Ženám bylo ukradeno církevní dědictví

Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Jeffrey Bruno / Creative commons

Ženy v raném období církve byly učednice, představitelky i učitelky a mučednice stejně jako muži.

Jestliže každá feministka je jen „machismus v sukni“, jak nedávno řekl papež František, pak si musím jít koupit nové oblečení. Nemohla bych vystát nikoho, kdo by zpochybňoval moje feministické cítění.

Jedna z mých raných vzpomínek je, že jsem protestovala před naším farním kostelem. Moje matka mi chtěla uvázat klobouk se stuhou pod mojí bradou. Snažila jsem se od ní odtáhnout a znemožnit jí to, protože ta stuha mi dráždila kůži.

Moji dva starší bratři chodili do kostela bez pokrývky hlavy a já chtěla to samé. Matka mně řekla, že ženy si musí v kostele zakrývat hlavu, protože Panna Maria ji také mívala zakrytou.

Mohlo mně být tak pět let, ale toto jsem jí nezbaštila. Intuitivně jsem věděla, že povinnost nosit klobouk omezuje moji svobodu – svobodu dívky. Tak, jako jsem věděla, že nepřítomnost žen-kněží za oltářem znamená, že církev považuje ženy za méně důležité než muže.

O osm let později jsem narazila na jednoho mnicha v klášteře Mount Mellerey, který mi suše řekl, že nemohu jít s otcem a bratry na prohlídku kláštera, protože jsem dcera Evy a Eva je ta, která vnesla do světa hřích.

Smála jsem se a myslela si, že chce být jen zábavný – ale stačil jeden pohled do jeho tváře, abych pochopila, že si legraci nedělá.

To se událo několik let předtím, než jsem si uvědomila, že všechny tyto zkušenosti jsou příklady vžitého sexismu zakořeněného v církvi od jejích raných počátků.

Vše-mužská elita

Mnich v klášteře Mount Melleray jednoduše pokračoval v tom, jak se vše-mužská elita chovala k ženám po celá staletí: systematicky je vylučovala, umlčovala, démonizovala a očerňovala a používal se k tomu obraz Evy.

Vyrostla jsem ve světě, kde všechny postavy autorit byly muži a muži byli jediní, kteří mohli vykládat Bibli, formulovat doktríny a vést modlitby. Bylo snadné propadnout iluzi, že patriarchální způsob nazírání světa je zcela přirozený.

Ale ta malá rebelující pětiletá ve mně tomu nepropadla. Ona instinktivně věděla, že to není správné, ale co nevěděla, bylo to, proč to není správné.

Pokaždé, když si dupla a řekla, že to není fér, že jen muži mohou být kněžími, dostala obehranou církevní odpověď, že Ježíš povolal dvanáct učedníků mužů. Nepovolal žádnou ženu – musíš to překonat.

Moje vnitřní pětileté já to nikdy nepřijalo. Můžete si tedy snadno představit, jak šťastné bylo, když zjistilo, že vědci zkoumající začátky církve, vypálili velkou díru do církevní teorie o hierarchickém uspořádání a do exkluzivity mužského svěcení. Tedy, že je to tak proto, že to Ježíš takto zorganizoval.

Překvapivě to mnoho katolických žen stále ještě neví. Nemají žádné ponětí o tom, že již více než čtyřicet let se významně pracuje na revizi historické role žen rané církve. Ony teprve ještě musí tuto dobrou zprávu slyšet.

Nevědí, že se vynořily nové důkazy o roli žen a že jsou v rozporu se vším, co nás institucionální církev kdy učila.

Nevědí, že Ježíš nikoho během svého života neordinoval, že měl mnoho učedníků, nejen těch dvanáct, a že mezi nimi bylo zahrnuto i mnoho žen; že církev nebyla hierarchická ještě stovky let po Ježíšově smrti a že slovo „kněz“ se zprvu neužívalo, až teprve od poloviny druhého století.

Feministické teoložky

Toto jsou nová výbušná zjištění, která ještě čekají na plné docenění většinovou katolickou církví. Jejich objevy jsou tu díky důkladnému vědeckému bádání, které přinesli historikové a feministické teoložky.

Jako forenzní detektiv, který rekonstruuje místo činu, oni objevili, že ženy v raných dobách církve byly učednice, apoštolky, mučednice, domácí představitelky církve, křesťanské učenkyně, diplomatky, misionářky a učitelky stejně jako muži.

Rekonstrukce „místa činu“ je náležitý způsob, jak popsat a vysvětlit původ naší tradiční víry. Je zřejmé, že v pozdějších stoletích bylo ženám ukradeno jejich církevní dědictví a nespravedlivě přiděleno statutu nižšího kléru.

Škodlivost tohoto je dnes pociťováno každou ženou, která zjistí, že globální organizace jako římskokatolická církev, která má ambice reprezentovat Boží lid na zemi, vylučuje polovinu svých členů z vedoucích pozic právě proto, že jsou ženy.

Dokážete si představit nějakou další organizaci v západní části světa, která by s takovou praxí vyžila? Není udivující, že musíme sami sobě připomínat, že ženy tvoří polovinu lidstva? Jejich neviditelnost v církvi a neschopnost hierarchie vidět ženy jako rovnocenné lidské bytosti je v církvi skutečným „slonem“.

Ursula Halligan je bývalá politická editorka v TV3  a nyní vyučuje žurnalistiku na univerzitě Dublin City. (Toto je zkrácená verze rozhovoru, který byl publikován v revidovaném vydání knihy The Elephant in the Church teoložky Mary T Malone).

Z anglického originálu přeložila Helena Ciprysová.