neužívá. Nicméně na základě pouhé Pavlovy volby slov nelze o smyslu definitivně rozhodnout, protože Pavlovo myšlení moderní rozlišení mezi „sex“ a „gender“ neznalo a úzus obou párů slov může být relativně volný. Zásadnější argument pro to, že Pavel myslí na biologické pohlaví, je volba gramatických tvarů středního rodu – říká nikoli „muž ani žena“, nýbrž „mužské ani ženské [pohlaví]“. Pavel zde tedy nejspíš naráží na eschatologický předpoklad, že „v Kristu“, tedy po vzkříšení, zaniknou právě pohlavní rozdíly (srov. Mt 22,30: vzkříšení lidé se nežení, ale budou jako andělé v nebi).
Podobně teorie Řehoře Nysského, že prvotní člověk byl androgyn, nevypovídá o genderových identitách, nýbrž o obojpohlavnosti člověka před hříchem, o tělesné výbavě dané Stvořitelem, aby umožnila člověku pohlavní rozmnožování, až po hříchu ztratí nesmrtelnost. Žádný z obou uvedených příkladů tedy není použitelný k úvaze, zda křesťané uznávali, nebo neuznávali genderové role nezávislé na biologickém pohlaví, ale oba vypovídají právě o křesťanské relativizaci biologických pohlavních rozdílů na „mytickém“ začátku v Edenu nebo na eschatologickém konci lidského rodu „ve vzkříšení“. Pro zkoumání křesťanských postojů k genderu musíme obrátit pozornost jiným směrem.
Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Abychom přepnuli myšlení do odpovídající perspektivy, uveďme příklad jazyků severoamerických indiánů, které pomocí zvláštních slov odlišují více genderových rolí, zpravidla čtyři (jako východisko pro další studium může posloužit dobře ozdrojované heslo na Wikipedii). Tato indiánská označení čtyř genderů západní autoři vykládají jako „muž“, „žena“, „ženský muž“, „mužská žena“. Indiáni ale odmítají přejímat západní LGBT termíny, které jim připadají jako nepatřičné a neodpovídající jejich pojetí, a dohodli se, že v angličtině budou používat pro oba poslední gendery jediné společné označení „two-spirit“. Tito „lidé dvou duchů“ byli u mnoha indiánských kmenů ve vážnosti a zastávali často rituální nebo ceremoniální funkce.
Celibát jako třetí gender
U starověkých křesťanů jsme svědky opačné cesty k podobnému výsledku. Křesťané si také vytvořili další gender plnící zčásti rituální, zčásti exemplární roli. Od počátku křesťanství se vyskytovaly skupiny Ježíšových vyznavačů, kteří intenzivně prožívali svou křesťanskou identitu skrze tělo a jeho sexualitu, a to pomocí negace. Byly to skupiny, které žily v sexuální zdrženlivosti, lidé, kteří se stávali „eunuchy pro Boží království“, jak to expresivně (a předpokládejme, že pouze metaforicky) vyjadřuje Matoušovo evangelium. Dosvědčují to různé apokryfní skutky apoštolů, ve kterých je typickou zápletkou, že žena uvěří kázání apoštola a odmítne na základě toho plnit „manželské povinnosti“ svému muži. Dosvědčuje to rovněž pohan Galénos, který sloužil po určitý čas jako lékař v gladiátorské škole a s radikálními křesťany se musel pravidelně setkávat při slavnostní veřejné večeři gladiátorů a odsouzenců na smrt (coena libera), která se konala před jejich posledním zápasem v aréně. Zmiňuje se o tom, že se někteří z křesťanů zdržují sexuálního života po celý život.
Křesťané si tedy vytvořili tento třetí gender, který byl často pojmenováván jako „andělský život“. Byl charakteristický pro mnichy a Jan Zlatoústý ho v idealistickém díle O kněžství vztáhl také na kněze. Tento třetí gender je ustavený kulturně jako sociálně konstruovaná role bez opory v biologii, odlišuje se projevem i šatem a v římské církvi začal být postupně dokonce legislativně vynucován, když bylo kněžství povinně spojeno s celibátem a mnišský a řeholní život regulován veřejnými sliby. Zde jedno z mnoha svědectví ze starověku o jiné genderové identitě:
Jednou přišli dva velcí poustevníci z krajů kolem Pélúsia za amma Sárou. Když tam šli, říkali si: „Pokořme tu stařenu.“ I řekli jí: „Pozor, amma, aby se tvoje smýšlení nezačalo povyšovat a neřekla sis: ‚Hele, přicházejí za mnou poustevníci, i když jsem žena.‘“ Ona jim říká: „Přirozeností jsem žena, ale smýšlením nikoli.“ (Apofthegmata otců pouště 10,107)
Zasvěcený život v celibátu, který se stal nejcharakterističtější právě pro západní římskou církev, je sociálně konstruovaný způsob, jak intenzivně prožívat svou křesťanskou identitu skrze tělo a jeho sexualitu, a je tedy analogický genderové identitě. Pro analýzu celibátu jako třetího genderu a obhajobu jeho legitimity by se paradoxně asi nejlépe hodila dnes v českém katolickém prostoru nejzatracovanější genderová teorie, kterou formuluje Judith Butler a jež předpokládá, že gender má performativní charakter (tj. jsem tím, co se bez ohledu na své biologické pohlaví naučím dle daných kulturních konvencí dobře hrát).
Církevní magisterium bohužel nevycítilo včas příležitost genderového diskursu, a připravilo se tak zřejmě o šanci bojovat o všeobecný respekt pro originální křesťanské pojetí třetí genderové identity. Tímto selháním se liší současná katolická církev od starověké, která si ve své době obratně vydobyla uznání pro svůj koncept sexuální čistoty, a to i mezi svými protivníky, když pohotově využila cizorodou, ale prestižní pohanskou koncepci oproštění duše od těla v platónské filozofii. Toto je však už dnes pro většinu dobrých lidí nesrozumitelné.
Žít v celibátu v moderním světě je určitě hodně queer. V jednom z možných světů, který se neuskutečnil kvůli neobratnosti církve a jejímu zahledění do slavné minulosti, by katolická církev možná nejen neprotestovala proti Istanbulské úmluvě o potírání násilí na ženách, ale dokonce by sama spoluiniciovala ujednání ještě radikálnější úmluvy zahrnující i ochranu práv genderových menšin, protože by si uvědomila její potenciál posílit také ochranu zasvěcených a celibátních osob. Společnost by výchovou a vzděláním budovala respekt k zasvěcenému životu a bránila by církev před výsměchem a urážkami i možným osočením církve, že v době demografických krizí podporuje osoby neplodící děti. My se však místo toho probouzíme do aktuální církve, která postrádá strategické vize sv. Pavla a dalších velikánů starověku, která je plná mentální pohodlnosti, intelektuální uzavřenosti, bariér, strachu, obav a apriorní nedůvěry k jazyku svých oponentů.
[1] srov. Zack Beauchamp: Data shows a surprising campus free speech problem: left-wingers being fired for their opinions. Vox. [citováno 15. 1. 2019]
Autor je proděkan pro rozvoj HTF UK.
