Proč vedoucí představitelé katolické církve riskují selhání v otázkách sexuálního zneužívání

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / M. Mazur / Creative commons

Organizátoři posledního vatikánského summitu o ochraně mladistvých i nejeden z biskupů, kteří se ho účastnili, se snaží ubezpečit svět, že toto čtyřdenní setkání vyvolalo „proměnu srdce“ představitelů církve, a to zejména těch, kteří doposud krizi sexuálního zneužívání zlehčovali.

Před začátkem setkání konaného 21.–24. února totiž jeho hlavní organizátoři prohlašovali, že nejdůležitějším cílem bude přesvědčit všechny biskupy na světě, že zneužívání mladistvých není jen „západní“ problém. Když bylo po všem, jeden z těchto organizátorů, jezuita Hans Zollner, uvedl, že tato vysoce medializovaná událost představuje v reakci globální církve na zneužívání „kvantitativní a kvalitativní skok“. Nazval ji důležitým novým vykročením na pomalé a bolestivé „cestě nápravy.“

Jeden biskup z tichomořských ostrovů to nazval „budíčkem“. – Budete muset omluvit ty, kdo poslední tři či více desetiletí nespali – zvláště oběti zneužívání – za jejich skepticismus.

Na tomto vatikánském summitu bylo vysloveno několik úmyslů a zaznělo mnoho důležitých slov. Všechna ale zazněla už dříve. Těžko zaznamenat vůbec něco nového. Dokonce i australský arcibiskup Mark Coleridge v kázání při závěrečné mši summitu připustil: „Čas pro slova je pryč. Nyní je čas činů.“

Tady už jsme jednou byli

Co tedy můžeme říct o vatikánském summitu? Především, že ho většina novinářů a komentátorů příliš rychle (a nekriticky) označila za „monumentální“, „bezprecedentní“, „přelomovou“ událost. To byla pravda jen do určité míry. Bylo to jistě poprvé, kdy se takové setkání o sexuálním zneužívání konalo přímo ve Vatikánu a za účasti papeže, ale nebylo to poprvé, kdy se široká reprezentace světových biskupů a vůdčích osobností Římské kurie pokusila společně vypořádat s tímto problémem.

Přesně před sedmi lety – v únoru 2012 – se zástupci 110 biskupských konferencí (třebaže většinou nešlo o jejich předsedy) a představitelé 35 řeholních řádů shromáždili v Římě na Gregoriánské univerzitě, kterou řídí jezuité, na mezinárodním symposiu nazvaném „Směrem k uzdravení a obnově“. Bylo to tehdy rovněž čtyřdenní setkání.

Co se tam dělo? Podle harmonogramu akce na stránkách posledního vatikánského summitu „Účastníci dostali základní informace o různých aspektech problému a o tom, jak se s nimi ve svých vlastních zemích vypořádávat vypracováním směrnic a dalších vhodných nástrojů.“

Osobnosti, které dávají věci do pohybu

Organizátoři a vůdčí osobnosti symposia z roku 2012 byli většinou titíž lidé, kteří organizovali a podporovali i toto poslední shromáždění. Dřívější akce byla nápadem dvou jezuitských kněží, na prvním místě  Federica Lombardiho, tehdejšího ředitele tiskové kanceláře Svatého stolce. Ten plánoval toto setkání mnoho měsíců se svým německým spolubratrem Hansem Zollnerem, který přednášel psychologii na Gregoriánské univerzitě.

Symposium se nakonec konalo na této univerzitě, protože státní sekretář Benedikta XVI. kardinál Tarcisio Bertone zabránil snahám uspořádat ho ve Vatikánu. Bertone také nařídil vatikánskému deníku L'Osservatore Romano, aby této akci nepřikládal na svých stránkách příliš velký význam.

Na symposiu měl zahajovací řeč kardinál William Levada, tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry (CDF). Msgr. Charles Scicluna, vedoucí žalobce CDF v případech zneužívání, přednesl řeč, ve které odsoudil církevní kulturu mlčení o takovémto zneužívání. Odvážně ji charakterizoval jako omertà, což je italské slovo označující zásadu nemluvit s úřady, kterou praktikuje italská mafie. (Mimochodem, o osm měsíců později byl Scicluna jmenován pomocným biskupem na Maltě.)

Scicluna na setkání v roce 2012 řekl: „Žádná strategie pro prevenci zneužívání dětí nebude nikdy fungovat bez odhodlání a odpovědnosti.“ Zní vám to povědomě? Toto bylo také jedním z hesel posledního shromáždění.

Další vůdčí postavou dřívějšího symposia o zneužívání byl německý kardinál Reinhard Marx. Jeho mnichovská arcidiecéze věnovala částku 1,6 miliónu dolarů na založení internetového vzdělávacího centra pro prevenci zneužívání, které vzniklo v koordinaci s jednou německou univerzitou a Gregoriánskou univerzitou. Toto vedlo ke zřízení Centra pro ochranu dětí při Gregoriánské univerzitě, které řídí Zollner.

Marx, a nikoli kardinál Sean O'Malley z Bostonu, byl také tím, kdo přesvědčil papeže Františka, aby v roce 2014 založil Papežskou komisi pro ochranu nezletilých. Jak Marx, tak O'Malley jsou členy papežovy rady kardinálů zvané C9. Americký „kapucínský kardinál“, kterého mnozí uznávají jako zarytého bojovníka proti sexuálnímu zneužívání klérem, byl jmenován koordinátorem této komise a stal se její důvěryhodnou a přívětivou tváří. Byl to však onen německý „Panzerkardinal“, který papeže k vytvořené této nové komise doslova dotlačil.

Proč vedoucí představitelé katolické církve riskují selhání v otázkách sexuálního zneužívání

Arcibiskup Marx byl jmenován kardinálem při konzistoři 20. listopadu 2010
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

Lombardi, Zollner, Scicluna a Marx, ti všichni byli v roce 2012 přítomni a řídili ono první globální symposium církve o zneužívání. Tito byli také vůdčími osobnostmi summitu v roce 2019.

Slib vydat směrnice, nové „motu proprio“ o zneužívání

Dále je třeba o tomto posledním summitu ve Vatikánu poznamenat, že zazněl slib vypracovat směrnice na pomoc biskupům, aby měli přesné pokyny, jak se s případy zneužívání vypořádávat. Proč? Takové směrnice už existují. Byly vydány v okružním listě CDF, který byl zaslán všem biskupským konferencím v roce 2011 s instrukcí, aby je každá konference použila k vypracování norem specifických pro daný region a situaci.

Navíc církevněprávní procedury, jak zacházet s pachateli zneužívání, již existují a jsou jasné. Je potřeba je pouze aplikovat a prosazovat. V onom okružním listu si zasluhuje zvláštní pozornost tento pokyn: „Vždy je potřeba dodržovat předpisy civilního práva týkající se ohlašování takovýchto zločinů stanoveným autoritám.“ Avšak některé biskupské konference – včetně italské – váhají povinné ohlašování prosazovat.

Na univerzální rovině nebyl dále vyřešen problém, jak ukáznit biskupy, kteří aplikování existujících norem zanedbávali nebo, v horším případě, zneužívání tutlali. Papež František v červnu 2015 vytvořil speciální sekci tribunálu CDF, aby právě toto dělala. Byla dokonce zmíněna ve vydání ročenky Annuario Pontificio z roku 2016, ale nebyli u ní uvedeni žádní funkcionáři. To proto, že už byla opět zrušena.

Papež potom v červnu 2016 vydal motu proprio „Jako milující matka“, ve kterém řekl, že laxní biskupové a řádoví představení mohou být souzeni, a dokonce sesazeni příslušnou kongregací Římské kurie (pro biskupy, pro východní církve, pro řeholní řády a pro evangelizaci). Dosud však žádná z těchto kongregací neinformovala, zdali vůbec někdy vyšetřovala aspoň jeden případ proti nějakému nedbalému prelátovi, a nesdělila případný výsledek takového procesu.

Na závěr summitu o zneužívání bylo oznámeno, že František se nyní chystá vydat ještě další motu proprio o ochraně nezletilých a zranitelných osob. Dá tento dokument konečně věci do pořádku? A hlavně, bude vynucována jeho účinnost? Opět zaznělo hodně slov a mnoho slibů, ale jak řekl arcibiskup Coleridge, nyní je čas činů.

Co na summitu o zneužívání chybělo

Třetí postřeh se týká toho, co vatikánskému setkání 21.–24 února scházelo.

Summit měl okolo 190 účastníků, ale pouze 13 z nich byly ženy (pomineme-li oběti zneužívání, které většinou předkládaly předem nahrané svědectví o tom, co zažily). A i když tři z těchto žen přednesly před shromážděním biskupů přesvědčivé projevy, je neuspokojivé a nezodpovědné, že jich tam nebylo přítomno mnohem více.

Laikové obecně a speciálně rodiny obětí zneužívání nebyli pozváni. Pracovníci orgánů činných v trestním řízení, lékaři a další odborníci na problematiku zneužívání byli také vyloučeni.

Katoličtí biskupové a jejich nejbližší spolupracovníci z kněžského stavu už opakovaně dokázali, že proti sexuálnímu zneužívání páchanému svými kolegy z kléru nejsou schopni podniknout jakékoli náležité kroky. S několika málo výjimkami jednali jen v případě, kdy byli donuceni vnější silou – médii, orgány činnými v trestním řízení, vysokými náklady soudních řízení a hrozbou vězení…

Projevil se také chybějící přehled o případech těch obětí zneužívání, které podaly na summitu své bolestné svědectví. Organizátoři připustili, že neznají totožnost ani současný status kněží, kteří tyto oběti zneužívali. Tvrdili, že tyto lidi, kteří podávají svědectví, vybraly místní církve.

Asi největším problémem byl nedostatek jasného vědomí, jak tento váhavý přístup katolických představitelů, o kterém se myslelo, že už je dnes překonán, i nadále poškozuje věrohodnost a image církve. Zřejmé to bohužel bylo i na papeži Františkovi, když dlouze hovořil na konci nedělní závěrečné mše. Papež věnoval nejméně 40 procent své promluvy uvádění mezinárodních statistik sexuálního zneužívání, které se odehrávalo mimo církev.

Jeho postřeh, že kněží nepředstavují nikde většinu všech pachatelů zneužívání, je správný. Popravdě, možná toto téma rozváděl, aby odhalil chybnost tvrzení svých katolických kritiků, kteří věří – v rozporu se zjištěními odborníků na duševní zdraví –, že existuje kauzální vztah mezi homosexualitou a zneužíváním nezletilých. Avšak sluchu obětí sexuálního zneužívání klérem zněla Františkova slova příliš defenzivně.

Další potíže před námi

Summit o zneužívání přišel v době, která je pro katolickou církev nesmírně těžká. Ve dnech předcházejících zahájení tohoto setkání papež František přistoupil k bezprecedentnímu kroku a laicizoval dřívějšího kardinála Theodora McCarricka, čímž ho vyloučil z duchovního stavu. Toto se stalo poté, co papež už dříve tomuto bývalému washingtonskému arcibiskupovi odebral kardinálskou hodnost.

Pan McCarrick nikdy nestanul před civilním soudem, ale byl podroben procesu dle církevního práva, který dospěl k závěru, že sexuálně zneužil nejméně jednoho nezletilého (Vatikán o tomto případu poskytl pár detailních informací). František se rozhodl obejít řádný církevní soudní proces a zbavil McCarricka kněžství administrativním úkonem.

Je velmi pravděpodobné, že během několika týdnů až měsíců bude papež donucen odvolat ze slavného kardinálského kolegia druhého kardinála a též ho zbavit kněžství. Kardinál George Pell, který byl porotou australského civilního soudu uznán vinným, čeká nyní ve vězení na rozsudek, i když se chystá podat odvolání. Avšak bez ohledu na konečný verdikt zahájila už Kongregace pro nauku víry církevněprávní proces, aby obvinění ze zneužívání vznesená proti tomuto kardinálovi prošetřila.

V případě McCarricka a Pella přinutily papeže a jeho pomocníky k činu vnější tlaky civilních autorit, nikoli vatikánské směrnice nebo normy. Toto je možná jen předznamenáním dalekosáhlé proměny porušených vztahů církve k občanské společnosti (zvláště v Evropě a na Západě). Od doby osvícenství křesťanství vidí, jak postupně a výrazně slábne jeho vliv na společenské mravní normy a na zákony, které je určují.

Zvláště římská církev, jejíž vedoucí představitelé zpočátku ignorovali nebo tutlali sexuální zneužívání klérem, zřetelně ukázala každému (snad s výjimkou ještě stále mnoha svých biskupů), že je pomocí svých současných struktur a své současné teologie a eklesiologie neschopná se s touto krizí vypořádat.

Pokračující zhroucení církve

Jak prohlásil církevní historik a teolog Massimo Faggioli v posledním článku publikovaném v La Croix International: „Není to jednoduše otázka vypořádání se s kriminálním fenoménem. Je to i teologická otázka sahající od teologie svátostí (speciálně kněžské ordinace) po eklesiologické modely, od role žen v církvi po učení magisteria o sexuální morálce za posledních sto let. Nejkomplikovanější problém se týká strukturální reformy, která se musí soustředit na tajemnost zahalující kněžství a episkopát, jež jsou stále chápány jako úctyhodné pozice bez odpovědnosti z nich plynoucí.“

Krize sexuálního zneužívání je jen poslední a velmi dramatické stádium pokračujícího zhroucení římské církve, která nadále tvrdohlavě lpí na řídících a služebných strukturách, které jsou anachronické a neodpovídají jejímu účelu a poslání. Jsou v kritickém stavu a potřebují reformu. Dokud se biskupové nezaměří na toto – o což se papež František zřejmě svými pokusy rozvinout synodalitu a decentralizovanou autoritu snaží –, církev nikdy nebude schopná se adekvátně vypořádat se sexuálním zneužíváním mezi klérem ani z žádným dalším vážným problémem. Toto je ten „budíček“, který papež a biskupové potřebují slyšet.

 

Z anglického originálu publikovaném v La Croix International přeložil Jiří Pavlík.