Seznamka
Kardinál George Pell
Autor: Wikipedia.org / Kerry Myers / Creative commons
Australský kardinál George Pell, donedávna jeden z nejvýše postavených hodnostářů ve Vatikánu, strávil minulou středu svou první noc ve vězení, poté co byl v prosinci usvědčen ve čtyřech bodech obžaloby z nemravného jednání vůči dítěti mladšímu 16 let a v jednom bodě z pohlavního styku s nezletilým. Ačkoli k vyřčení definitivního rozsudku dojde až 13. března a i když se jeho právníci proti tomuto rozsudku odvolávají, kardinál se rozhodl stáhnout svou petici za propuštění v důvěře, že pro něj „bude vhodnější vyčkat na finální verdikt“.
Stalo se tak poté, co Pellův hlavní obhájce Robert Richter omráčil celou soudní síň při publikování prvního rozsudku svým pokusem zlehčit vážnost skutků, z nichž byl kardinál obviněn. Richter prohlásil, že pokud se vůbec staly, trvaly „méně než šest minut“ a nepředstavovaly „nic víc než obyčejnou tuctovou penetraci“. (Diváci v soudní síni údajně po tomto komentáři zalapali po dechu.) [Richter se později za svá slova omluvil. Pozn. red.]
Řadu důležitých náležitostí procesu s kardinálem Pellem není snadné v americkém kontextu vyložit. Před tím, než v prosinci oblétly zprávy o Pellově obvinění světový tisk, málokdo v Austrálii vůbec věděl, že se takový proces koná. I když byla velká část soudního řízení vedena veřejně, novináři měli zakázáno jakýmkoli způsobem o probíhajícím soudu psát, a to včetně jakékoli zmínky o tom, že tato kauza vůbec existuje. Zákaz byl přijat z důvodu prevence proti možné předpojatosti poroty posuzující tento případ a také v případě poroty u souběžné kauzy, jež se rovněž týkala sexuálního zneužívání a jejíž verdikt měl následovat. (Druhý proces byl zastaven na počátku tohoto týdne, což znamenalo, že byl zákaz publicity zrušen a u prvního Pellova procesu mohlo konečně dojít k veřejnému vyhlášení rozsudku.)
Během podzimu jsem strávil týden v Melbourne na jednání soudu; na galerii neseděl nikdo jiný než hrstka novinářů, s výjimkou jediného dne, kdy během svědecké výpovědi neočekávaně vstoupila skupina teenagerů ve školních uniformách. Tiše obsadili jednu řadu v malé soudní síni a jejich přítomnost nám všem neodbytně připomínala všechny děti, které se staly oběťmi katolických kněží. Odešli pak stejně náhle, jako se objevili.
Člověk žalující kardinála Pella nebyl u soudu nikdy přítomen, jeho jméno a ani jméno druhé, dnes již zesnulé oběti, není veřejně známé. Svědectví tohoto člověka bylo prezentováno prostřednictvím videa na uzavřeném zasedání soudu, přepis tohoto svědectví nebyl – a možná ani nebude – publikován. To je třeba mít na paměti: veškeré detaily, které se můžete dočíst o tom, jak byl v roce 1996 stěžovatel a jeho kamarád, oba ve věku 13 let, napadeni tehdejším arcibiskupem Pellem bezprostředně po nedělní mši v melbournské katedrále sv. Patrika, se zakládají pouze na výpovědích, které žalobci či obhájci získali od jiných svědků.
Nikdo jiný než porota, soudce, žalobci a zástupci obhajoby neslyšel ani nečetl aktuální svědectví oběti. Přesněji řečeno, porota, která v prosinci kardinála Pella odsoudila, si pouze znovu přehrála svědectví a výpovědi pronesené před předchozí porotou. Ta byla rozpuštěna na konci září poté, co dospěla k verdiktu o Pellově vině v poměru 11 : 1. (Australská novinářka Louise Milligan publikovala o kardinálovi knihu obsahující popis Pellových sexuálních útoků; výňatek je dostupný zde.)
Kardinál Pell dopravází v roce 1993 Ridsdalela k soudu, který byl později odsouzen za znásilnění 65 obětí
Autor: The Sydney Morning Herald
Kontext kardinálovy minulosti
Ode dne, kdy byl zrušen zákaz publicity a Pellovo odsouzení proběhlo australským tiskem, se kolem rozhodnutí poroty množí otázky, vyvozované z některých detailů svědectví proti němu. Například: kardinál údajně rozhrnul své roucho, aby se obnažil před oběťmi (roucho se ale vlastně nerozhrnuje, nýbrž přetahuje přes hlavu); kardinál měl v tomto případě spěchat ihned po nedělní mši zpět do sakristie, avšak jindy bylo běžné, že setrval v katedrále a zdravil se s věřícími, navíc tak musel učinit bez doprovodu dalších pomocníků, kteří by s ním jinak byli po celý čas; a dále – dveře do sakristie byly v čase útoku otevřené, ale navzdory všeobecnému ruchu v katedrále po bohoslužbě se nenašel žádný další svědek, který by napadení potvrdil.
Někteří australští komentátoři proto označili kardinála Pella za „obětního beránka“, což mělo způsobit pobouření způsobené zveřejněním výsledků nedávno ukončené, pět let působící komise vyšetřující zneužívání dětí, jež vynesla na světlo tisíce strašlivých příběhů sexuálního násilí v australské katolické církvi, stejně jako snahy o jejich ututlání. Ve Spojených státech napsal v National Review George Weigel (který o sobě prozradil, že je přítelem George Pella), že „k verdiktu se nemohlo dospět racionální cestou na základě důkazů“ a zpochybnil celý případ s poukazem na nedostatek usvědčujících svědectví, které by potvrzovaly verzi oběti.
Jezuita Frank Brennan, výkonný ředitel Catholic Social Services v Austrálii, strávil na soudu mnoho dní a napsal do katolického periodika Eureka Street: „Verdiktem jsem byl velmi překvapen. Přesněji řečeno, byl jsem šokován… Porota nejspíš musela vzít v úvahu, že děti, které se staly oběťmi sexuálního násilí, si ne vždy pamatují detaily ohledně doby, místa, oděvu a postoje těla, jak ukázaly výsledky současné Královské komise. Ačkoli stěžovatel uvedl všechna fakta v rozporu se skutečností, porota musela uvěřit, že mu Pell provedl něco strašlivého.“
Přesvědčení, že bylo pro porotu nemožné posuzovat Pellův případ objektivně, se ale neobejde bez pochybností. Kardinál byl spojován s případy sexuálního zneužívání a jejich skrývání od prvních dní svého kněžského působení. Na počátku sedmdesátých let žil s jedním z nejznámějších sériových pedofilů, Geraldem Ridsdalem, a byl členem diecézní komise, která zařídila, že Ridsdale byl přemístěn do nové farnosti čtyřikrát během pěti let, a navíc Pell tvrdil, že o Ridsdalových zločinech nikdy nic neslyšel. (Ridsdale byl později odsouzen za zneužití nebo napadení 65 dětí.)
V devadesátých letech se Pell jako melbournský arcibiskup nepřipojil k chystané společné reakci australské biskupské konference na objevující se případy zneužívání a s předstihem několika týdnů ohlásil svůj vlastní program, nazvaný Melbourne Response (Melbournská reakce). Oficiální Královská komise zkoumající institucionální reakce na sexuální zneužívání dětí dospěla k závěru, že Melbourne Response odrazovala oběti od spolupráce s policií, byla v konfliktu zájmů, který jí znemožňoval sloužit potřebám obětí, a pro možnou nápravu vytvořila úzké mantinely, s nimiž program biskupské konference nepočítal, čímž vznikla situace, v níž po celé zemi chyběla potřebná konzistence konkrétních výstupů.
Jako arcibiskup v Sydney vytvořil kardinál Pell také tzv. Ellis Defense (Ellisovská obrana), která prohlašovala, že majetek diecéze nemůže být použit ke kompenzaci sexuálních deliktů spáchaných jednotlivcem. Ve výpovědi před Královskou komisí v r. 2014 kardinál Pell znovu obhajoval Ellis Defence slovy: „pokud řidič kamionu nabere stopařku a pak ji sexuálně napadne, nemyslím si, že je [vyplácení odškodného] přiměřené, protože odporuje zdravému rozumu hnát k odpovědnosti majitele nebo vedení dotyčné přepravní společnosti.“
V roce 2002 byl arcibiskup Pell nařčen, že na církevním táboře zneužil dvanáctiletého chlapce, který byl tehdy seminaristou. Vyšetřování neshromáždilo dostatek důkazů, aby byl arcibiskup Pell obviněn, avšak soudce uvedl, že i když arcibiskup „působil dojmem, že říká pravdu“, současně prohlásil, že se i stěžovatel zdál „hovořit čestně na základě autentických vzpomínek“. O rok později papež Jan Pavel II. povýšil arcibiskupa na kardinála. V r. 2014 jej papež František jmenoval do hodnosti prefekta Ekonomického sekretariátu, a to poté, co jej o rok dříve přijal do své rady kardinálů-poradců.
Sám právní zástupce kardinála Pella prohlásil před vyřčením verdiktu vůči porotcům: „Museli byste žít na Měsíci, abyste si nebyli vědomi renomé kardinála Pella. Arcibiskup Pell byl nyní vykreslen jako Darth Vader katolické církve.“ Před tím, než se porota vzdálila ke své poradě, dával jí radu také soudce Peter Kidd: „Neberte to jako příležitost, jak udělat z kardinála Pella obětního beránka za pochybení katolické církve.“
Avšak vnímat verdikt proti kardinálu Pellovi jako projev zaujatosti zavání mnoha obdobnými privilegii, které se staly morem současné církve: o členech poroty, pravděpodobně včetně laiků, se předpokládá, že dostatečně nerozumí interním církevním záležitostem a nevědí, jak spravedlivě soudit vyššího duchovního.
Když jsem byl v Austrálii, byl jsem ohromen tím, jak intenzivně odmítali ti, s nimiž jsem mluvil, jakoukoli myšlenku na rozsudek, který by vedl k potrestání kardinála za jeho dlouhodobě špatný přístup k obětem a k jejich rodinám. Dokonce i lidé patřící mezi silné kardinálovy kritiky zdůrazňovali, že falešné odsouzení by nevedlo k žádné spravedlnosti.
Nikterak nechci naznačit, že se porota nemůže mýlit. Ostatně jeden australský expert říká, že kardinál Pell má u odvolacího soudu dobré vyhlídky na úspěch.
Kardinálovo odsouzení tak prozatím můžeme vnímat jen jako další bolestnou připomínku těch mnohých katolíků, kteří podobně jako onen člověk žalující George Pella museli strávit dlouhá léta bojem o přežití – anebo těch, kteří dopadli tak jako jeho kamarád a spoluoběť, jenž později zemřel na předávkování drogami, což jeho rodina dává do přímé souvislosti se zneužitím.
A jako na zavolanou po rozsudku přišlo úterní evangelium, aby nám připomnělo, jak daleko se církev vzdálila od Ježíšovy cesty: „Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ (Mk, 9:35–37)
Z anglického originálu přeložil Jiří David.
