Seznamka
Petr Blažek
Smrt Jana Palacha měla a má dodnes různé výklady. Jaké?
Převažujícím výkladem sebeupálení Jana Palacha je oběť jednotlivce ve prospěch celku. Takovým způsobem označil tento šokující čin už v lednu 1969 při pohřební pobožnosti farář Jakub Trojan. Zároveň se ovšem už tehdy objevily hlasy, které jeho čin odmítaly z různých důvodů, nejčastěji jako nepřijatelnou sebevraždu.
Trojanův výklad je mi blízký. Na základě historické rekonstrukce posledních týdnů Palachova života můžeme říci, že se nejednalo o náhlý zkrat, psychickou poruchu či případ zneužití, jak o tom mluvila komunistická propaganda. Jan Palach přemýšlel delší dobu, že by pro probuzení spoluobčanů udělal něco radikálního. V roce 2008 jsem v archivu objevil jeho dopis z počátku ledna 1969, ve kterém vyzýval studentského vůdce Lubomíra Holečka, aby malá skupina studentů obsadila rozhlas a vysílala výzvu ke generální stávce. Tento dopis zabavila na počátku sedmdesátých let StB v univerzitním archivu. Teprve nedávno dva Palachovi spolužáci z vysoké školy uvedli, že Jan Palach měl pistoli a zvažoval, že ji použije proti sovětským vojákům.
Smrt bývá nejen různě interpretována, ale má také různé dopady. Jak konkrétně dolehla na nejbližší rodinu Jana Palacha?
Pro rodinu to znamenalo velké neštěstí. Maminka s bratrem byli v lednu 1969 krátce hospitalizováni na psychiatrii. Maminka přijala s velkým pohnutím čin svého syna jako oběť pro národ, což jí pomáhalo žít s touto velkou osobní tragédií. Bratr Jiří se snažil žít pro rodinu, ale také byl smrtí mladšího sourozence velmi zasažen.
Jak obtížný byl jejich život v období takzvané normalizace, ukazují okolnosti zničení hrobu Jana Palacha na Olšanech. Jedná se o jednu z nejodpornějších akcí, kterou příslušníci StB v tomto období podnikli. Hrob se stal poutním místem, lidé ho navštěvovali nejen ve výroční dny, ale i během celého roku. Přicházely také návštěvy ze zahraničí, včetně diplomatů, což komunisty iritovalo. Rodina nakonec po velmi hrubém nátlaku souhlasila s exhumací. Bylo jim dáno na výběr, že ostatky budou spáleny a předá se jim urna s popelem, nebo bude popel rozptýlen v hromadném hrobě. Vykopání hrobu Jana Palacha se uskutečnilo kolem čtvrté hodiny ráno, příslušníci tajné policie si vyúčtovali dvě láhve koňaku, které přinesli hrobníkům jako odměnu.
Jednalo se tedy doslova o pronásledování až za hrob. Maminka byla ve Všetatech sledována, byli proti ní nasazováni konfidenti a kontrolována pošta. Nakonec se rok před smrtí odstěhovala za synem Jiřím do Kamenického Šenova, kde v roce 1980 zemřela.
Jak probíhalo vyšetřování Palachova činu?
Sebeupálení Jana Palacha vyšetřovala oficiálně Veřejná bezpečnost. Kriminalisté k případu přistoupili poměrně věcně a uzavřeli vyšetřování v červnu 1969 s tím, že účast na jeho smrti nikdo jiný neměl. Státní bezpečnost případ po několika měsících opět otevřela a zajímala se především o údajnou skupinu Jana Palacha, která byla ovšem fiktivní. Kontaktovala řadu Palachových přátel a známých, spolužáků i příbuzných. Snažila se získávat informace také konspirativním způsobem pomocí agentů, příslušníci StB vystupovali v roli lékařů atp.
Jan Palach
Kolik měl Jan Palach následovníků?
Dopsal jsem zrovna na toto téma knihu, která by měla vyjít v roce 2019. Budou v ní otištěny příběhy dvaceti případů živých pochodní v sovětském bloku, které se odehrály v letech 1966 až 1989.
Před Janem Palachem použili sebeupálení jako formu radikálního politického protestu dva Ukrajinci a jeden Polák. Nikolaj Didyk se zapálil v dubnu 1966 v Moskvě u sochy Felixe Dzeržinského nedaleko proslulé Lubjanky, sídla KGB. Jedná se o téměř neznámý případ, jehož okolnosti nejsou příliš jasné. Polák Ryszard Siwiec se 8. září 1968 zapálil ve Varšavě na protest proti účasti polských jednotek na okupaci Československa. Ukrajinec Vasyl Makuch se 5. listopadu 1968 zapálil v Kyjevě na protest proti okupaci Ukrajiny a podle svědectví pamětníků rovněž proti srpnové invazi do Československa.
Po činu Jana Palacha se zapálilo jen v Československu v roce 1969 okolo třiceti osob. Z nich bych ovšem jako politicky motivované označil šest případů. Vedle nejznámějšího protestu Jana Zajíce patří do této skupiny někdy s jistými výhradami Evžen Plocek v Jihlavě, Michal Levčík v Košicích, Josef Hlavatý v Plzni, Jan Bereš v Chebu a Bohumil Peroutka ve Vsetíně.
Jana Palacha následovalo v roce 1969 také několik dalších osob v zahraničí. Nejznámější je maďarský mladík Sándor Bauer, který se zapálil 20. ledna 1969 v Budapešti. O upálení se pokusil i Ukrajinec Nikolaj Bereslavskij, jeho čin byl motivován protestem proti rusifikaci Ukrajiny. A poslední, kterého bych zmínil, byl Elijahu Rips, Žid, který se 13. dubna 1969 zapálil po vzoru Jana Palacha v Rize. Byl uhašen a přežil. Byl zatčen, půl roku vězněn a poté strávil rok a půl na psychiatrii. Po propuštění se mu nakonec podařilo vystěhovat se do Izraele, kde působil na univerzitě jako profesor matematiky. Dvakrát navštívil Prahu, naposled minulý rok při výročí 21. srpna 1968. Jako host byl na premiéře filmu režiséra Roberta Sedláčka Jan Palach.
Zmínil jste řadu předchůdců i následovníků. Byl Palachův protest něčím výjimečný?
Od prvních případů sebeupálení v moderní době, tedy od hořících buddhistických mnichů ve Vietnamu v roce 1963, bylo ve světě doposud zaznamenáno odhadem něco mezi třemi a čtyřmi tisíci případů. Palachova jedinečnost spočívá podle mého názoru v tom, že se stal symbolem malého národa, který byl krátce předtím brutálně znásilněn velkou imperiální mocí. Druhou výjimečnost můžeme vidět ve zvolené strategii, kdy si vymyslel skupinu následovníků, a tímto způsobem zesílil účinek svého činu. Inspiroval se konkrétním vietnamským případem z roku 1967, kdy si 100 buddhistů vylosovalo pořadí, ve kterém se hodlali upálit, pokud by vláda nesplnila jejich požadavky.
Smrt Jana Palacha zasáhla v podstatě celou společnost nejen u nás…
Dobové ohlasy byly mimořádně silné, a to nejen v Československu, ale po celém světě. Do dnešní doby existují desítky ulic a náměstí po celém světě, které nesou jméno Jana Palacha. Existují pomníky v Itálii, ve Francii, v Belgii, ve Velké Británii… Celá řada významných politiků tehdejší doby se k činu českého studenta vyjádřila, například papež Pavel IV., indická předsedkyně vlády a mnoho další.
Jeho smrt ovlivnila společnost i po 20 letech Palachovým týdnem. Dnes je to však už 50 let od jeho úmrtí a my žijeme ve zcela jiném světě. Jak nás může jeho čin oslovovat?
Je to dramatický příběh člověka. Jan Palach se rozhodl ve prospěch touhy po svobodě obětovat vlastní život, který většina lidí považuje za to nejcennější. Ukázal, že jsou důležitější hodnoty, než je samotný lidský život. Je to také příběh, který nám pomáhá pochopit, jakým způsobem byla nastolena normalizace. A nakonec je to lidský příběh mladíka, který se rozhodl šokujícím způsobem změnit postoje nejen svých blízkých, ale všech lidí v celém Československu. Těžko říct, jak by vypadal další vývoj v naší zemi, kdyby nebylo takových lidí jako Jan Palach – lidí, kteří se postavili na odpor proti autoritativnímu režimu.
Historik Petr Blažek pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů. Je zástupcem ředitele zájmového spolku Centrum pro dokumentaci totalitních režimů.
S laskavým souhlasem převzato z lednového čísla časopisu Církve bratrské Brána, http://brana.cb.cz/
Titulek redakční.
Viz též webové stránky o Janu Palachovi www.janpalach.cz/
