Seznamka
Benedikt T. Mohelník
Autor: Dominikánská 8
V našich končinách není zvykem, aby se katoličtí biskupové pouštěli do veřejné debaty. Alespoň zatím ne. Po společných vyjádřeních biskupů k tématu Istanbulské úmluvy vydal na konci loňského listopadů své vlastní vyjádření plzeňský biskup Tomáš Holub. Na jeho text o několik dní později výslovně reagoval českobudějovický biskup Vlastimil Kročil. Vznikla tím atmosféra, která podněcuje k dalším a dalším reakcím z mnoha stran. Zaujímané postoje jdou často proti sobě. Máme se bát rozdělení církve?
Nic nenasvědčuje tomu, že by v debatovaných otázkách šlo o nejpodstatnější a nejhlubší pravdy víry. Ty naši biskupové sdílejí a spoluvytvářejí celocírkevní kolegium v čele s římským biskupem. Kolegialita, jak ji popisuje II. vatikánský koncil, tak není narušena. Není se čeho bát, Krédo ani svátosti v ohrožení nejsou. Skála Petrova vyznání nevykazuje žádné známky pokročilé eroze ani zásadní statické poruchy. Zhroucení stavby církve nehrozí. Není potřeba přistupovat řešení krizových situací. Můžeme být zcela klidní a těšit se z bezpečí domova, které nám církev poskytuje.
Nezdá se rovněž, že bychom byli svědky soupeření teologických škol. Ne, že by biskupové nemohli mít blízko k některé z velkých naukových tradic církve. Není však věcí biskupských vyjádření, která mají mít co nejobecnější platnost, pouštět se do subtilních otázek teologických disputací. Je to disciplína, která ostatně více sluší akademickému prostředí, a je k velké škodě všech, že toto náročné intelektuální cvičení upadlo v zapomnění. Kdyby se, v nějaké naší době přiměřené formě, přece jen opravdu disputovalo, přinejmenším bychom byli uvyklí tomu, že není možné mít stejný názor na všechny doktrinální otázky, a to ne kvůli nedostatku dlouhého, důkladného a nuancovaného bádání, ale právě díky němu. Teologická reflexe se rozvíjí jedině tehdy, když je vystavována tlaku nových problémů a když hledá odpovědi na dříve nepoložené otázky.
Podle všeho se tedy pohybujeme v oblasti aplikace nauky církve do konkrétních situací a jde o stanoviska k různým aspektům veřejného života, politického a společenského. V daném případě se jedná především o zmíněnou mezinárodní úmluvu a otázky gender studies, která jsou s ní spojována. V klidu bychom si mohli říct, že tedy o nic nejde. Vždyť ve hře jsou vůči víře nějaké okrajové záležitosti. Právě proto, že se jedná o témata, která jsou kdesi na hranici, kde se potkává nauka církve s myšlenkovými proudy současného světa, jde o hodně. Nejsem odborníkem na genderovou problematiku. Nebudu se k ní samotné vůbec vyjadřovat. Naopak budu rád, když se toho ujmou kompetentní odborníci, a rád se nechám poučit. Pokusím se poukázat na některé principiální věci, které dle mého za celou rozjitřenou konfrontací stojí a které zatím v příspěvcích jiných autorů nezazněly.
Zaujatost pravdou nás nemůže nechat klidnými
Především se nemůžeme uklidňovat tím, že my víme, kde je zdroj pravdy. Zaujatost pravdou nás nemůže nechat klidnou. Pravda má hodnotu sama v sobě. Pravda se neměří procenty možných ideologů, kteří vnášejí do různých oblastí lidského života své teorie. I kdyby se všichni propadali do bahna omylů vábeni ideologickými bludičkami a veškerý slovník dané oblasti zájmu by byl kontaminovaný nepřijatelnými předpoklady a pokřivený předsudky, není to pro křesťany obecně a pro teology zvláště žádný důvod k vyklizení pozic. Přicházet s kritickými postoji je v takovém ovzduší nesmírně těžké a může se blížit jakémusi „intelektuálnímu mučednictví“. Teolog by se měl poctivě snažit oddělit zrno od plev a ve světle Ducha Pravdy trpělivě rozlišovat. V minulosti se mnohokrát stalo, že významné a důležité oblasti praktického života nebo vědeckého zájmu byly zamořeny nepřijatelnými předpoklady, že radikálové různých ideologií ovládali populární i odborný diskurz a úspěšně vytlačovali všechny, kdo s nimi nesouhlasili, a usilovali o solidní a nezaujatou práci. Nejednou se zdálo, že revoluční atmosféra nakazila všechny a že ideologické války prohráli racionálně uvažující lidé, i když většinou jen dočasně. Pro ilustraci si dovolím schematicky uvést pár takových příkladů z poměrně nedávné minulosti. Sociálních otázek a starostí strádajících dělníků se od poloviny 19. století na dlouhou dobu chopili komunisté. Církev se k životním obtížím vykořeněných rodin stavěla zdráhavě a jen pozvolně a neochotně hledala způsob, jak se k této ideologicky kontaminované problematice postavit. Trvalo půl století, než se objevily první zásadní magisteriální texty, které vyjadřovaly postoj církve pozitivně a přicházely s řešeními skutečných problémů. Ještě dlouhou dobu trvalo, než se formulovala strukturovaná sociální nauka církve. Přestože se stále najdou věřící, kteří se na ni dívají s jistým podezřením, nelze si místo církve v současném světě bez její sociální nauky vůbec představit. Sociální nauka církve dnes rozhodně patří k tomu, co může církev nabídnout při řešení zásadních otázek současného světa.
Prudký rozvoj moderních metod v klasických humanitních vědách oficiální církvi dlouho zaváněl modernismem. Snaha bránit neudržitelné pozice silně diskreditovala církev v očích skutečných odborníků a katolické intelektuály stavěla do neřešitelných dilemat. V církvi samotné se rozpoutal zběsilý hon na „modernisty“. Vyplýtvalo se mnoho energie a mnoho nadaných teologů bylo zahnáno do kouta. Dnes si kvalitní biblistiku, hagiografii, studium dějin církve a další obory vůbec neumíme představit bez metod, které byly ze strany církve pranýřovány. Církev dnes s velkým užitkem těží z toho, co sama kdysi tvrdě odmítala. To nic nemění na skutečnosti, že moderna měla své ideologické protagonisty, vůči církvi velmi nepřátelské. Pozitivistický přístup, radikální odmítání duchovního a nadpřirozeného rozměru dějin spásy a biblických textů, to vše a jistě mnohé další byly slepé uličky.
Nejblíže současnosti, oblast ekologie je nezřídka zasažena „zelenou ideologií“, která je na hony vzdálená biblickému pohledu na dílo Stvořitele. Církev ovšem rozpoznala důležitost otázek souvisejících se vztahem člověka k prostředí, ve kterém žije, a hlavně s odpovědností, kterou lidstvo vůči Zemi má. Církev umí čerpat ze své vlastní tradice, i když je tato problematika relativně nová, přinést do diskuze zralý teologický pohled a vnést duchovní rozměr. Hlas církve je slyšet a stává se respektovaný.
Autentické naslouchání je cestou ke tříbení a rozlišování
Připusťme, že někteří křesťané, ať už je jejich postavení v církvi jakékoliv, jsou přesvědčeni, že je potřeba bojovat za dobrou věc. Zní to ušlechtile a navíc to vyžaduje nejednu ctnost, jako je odvaha, statečnost nebo vytrvalost. Bojový zápal se ale brzy můžeme proměnit v léčku, do níž udatné šiky upadnou, aniž by si toho všimly. Pokud chce někdo bojovat, musí identifikovat nepřítele. V mysli horlivého zastánce pravdy se tak názoroví oponenti mění z možných partnerů dialogu, s nimiž lze společně nacházet pozitivní shodu, na nepřátele, vůči nimž je třeba být obezřetný, u kterých je potřeba odhalovat zlé úmysly, proti nimž je třeba tasit zbraň. Kromě toho, že se mění mentální rozpoložení bojovníků, se můžeme snadno šeredně splést. Někdo, kdo by naším nepřítelem sám od sebe vůbec nechtěl být, se jím stane jen proto, že přijme pozici, do které jsme ho zatlačili. A v neposlední řadě se boj musí odehrávat na bitevní poli, jinak není kde a s kým se utkávat. Při souboji myšlenek to je zvlášť zavádějící. Protistrany se postupně vyhraňují jakoby do pozitivu a negativu jedné věci. Začnou se navzájem podobat mnohem více, než jsou ochotni si připustit. To často vede k opovážlivé intelektuální redukci. Také s tímto fenoménem má církev neblahou zkušenost. Mnoho doktrinálních a teologických sporů, které povstaly v reformačních hnutích, se po několik staletí vzájemně zrcadlilo v konfesně vyhraněných opozicích. Ty s postupujícím časem petrifikovaly do té míry, že škodily i svým zastáncům. Markantním příkladem je pojetí církve, kdy reformace ho stavěla na duchovní neviditelné příslušnosti, zatímco katolická pozice trvala na institucionální viditelné příslušnosti. Až obnova teologie ve 20. století završená magisteriálními texty II. vatikánského koncilu odblokovala teologickou reflexi a otevřela dveře skutečnému ekumenismu, když rozpracovala koncepci, která integruje pozice obou na život znesvářených stran.
Moderní doba přináší někdy vskutku složité otázky. Vztah biologického pohlaví a společenských rolí žen a mužů mezi ně nepochybně patří. Má se k nim církev vyjadřovat a vstupovat do neprobádaných houštin ideových konstrukcí? Samozřejmě, že má. Hned ale vyvstane otázka, kdo má za církev mluvit, a ještě hlouběji, jaké pojetí církve spontánně máme. Problematika gender studies rozhodně není tak dobře uchopená, aby se mohly sklízet zralé plody odborné vědecké práce. Za takových okolností je více než předčasné očekávat směrodatné výnosy učitelského úřadu církve, natož je vydávat. Smyslem pro víru jsou však obdařeni všichni členové církve. Neměli bychom se bát dát důvěru laikům, kteří v různých vědeckých oborech pracují. Jejich hlas v odborných debatách je autentickým hlasem církve. Nezaměňujme autentický za definitivní a k víře předkládaný. K autenticitě církve patří také to, že naslouchá tomu, co Duch praví církevním obcím v dnešní době a na všech místech. Antropologické otázky jsou v současnosti jedním z takových míst. Autentické naslouchání je cestou ke tříbení a rozlišování. Teprve pak je možné pokoušet se opatrně odívat vlastní teze do slov. Křesťané mají obrovskou výhodu dlouhé a mnohotvárné tradice, ze které mohou čerpat, a především mohou přicházet s perspektivami, které protagonistům hlavních proudů možná chybí. Mohou vidět věci jinak. Ne všechno se ukáže jako nosné, ne všechno se osvědčí. Bude docházet k dílčím omylům a některé započaté cesty se ukáží jako slepé uličky. Dějiny teologie jsou takových zkušeností plné. Není potřeba se toho bát. Máme se vůbec něčeho bát?
Měli bychom se bát, že promarníme příležitost. Sekulární věda od církve nečeká, až jí církev schválí to, čím se chtěla zabývat. Oblasti zájmu se utvářejí i bez vlivu církve a vědecké bádání si půjde svou cestou. Už Mistrovi vyčítali, že se stýkal s prostitutkami, s celníky a hříšníky, a vůbec nechápali, jak jim může slibovat místa v Božím království. Jeho schopnost vidět to dobré i tam, kde by to jiní nečekali, přiváděla na cestu k Bohu mnohé, kteří se zdáli stát hodně daleko. Mluvil k nim jazykem, kterému rozuměli, o věcech, o nichž na začátku možná neměli ani zdání. Když jen vytušili smysl toho, co jim říká, šli za ním a sami chtěli, aby k nim znovu mluvit.
Autor je kněz, teolog a dominikán, v letech 2006–2018 působil jako provinciál českých dominikánů. Je proděkan pro trvalou formaci na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
