Seznamka
Ilustrační foto
Autor: M. Mazur
Pro katolickou církev začíná hodně těžký týden. Od 21.–24. února se ve Vatikánu bude konat setkání předsedů biskupských konferencí, na kterém se bude jednat o problematice sexuálního zneužívání ze strany duchovních a ochraně dětí v církevním prostředí. V první den setkání, ve čtvrtek 21. února, vyjde kniha Frédérica Martela s názvem Sodoma – pátrání v srdci Vatikánu (v nakladatelství Robert Laffont, 632 stran), a to hned v osmi jazycích ve dvaceti zemích světa zároveň. Datum vydání knihy bylo vybráno zcela záměrně. Je jisté, že tato „senzace“ nemůže minout ani českou mediální scénu. Snad bude lepší, když první informace přijdou zevnitř dříve, než se třaskavého materiálu zhostí místní bulvár i serióznější sekulární informační kanály.
O připravovaném vydání knihy informovala páteční francouzská média (tj. 15. 2. 2019), o jejichž informace se opírám. V novinách Le Monde stejně jako v Le Figaro zařadili zprávu prozatím na vnitřní strany deníků. Velké titulky na prvních stranách jistě přijdou v příštím týdnu. Týdeník Le Point prezentuje kauzu už na obálce a poměrně obsáhle uvnitř časopisu. Na následujících řádcích v souhrnu přináším obsah knihy a okolnosti jejího vzniku, jak byly zmíněnými médii prezentovány, a myšlenky jejího autora vyjádřené v rozhovorech.
Frédéric Martel je francouzský novinář, sociolog a badatel. Pravidelně moderuje pořady rádia France Culture. Jak sám prohlásil v jednom televizním rozhovoru, do třinácti let byl katolíkem. V rozhovoru pro Le Point říká, že si s církví nepotřebuje nic vyřizovat, jen se věnoval investigativní novinařině a sociologickému zkoumání tématu, které dobře zná: homosexualitě. Na toto téma vydal několik knih. Na své poslední knize Sodoma pracoval čtyři roky, během nichž trávil každý měsíc týden v Římě. Procestoval asi 30 zemí, kde si vytvořil okruh spolupracovníků. Absolvoval 1500 rozhovorů s mnoha lidmi, mezi nimiž bylo 41 kardinálů, 52 biskupů, 45 nunciů a stovky kněží a seminaristů. Dotazoval se politiků, novinářů, militantních gayů, prostitutů, římských policistů, členů Švýcarské gardy.
Býval ubytován uvnitř Vatikánu nebo u jednoho ze dvou prelátů, kteří také byli důležitými zdroji informací. Martel je sám gay a nijak se tím netají. Svou orientaci neskrýval ani při práci za zdmi Vatikánu. Spoléhal na svou zkušenost z homosexuálního prostředí a využíval svůj „gay-dar“ (spojení slov gay a radar). Identita gaye je pro Martela klíčem, který mu umožnil knihu sepsat. Přiznává, že sice přímo neříkal, že připravuje knihu o homosexualitě ve Vatikánu, ale vždy se představoval jako novinář pracující na tomto tématu. Jakmile pronikl dovnitř „systému“, setkával se s přátelským přijetím a až zarážející otevřeností. V rozhovoru pro Le Point Martel vysvětluje, proč se zrovna jemu podařilo provést tak rozsáhlé a hloubkové šetření. „Kdyby takovou knihu vydal vatikanista, ztratil by práci. Pro italského novináře je to také komplikované. Když jste heterosexuál, neznáte kódy, nerozumíte tomu, co se děje. Pokud jde o novináře gaye, ti málokdy Vatikán znají nebo ho nesnášejí. Proto nikdo takovou knihu nenapsal. Já jsem otevřeně gay, ale snažil jsem se poctivě ponořit do církve. Před čtyřmi roky jsem ani nevěděl, jaký je rozdíl mezi monsignorem a nunciem. Taková kniha by nemohla vzniknout před dvaceti ani ještě před deseti lety. Ale nyní, s opakovanými skandály po rezignaci Benedikta XVI. nebo po šílených řečech o rozvedených, masturbaci a prezervativech, široká veřejnost pochopila, že Vatikán je ´vnitřně nezřízený´, abych použil katechismovou formulaci proti homosexualitě. Pro to všechno není racionální vysvětlení, ledaže pochopíte, že stojíte tváří k vatikánské státní lži.“
Martel nikdy neuvádí jména žijících osob, i když kniha klade na různá místa množství malých kamínků, ze kterých si znalci prostředí a lidí budou umět poskládat ucelenější obrázek. Udělal několik výjimek u osob už zesnulých. Záměrem autora není kompromitovat jednotlivé církevní představitele, alespoň to opakovaně tvrdí, ale popsat celý systém. Jak na to poukazuje Le Figaro, umožnili mu to sami jeho tvůrci a aktivní aktéři, kteří ho do nejskrytějších zákoutí ochotně uváděli.
Přebal knihy Frédérica Martela: Sodoma – pátrání v srdci Vatikánu
Autor: Robert Laffont
Mlčení staví ochranné hradby
Autor popisuje pokrytectví, které přerostlo v systém generující zvrácené účinky. Kvůli zatajení vlastní sexuální orientace, jejíž odhalení by bylo hanbou nebo by mohlo být příčinou vydírání, gayové na vrcholných pozicích v církvi vytvořili z tajností vysokou hradbu. Jestliže je toto tajemství chrání, chrání také ty, kteří se dopouštějí sexuálních nebo finančních zločinů. Poukázat na někoho, kdo páchá nepravosti, znamená vystavit se nebezpečí vlastního odhalení. Mlčení chrání. Zde vidí autor knihy hlavní příčinu zatajování sexuálních útoků na nezletilé. Jestliže jsou homosexuální sklony tolerovány uvnitř instituce, pak ale jejich zviditelňování je přísně zakázáno. Princip „neptej se – nemluv“, který dlouhou dobu ovládal americkou armádu, byl životním pravidlem ve Vatikánu, poznamenává Le Monde. Kultura tajemství je velmi přitažlivá, zvláště pro homosexuály, kteří se v prostředí, jež pokládají za své vlastní, nemohou ke své orientaci otevřeně přihlásit. Vatikán se tak stal místem „Padesáti odstínů gayů.“ I když to není tak, že by všichni homosexuálové porušovali celibát, přesto jsou utvářeni touto orientací a zapadají do prostředí. Jsou zde takoví, kteří se trestají a chtějí se ze své náklonnosti „uzdravit“. Jiní žijí ve stabilních vztazích. Další partnery střídají nebo se utíkají k prostitutům. Podle Martela platí, že čím výš v hierarchii postupuje, tím pravděpodobněji narazíte na homosexuála. Vzájemně se podporují, funguje kooptace, protože heterosexuálů se bojí. Je to hluboce misogynní svět bez žen. „Homosexualita je skutečná matrice v tomto prostředí moci a její masivní skrývání je zdrojem vykloubení všech stránek života církve“, tvrdí Martel.
Všeobecná homosociabilita, jak jí Martel nazývá, netvoří uvnitř Vatikánu lobby ani organizovanou síť, ale vytváří celkový systém, spleť homofilních nebo homosexuálních mnohotvárných vztahů, které nemají žádné centrum, ale jsou ovládány tajemstvím, dvojím životem a lží. Funguje zde celá řada nepsaných pravidel, způsobů vystupování, náznaků, symbolických gest a dalších komunikačních prostředků, kterým nezasvěcení lidé zvenku nemohou rozumět.
Kniha je poměrně kritická k pontifikátům Františkových předchůdců Benedikta XVI. a Jana Pavla II. Z blízkého okruhu těchto papežů se také rekrutuje většina Františkových odpůrců. Právě homosexuální preláti obklopující oba papeže předchůdce nebo vysoce postavení představitelé v zemích, kde docházelo k sexuálnímu zneužívání, byli hlavními strůjci zamlčování sexuálních skandálů. Martel mluví o okolí obou papežů. O nich samotných se vyjadřuje s respektem. Benedikta XVI. považuje za mystika, poctivou osobnost bez pokrytectví, ale tragickou. Papež Ratzinger je inteligentní člověk, který neuměl vyřešit svůj vnitřní problém a který mimovolně přispíval k vytváření systému, například až „felliniovskou“ ceremonií biskupského svěcení svého sekretáře Georga Gänsweina. Jan Pavel II. je pro Martela tajemstvím, protože ho také považuje za mystika, obdivuhodného papeže, který se zasloužil o pád komunismu a byl na konci života symbolem trpícího lidství, ale na druhou stranu to byl on, kdo vyhlásil křížovou výpravu proti homosexuálům, zatímco jeho okolí bylo většinově homosexuální. Počátky homosexuální kultury utajování identifikuje Martel v době Pavla VI. a spojuje ji s filozofem a blízkým přítelem papeže Jacquesem Maritainem. Maritain měl mít ve svém mládí otevřeně homosexuální vztah. Když se Maritain později oženil, učinil slib čistoty. Stále se kolem něho ovšem pohybovalo mnoho homosexuálů, které se pokoušel zachránit tím, že je vedl k čistému životu. Toto skrývání vlastní homosexuality nazývá Martel „Maritainův kód“. V jeho době byla „mystická čistota“, jak ji Martel označuje, přirozenou cestou pro lidi, kteří svou orientaci považovali za nepřirozenou. Jenže problém je podle Martela v tom, že se časy od té doby změnily.
Papež František se chce podívat pravdě do očí
Podle Martela je homosexuální dimenze klíčem k porozumění dějin katolické církve posledních desetiletí, které zahrnují pochybné praktiky v oblasti financí, přes náklonnost některých prelátů k diktátorům Latinské Ameriky, boj proti teologii osvobození a proti „manželství“ pro všechny, až po skandál Vatileaks, demisi Benedikta XVI., kterou klade do souvislosti s homofilním prostředím Vatikánu, a nakonec útoky na Františka.
Papež František je pro toto prostředí velikým ohrožením a vnáší nesnesitelnou nejistotu. Na jednu stranu se vyjadřuje s pochopením pro osoby s homosexuální orientací, na druhou stranu více či méně otevřeně opakovaně poukazuje na nepřijatelnost homosexuálního chování v církvi včetně nejvyšších míst v její hierarchii. Podle papeže se za přílišnou rigidností vždy něco skrývá a často to bývá dvojí život. Tito upjatí lidé vytvářejí paralelní svět, ve kterém dávají stranou všechno, co tak přísně vyžadují od druhých, a začínají žít skrytý a často nezřízený život. Odtud také vychází nepřátelství vůči současnému papeži, mezi jehož odpůrci je řada utajovaných homosexuálů prolezlých vnitřními protiklady a homofobií. František se přesto nezdráhá otevřeně nazývat věci pravými jmény.
Kniha se nezabývá skandály sexuálního zneužívání ani je přímo nespojuje s homosexualitou. Martel se domnívá, že skandály zneužívání nejsou důsledkem homosexuální orientace. Církevní osoby, s nimiž hovořil, nebyly do těchto skandálů zapleteny. Vazba je jiná. Jak Martel říká, zpočátku ani nechápal, proč biskup, který o věci věděl, pedofily chránil. Postupně si ale uvědomil, kde může být problém. Homosexuální biskup se sám cítí v církvi provinile. A jestliže kryje kněze podezřelého z pedofilie, kryje především sám sebe. Kultura tajemství, která byla vytvořena kvůli skrývání homosexuality většiny prelátů, vedla k tomu, že pedofilové byli chráněni zákonem mlčenlivosti, jenž nevznikl proto, aby je chránil.
O připravované knize stručně referuje také francouzský katolický deník La Croix. Spolu s tímto listem chci říci, že na hodnocení knihy je ještě brzy. Je nutné počkat, až bude skutečně na pultech a bude možné si ji celou v klidu přečíst. Teprve po důkladné analýze budeme schopni kritického hodnocení a případného vyvození závěrů, které autor nechává spíše na čtenářích. Komentátoři, kteří knihu s předstihem přečetli, upozorňují, že se autor někdy nedokáže zcela vyhnout subjektivnímu přístupu. To ovšem nezastírá závažnost Martelových zjištění. Pro církev není jiná cesta, než se podívat pravdě přímo do očí.
Chtěl jsem přinést první informaci, protože faktem zůstává, že kniha příští týden zaplaví svět, vzbudí ohlasy a u mnohých vyvolá pohoršení. Před ničím z toho nemůžeme zavírat oči ani u nás, byť si na překlad do češtiny budeme muset pravděpodobně chvíli počkat.
