Seznamka
Marek Orko Vácha
Autor: Orko.cz
Bývá vždycky občerstvující, když o důležitých věcech, vztazích a tajemstvích lidského života hovoří ti, u nichž se snoubí potřebná erudice s osobním, pracně vykoupeným prožitkem. Je naopak smutné a uvádí to posluchače a čtenáře do rozpaků, když se hlasateli hodnot a idejí stávají ti, kteří jim hoví jen v jejich knižní, virtuální podobě. Je zvláštní, když o svobodě mluví ti, kteří se své svobody vzdali a uvázali se poslušností nad rámec toho, co dovoluje svoboda svědomí. Je smutné, když o sexualitě píšou a deklarují její normy ti, kteří se zřekli sexuálního života, anebo ho dokonce považují za cosi zvířeckého. Je bolavé, když o partnerských vztazích mluví ti, kteří se doplňujícího a vpravdě perichoretického vztahu člověka s člověkem vzdali prý jednou provždy.
Existují samozřejmě výjimky, lidé pestrého, plnotučného, odstředivého duchovního života, kteří to, o čem mluví, zažili a zažívají na vlastní kůži, a to už z toho základního důvodu, aby mohli předstoupit před druhé a požádat je o trochu jejich času. Řekne-li takový člověk slovy mého vzácného přítele, jednoho z největších teologů druhé půle 20. století, „o nic jsem v životě nepřišel“, je naslouchání jeho myšlenkám, vizím, polemikám, snům, tezím i kritickým slovům, pro mě jako svobodného a svobodomyslného člověka, křesťana a teologa, opravdovým potěšením. Zdá se mi, že tuto podobu nehrané autenticity, jež má daleko k typickému kazatelskému představení o jednom dějství, čím dál tím častěji nacházím u autora, jehož pestré čtenářské publikum dokáže skoupit jakkoliv velký náklad jeho knih. Mám na mysli toho, koho bychom mohli, také proto, že sám nepostrádá smysl pro humor, bez špetky uzardění nazvat poetikou Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna „reprezentativním, vznešeným, štíhlým, kudrnatým elegánem s dvěma byty a vlastní tramvají“, náruživého sportovce, katolického kněze, přírodovědce a bohatě publikujícího autora, Marka Orko Váchu.
Váchova nová kniha, o jejíž vzorné vydání se postaralo jeho domovské nakladatelství Cesta (a množství jeho čtenářských korektorů/redaktorů obou pohlaví), Radost z Boha: příručka pro biřmovance, jak přežít v drsném světě, bude zanedlouho citována v mnohých katolických společenstvích bez ohledu na věk adresátů. Do názvu jeho posledního titulu se však vloudila chyba. Jeho kniha totiž nemíří jen k těm mladým lidem, kteří se v katolické církvi připravují na biřmování, a tedy na přijetí svátosti křesťanské dospělosti. Uvítají ji všichni, kteří jsou v rozpacích nad kvalitou soudobé knižní produkce, jejíž autoři dokážou oslovit pouhý stastitický vzorek vlastních soukmenovců, a navíc jim zamotat hlavu dogmatickou bramboračkou bez chuti a barvy. Uvítají ji ti, kterým Vácha v úvodu svého titulu slibuje „radost z Boha“. Uvítají ji ti, jimž víra ve zmrtvýchvstalého Krista není jen psí známkou, a tedy příslušností k tlupě, nýbrž hybnou silou jejich života, bez které si (už) nedovedou představit žádné svoje počínání.
Vácha, připravující řadu mladých lidí k jedné z poněkud opomíjených křesťanských svátostí, nekoncipuje tuto přípravu jako obvyklé posezení na faře s četbou katechismových paragrafů a anathemat. Vácha vědec znalost základního katolického dogmatického thesauru tak trochu předpokládá. V přípravě mu nejde o vyučování, o zkoušení, o známkování, o mravní soudy nad tím, zda si ten či onen muž či žena už zaslouží přistoupit ke svátosti, pro niž se sám a dobrovolně rozhodl. Vácha lidi vede k přemýšlení a v jakési formě duchovní regresní terapie, za pomoci velkých příběhů o narození, životě, lásce, partnerství a smrti, jim nevštěpuje znalost, nýbrž docela obyčejnou, leč často nedostatkovou, radost ze života, vášeň, odvahu a hlavně – potřebu milovat a být milován. Své biřmovance, ale v širším ohledu i všechny ostatní čtenáře, přivádí na cestu, která z principu svého počátku a cíle nemůže být lehká. Názvy jednotlivých kapitol nejlépe vypovídají, kudy se jeho mladí přátelé a nepochybně i on sám vydali: Začátek cesty, Velké tajemství, Písmo, Církev, Svátosti, Morálka (Desatero), Modlitba, Smrt, Abys byl světlem světa, Credo (Vyznání víry) a Poselství. Je dost pravděpodobné, že v prostoru, kde se církev pomalu navrací do 19. století a do doby před-demokratické, mohou někomu Orkovy duchovní důrazy připadat, diplomaticky řečeno, poněkud novátorské. Leckomu se hledání jádra Kristovy vykupitelské zvěsti, jak to činí právě Vácha, může paradoxně jevit jako nesmyslné, zbytečné. Proč bych měl jako katolík vůbec mluvit o Bohu, pokoušet se ponovu a lépe interpretovat klíčové biblické a teologické texty, porozumět, v jazyku, symbolech a vzorcích 21. století, tisíciletému církevnímu a teologickému vývoji, jenž se týká třebas právě svátostí? Máme-li jednou provždy danou věrouku, sepsanou post-středověkou latinou, které rozumí čtyři lidi z miliónu, na co se učit, jak zúročit vlastní hřivny, talenty, schopnosti, vize a sny, a zapálit v sobě oheň po nové vlně duchovního probuzení?
Radost z Boha
Autor: Cesta
Autor se drží svého typického literárního projevu, který si čtenáři budou nejlépe pamatovat z jeho Nevyžádaných rad mládeži (Cesta, 2017). Věty jsou krátké, jasné, bez zbytečných teologických kudrlinek, floskulí a ornamentů. Jednotlivé kapitoly a podkapitoly by mohly sloužit bez jediné úpravy jako kázání. Také proto se vám, na rozdíl od traktátů a různých „napomenutí a korekcí“, tak rychle dostanou pod kůži. Vácha nepoužívá velká slova, jimiž by chtěl na čtenáře dělat dojem. Ta z nich, která přece jen ve společnosti ztratila trochu svůj obsah, anebo jej vyměnila za jiný, restauruje v jejich původním smyslu a – dělá to dobře. Stojí za to se nad nimi zamyslet. Nic většího v našem vesmíru přece není.
Když mluví o lásce, vidíte lásku, která ještě dává v tomto světě nějaký smysl. Je vášnivá, divoká a společensky nepřijatelná, protože neukázněná, romantická, činná, ne-egoistická, vážná. Je naprosto jiná, než jakou ji Orkovi mladí přátelé vidí u těch, kteří to s partnerskými vztahy už dávno vzdali a kteří tak či onak proměnili kdysi velký cit na vzájemnou toleranci a umírněnou lhostejnost společného soužití. Tahle nová zjištění o lásce je nepochybně nutí dívat se jinak i na své nejbližší, na rodiče, prarodiče, příbuzné a na to, jak oni sami žili a žijí své vzájemné darování. Rozhovory těchto generací bych chtěl i na pozadí četby Orkovy knihy slyšet.
Když mluví o vlastním sebeuskutečnění, o naplnění Božího obrazu a podoby v sobě samém, závidíte všem, ke komu tahle slova míří, komu je kdy řekl tváří v tvář. Orko nevede druhé k životní pasivitě hraničící s postupně páchanou sebevraždou jídlem, pitím, leností, apatií, statičností, životem bez pochybování, nenávistí, životem bez myšlenek, bez zájmů, bez vjemů, bez radosti. Máte se chuť se zvednout a jít něco dělat; a jste-li k tomu ještě křesťané (pro jistotu dodávám – následovníci Božího Syna Ježíše Krista, který v perichoretickém vztahu Otec – Syn – Duch prožívá, tvoří, rozdává a dává hlavně LÁSKU), máte nutkavou potřebu se u těchto slov modlit a prosit, aby se na vás z nich splnila aspoň desetina. Smysluplně píše Vácha o manželství, o svobodě, o vztazích mezi lidmi (a také „dětí“ k rodičům), o potřebě nalézt svou originální cestu životem a stát se soběstačným. Je ve svých radách náročný na muže i ženy a nezastírá, že o stinných stránkách partnerského vztahu, kdy se k sobě dva lidé nechovají zrovna jako z Gutha-Jarkovského, toho ví dost a dost. Nevzdal to ani s druhými ani se sebou.
Když píše o tom, jak by se k sobě měli chovat křesťansky založená žena a muž, připomíná to tak trochu nejlepší romantické filmy Paříže a Hollywoodu, přičemž milovnické role našeho Oldřicha Nového tu mohou sloužit jako základní rámec toho, jak na to. Vácha je básník, moravský Ovidius žijící povětšinou v Praze, a jeden z Foglarových hrdinů, skaut, sportovec hrající fair-play, kluk s kytarou nyvě drnkající písně bratří Nedvědů. Vácha je malíř, tvořící akt překrásné ženy, kterou umí nejen milovat, ale bez pobízení jí uvaří večeři, umyje nádobí, připraví víno na stůl a k tomu svíčky a knihu poezie a vinylové desky s ploužáky Franka Sinatry. O to prosí i ty, k nimž se svou novou knihou obrací. Nechoď v teplákách na rande a uvaž, že dívat se na svět z gauče v tobě tygra neprobudí.
Kromě toho, že je Marek Orko Vácha vyhledávaným duchovním průvodcem, už nikdo mu neodpáře, že se z něj stal také poučený poradce přes sport, výživu a oblékání. Je to netradiční duchovenská role, ale ruku na srdce, obvykle bývá v těchto ohledech hůř. Autor je příznivcem reálného setkávání lidí a na pranýři jsou u něj jako už tolikrát sociální sítě. Nemá je rád. Zdá se mu, že maří čas a narušují anebo vůbec nezakládají zdravé lidské vztahy. Nevím, jestli by vzal na milost alespoň papírové dopisy, ale doba, kdy jsme se s kamarády domlouvali pískáním a hulákáním z oken, se, myslím, už asi nevrátí. Ti nejlepší lidé, které znám, používají sociální sítě (Facebook a Instagram) ke svému užitku a obohacují svými příspěvky ty, s nimiž se ve světě, kde platí běžné fyzikální zákony a vzdálenosti, tak často zkrátka vidět nemohou. Myslím si, že ten, kdo bude při společné večeři se svou milou, svým milým, brouzdat po internetu nebo lajkovat příspěvky druhých, by při neexistenci internetu a chytrých telefonů dělal ještě něco daleko horšího.
Vácha není spekulativní teolog moderní doby. Rozechvívající pochybování není pramenem jeho bohosloví. Některá jeho mínění, např. o manželství a jeho rozmnožovací funkci („V manželství se vždy jedná o prokreaci, o nový a jedinečný život, tvoření kohosi zcela nového, dítěte s jedinečnými charismaty, o pokračování v díle stvoření.“), jsou naopak až nostalgicky konzervativní a k těm, kteří štěstí rodičovstí nezažili, pak trochu krutá. Své myšlenky, asi tak jako dávní otcové Východu a Západu, redukuje na významové a jazykové minimum ve smyslu: Láska je, když...; Láska je; Láska; … tři tečky čili pohled, ticho, mlčení. Kdyby Marek Orko Vácha napsal knihu o duchovních aspektech sportování a výživy, vydělal by na ní i v českých poměrech jmění. Jenže to neudělá. Přes všechnu velikost, kterou jeho knihy včetně té poslední mají, nechce ukazovat sám na sebe. Chce zůstat přítelem těch, kteří tak jako on objevili naději Kristova vykoupení, a ať už pocházejí z jakýchkoliv poměrů a zmáhají jakkoli velké nástrahy života, nemohou jinak, než se pídit po radosti z Boha. Ta radost jim dává ve Váchově přetlumočení smysl. Ta radost je, tak jako autora samého, proměnila, uzdravila a ještě promění. Zatímco se náš nejvyšší ústavní činitel bez okolků veřejně ptá, zdali víme, co je to pasy, ptá se známý přírodovědec, teolog a kněz miliardkrát lépe a bilionkrát laskavěji: Víš, co je to láska? Za tuhle otázku mu i na začátku roku 2019 patří dík.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
