Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Těžké zranění: Život bez dotyku

Církev a svět / Lucetta Scaraffia / 6. února 2019
Těžké zranění: Život bez dotyku

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Jon Tyson

Dotyk zaujímá uvnitř evangelního učení rozhodující místo, a jak nás učí komentáře k evangeliím i psychoanalýza, představuje podstatný činitel v našem způsobu poznávání pravdy a komunikace s druhými. Hmat je skrytý, ale velmi mocný smysl, který zapojuje nejhlubší aspekty lidské duše. Vlivem skandálů se zneužíváním se dotyk už před pár lety stal pro kněze a řeholníky nepoužitelným prostředkem styku s dětmi a ženami. Není to jen nějakou novou formou etikety ani jen formou elementární opatrnosti, jak se vyhnout podezření (i neopodstatněnému), ale představuje to opravdové zmrzačení vztahového života, lidské komunikace a apoštolátu v křesťanské komunitě. V historickém okamžiku, kdy se už schopnost církve předávat evangelní poselství, toto jádro křesťanské zvěsti, nachází v těžké krizi, je nemožnost pohladit dítě nebo stisknout ruce zarmoucené nebo rozrušené ženě těžkou ranou.

Tím, že někomu upíráme možnost použít dotyk jako formu komunikace, se stává skoro nemožné zapojit schopnost dotyčného subjektu zakoušet reciprocitu vztahu, intimitu, identitu druhé osoby – v podstatě hlubokou skutečnost lidského vztahu.

Nelze určitě popřít, že se jedná o zasloužené zmrzačení, ale přesto je to zmrzačení.

Abychom navrátili svobodu dát pohlazení, vzít za ruku, dát paži kolem ramen – vždyť i tímto se uskutečňuje milosrdenství –, bude potřeba najít cestu ven ze skandálu zneužívání.

Každé gesto se stalo podezřelým, protože jednoduchost, dobrota a vřelost takových gest byla použita nikoli k uklidnění a posile druhého, ale k narušení intimity dítěte nebo ženy, prostě intimity někoho slabého.

Papež František dal této krizi silnější a radikálnější interpretaci. Nejedná se o to, že někdo podlehl pokušení těla, nejde o sexuální hříchy, ale o zneužití moci, o zneužití, které pochází ze zvrácené interpretace kněžské role, ze zla, které papež nazval klerikalizací.

Jestliže hřích těla se dá skutečně napravit individuální konverzí, zneužití moci, klerikalismus, vyžaduje naproti tomu hlubší změnu, kompletní revizi katolické kultury a přípravy budoucích kněží. Vyžaduje návrat k počátkům evangelního poselství, které mluví vždy o službě, nikoli o moci. Je tedy dobře pochopitelné, že Františkova řeč vzbuzuje tak silnou opozici a že složitá církevní struktura bude klást jeho řeči, jeho požadavku radikální očisty, ještě velký odpor.

Vidíme to zejména při pohledu na jeden ze dvou prvků skupiny obětí zneužívání, a to jsou ženy. Zatímco u nezletilých jsou uznání trestnosti a následný trest závazné, protože vycházejí z přestoupení paragrafu trestního zákona, u žen je rozprava složitější a dotýká se přímo jádra papežovy analýzy, totiž moci.

Těžké zranění: Život bez dotyku

Lucetta Scaraffia
Autor: La Croix / Kasia Strek / CIRIC

V proměnách zákonů stanovených v západních zemích je sexuální násilí na ženách i na nezletilých vždy úzce propojeno. Vezměme příklad italský: trestní zákoník z Mussoliniho éry, platný do roku 1996, trestal každý druh sexuálního násilí – na ženách i na nezletilých – jakožto „trestný čin proti veřejné morálce a dobrým mravům“. Chránil tedy zájem obecného dobra, nikoli zájem oběti, který se vytrácel, skoro jako by i oběť sama byla vinna porušením mravního zákona.

V roce 1996 byl díky tlakům feministického hnutí přijat konečně nový zákon. Znásilnění se tak stalo zločinem proti osobě, která má právo na sexuální nedotknutelnost, a v důsledku toho novelizovaná legislativa stanovuje, že sexuální aktivita musí být výsledkem individuální svobodné volby, protože spadá do osobního práva jednotlivce. Sexuální svoboda jakožto osobní svoboda se tak posouvá do pozice primárního dobra, a znásilnění se tedy stává zločinem proti osobě.

Ochrana individua se rozšiřuje také na nezletilé, to jest na ty, kterým je méně než čtrnáct let. Dříve bylo naopak – a toto se částečně dělo i se ženami –  pro určení závažnosti zločinu rozhodující posoudit, jaký život nezletilý vedl, a chráněni bývali pouze ti, kteří byli pokládáni za „nezkaženou mládež“. S novým zákonem jsou nyní chráněni všichni nezletilí, protože se hájí hodnota osoby. Pravdou je pouze, že nezletilý je chráněn i proti své vůli.

Situace žen však zůstává velmi nejasná. Zejména uvnitř institucí církve, jejíž kultura viděla po staletí v ženě nebezpečnou pokušitelku, je tendence klasifikovat případy tohoto násilí, a to i když byly předmětem udání, jako sexuální prohřešky spáchané dobrovolně oběma stranami. Zde nám tedy opět přichází na pomoc analýza zneužívání, kterou provedl papež František. Jestliže se zdůrazní moc a klerikalismus, získávají případy zneužívání řeholnic jiný aspekt a můžeme v nich konečně začít vidět to, čím jsou, to jest akt zneužití moci, v němž se dotek stává narušením osobní intimity. Rozdíl v mocenské pozici, obtížnost skutek ohlásit způsobená opodstatněným strachem z odplaty nejen vůči vlastní osobě oběti, ale také vůči řeholnímu řádu, k němuž přísluší, vysvětlují ono mlčení, které toto zneužívání moci po léta zahalovalo.

Toto odhaluje také jeden příběh z poslední doby. Ke konci devadesátých let měly dvě řeholnice, sestra Maura O’Donohue a sestra Marie McDonald, odvahu prezentovat přesná a detailní obvinění, hloubková šetření a analýzy situací nejvíce vystavených tomuto typu zneužití moci. Jejich obvinění byla zahalena mlčením a dobře víme, jak mlčení ve skutečnosti přispívá k pocitu bezpečí pachatelů znásilnění, kteří jsou si stále jistější svou beztrestností.

V posledním roce mnohé deníky znovu pozvedly závoj zahalující tuto tragédii a mnohé řeholnice z třetího světa, ale i z rozvinutých zemí, začaly mluvit a podávat obvinění. Vědí, že mají právo být respektovány, vědí, že postavení žen, a to i v církvi, se musí změnit. A vědí, že k uskutečnění této změny nestačí najmenovat pár žen do komisí. Jestliže se budou nadále zavírat oči před tímto pohoršením (které je o to těžší, že zneužití žen souvisí s plozením, a stojí tedy na počátku skandálu vynucených potratů a nepřiznaných kněžských dětí), utlačované postavení žen v církvi se nikdy nezmění.

Perspektiva, do níž papež František zasadil problém zneužívání, je tedy správná a propojuje se s jiným jeho požadavkem na církev, aby se ženám přiznávala role, která jim náleží. Kultura zneužívání se opravdu váže na tento evidentní nedostatek uznání žen. Kultura zneužívání opravdu umožňuje masivní praxi zneužívání moci nedůstojnou jakéhokoli křesťana. Přiznání tohoto stavu nedávno přišlo od kardinála Marxe ve vystoupení publikovaném v našem lednovém čísle a bylo podpořeno kardinálem Ouelletem v interview pro Osservatore Romano: co se týče ženské otázky „nebrat na vědomí transformaci, k níž došlo ve společnosti, a vývoj posledních sta let by pro církev, která je už nyní v této sféře opožděná, představovalo úpadek.“

Je to tedy otázka taktu. Musí se tomu čelit s nezbytným taktem, ale také s odvahou, kterou od nás žádá papež František.

Z italského originálu: Lucetta Scaraffia: Un vulnus grave: Senza tatto. Donne Chiesa Mondo. Mensile dellʼOsservatore Romano 76, Febbraio 2019, s. 18–21. 

 Související článek v magazinu The New yorker představující autorku článku

Přeložil Jiří Pavlík.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?