Jak z toho ven?

Ilustrační snímek z filmu Máří Magdaléna
Autor: http://www.kinolucerna.info

Ráda bych reagovala na článek teoložky Lucetti Scaraffie, která dává do souvislostí zneužívání a strach z tělesného kontaktu i jednoduchého dotyku, pohlazení. O zneužívání už bylo řečeno a napsáno mnoho. Jak se zdá, je toto téma snad nevyčerpatelné. Nelichotivému obrazu církve jako pedofilně-efebofilní homosexuální lobby se dostává dalších „vylepšení“. Vychází najevo, že na své si přišli i heterosexuálové. A protože zneužití ženy může mít jako logický důsledek těhotenství, mohla se naplno roztočit ďábelská spirála pokrytectví: utajené děti kněží a řeholníků ještě neznamenají to nejhorší, hříchem do nebe volajícím jsou vynucené potraty. Provinilý kněz tím popřel sám sebe, pošlapal všechno, co kdy hlásal, a degradoval svou církev na obílený hrob.

Zneužívání je ovšem jenom jedno – není rozhodující, zda oběti jsou děti, chlapci, dívky, dospívající nebo dospělí, muži nebo ženy. Vždy je totiž přítomen společný jmenovatel, a tím je jednání z pozice silnějšího. Obětí může být tedy i dospělý člověk, stává se to v případech, kdy je jeho postavení z nějakého důvodu nerovné: může být tak zvaně „osobou svěřenou“, například ve vztahu lékař – pacient, pedagog – student a samozřejmě i kněz – farník. Nemusí se vždy jednat o formální vztah, k oslabení pozice stačí i emocionální závislost, třeba společné vzpomínky, sympatie, úcta, vděčnost.

Ve zpovědnici se svěřuje muži-knězi žena, často s něčím, co by nevyslovila ani před vlastní matkou. Dobrá zpověď předpokládá důvěrnou blízkost. Zde je vhodné jasně definovat hranici. Jejím hmotným vyjádřením může být mřížka zpovědnice nebo plocha stolu ve zpovědní místnosti, ale především je to vědomí: dál nesmím. To se týká obou stran. Aby ta důvěrná atmosféra nesváděla k důvěrnostem nemístným. U mužů zdánlivě nehrozí nebezpečí, ale to je omyl. Není radno zapomínat, že už od dob antického Řecka se mnohá přátelství překlopila do jiné roviny. Je příznačné, že jedním z nejtěžších hříchů, jakého se může kněz dopustit, je zločin solicitace, což v kanonickém právu znamená svádění kajícníka zpovědníkem k sexuálním praktikám. Čili zneužití důvěry nejtěžšího kalibru.

Zneužívání často začíná nenápadně. Potenciální oběť sice může mít nepříjemný dojem, že ovzduší blízkosti začíná být poněkud dusné a něžnost přechází v dotěrnost. Dokonce ani dospělý člověk nemusí včas zareagovat. Protože se mu nechce uvěřit svému instinktu. Zdá se mu absurdní, že ten, koho si váží, koho má rád, komu je třeba zavázán vděčností, by mohl mít nečistý úmysl. Podezírá spíš sám sebe, že „slyší trávu růst“, že snad nechápe kontext, ve kterém se to děje, a špatně si vykládá snahu o vzájemnou otevřenost. A v dalším vývoji následuje zpravidla šok. A jak známo, šok může vést ke ztrnulosti, k nevěřícnému zírání. To je důvod, proč se oběť často účinně nebrání. Když vyjde ven, má dojem, že se jí to jen zdálo. Nezřídka má paradoxně výčitky svědomí, kam se jí zatoulaly myšlenky. Největší zlo je, pokud se jedná o dospívajícího nebo i mladého dospělého, který ještě nemá sexuální zkušenost: nepatřičný dotek vyvolá reflexní odezvu – člověk totiž na rozdíl od anděla má tělo se všemi jeho funkcemi. Bezděčná reakce těla pak vede k výčitkám svědomí, zmatku a v neposlední řadě k nařčení ze spoluviny („vždyť se ti to líbilo“…) Snad proto nečisté doteky jsou už od pradávna výstižně charakterizovány jako slizké a oplzlé.

Přitom doteky jako takové patří k řeči těla. Vůbec nemusí mít sexuální kontext. V dnešní době, kdy se o sexu mluví jako o chlebu, kdy se na internetu probírají ložnicové detaily, se paradoxně bojíme jakéhokoli dotyku, aby nemohl být špatně vykládán. Za chvíli se budeme obávat i podání ruky. Pro jistotu. Přitom každý z nás tu a tam potřebuje pohlazení, lehké objetí kolem ramen, přátelský polibek. Tato neverbální komunikace často sdělí víc než záplava sebekrásnějších slov. Když mě poslední třebíčský kapucín políbil na čelo, nebylo v tom pranic nepatřičného. Naopak – vyjádřil tím, že mě bere, i když jsem příbuzná někoho, kdo církvi ubližoval.

Jak připomíná Lucetta Scafaria, u ženy souvisí zneužívání s plozením. V této souvislosti si vzpomínám na slova, která zazněla v jiném kontextu, v charismatickém Brně: „Církev nadělala v oblasti sexu paseku“. Je to výstižné – asi i proto sklízí hořké plody. V různých diskusích jsem se setkala s pojmem „sakrální čistota“. Je možné, že některé teologické směry takto chápaly celibát, jako by manželský život měl být nějakou poskvrnou. Celibát má své odůvodnění jinde: kněz je ve vztahu s Bohem, ne s manželkou. Je hloupé vidět v ženě tikající bombu a obsedantně se zabývat jejím svůdnickým potenciálem. Někdo se zřejmě nemůže srovnat s její biologickou výbavou. Zapletla jsem se do jedné diskuse o Panně Marii. Naprosto zbytečně jsem připomněla výrok Josefa Zvěřiny: „Nedělejte z teologie gynekologii“. Jen jsem si vysloužila poučení, že Pán Ježíš přece nemohl projít něčím tak odporným, jako jsou porodní cesty. A jeho nejsvětější Matka přece nemohla mít třetí dobu porodní, kdy odchází „ta hnusná placenta“. Pokud někdo posuzuje úlohu ženy pod tímto úhlem, nemá smysl s ním diskutovat.

Ježíš nebyl ženatý. Přitom neměl problém s blízkostí žen. Na rozdíl od učitelů zákona. Žádný z nich by ženu vůbec neoslovil, natož aby se jí dotkl. Pán Ježíš se nijak nebránil něžnostem, které podle jeho současníků nutně musely být povážlivé: Maria z Betanie může sedět v jeho blízkosti a naslouchat mu, beze všeho mu smí pomazat hlavu, ženě nevalné pověsti s klidem dovolí, aby mu svými rozpuštěnými vlasy osušila nohy. A ani ho nenapadne, že by se měl rituálně očistit, když se ho dotkne krvácející žena. Docela samozřejmě bere do náruče děti – je smutný paradox, že mnoho kněží si dnes něco podobného raději netroufne.

Na závěr otázka: Jak z toho ven?

Autorka je lékařka. Články v rubrice Areopag vyjadřují názory autorů.