Ke kořenům zneužívání v církvi

Ilustrační foto
Autor: www.flickr.com

Sexuální zneužívání v římskokatolické církvi je jen špičkou ledovce systému spirituálního zneužívání, upozorňuje ve své knize německá filozofka a teoložka Doris Wagnerová, která sama patří k obětem zneužívání.

Skandál sexuálního zneužívání v římskokatolické církvi naplno zasáhl i českou a moravskou církev. Oběti se nebojí o svých zkušenostech vypovídat a dostává se jim pozornosti. Nejvyšší představitelé české a moravské církve jsou nuceni se k problematice postavit, rozvíjí se diskuse o tom, zda jsou pronášené omluvy a navrhovaná opatření dostatečná. 

Otřesná svědectví o neotřesitelné autoritě

V pořadu Výzva i v pastýřském listu z 31. března se k problému vyslovil plzeňský biskup Tomáš Holub. Vysvětloval, že v roce 2014 neměl dostatek informací, aby se ke kauze zneužívání v českobudějovické diecézi jednoznačně vyslovil. Zároveň podle Holuba případ „jasně odhalil neudržitelnost současného církevního postupu, který je nepřiměřeně zdlouhavý a musí se nutně změnit“. Otevřeně se k případům zneužívání ve vlastním řádu postavili čeští dominikáni, kteří v prohlášení uvedli počet pachatelů, dobu, kdy ke zneužívání došlo, současný právní stav kauz a další konkrétní informace. 

Dochází také k prvním postihům za zneužívání, jako v případě kněze, odvolaného v pražské arcidiecézi v případu zneužívání dnešního zastupitele Svinař Jiřího Kylara, které se odehrávalo před třemi desítkami let. Dosluhující pražský arcibiskup a primas české církve Dominik Duka přitom ještě před několika dny ve Vatikánu tvrdil, že jde o hysterii. Zdá se, že situace se poměrně dramaticky mění a vyhrocuje, v české a moravské církvi stejně jako v té světové.

Bez ohledu na to, že reportáž není totéž, co soudní verdikt, jsou třeba svědectví, která shromáždili reportéři Slonková a Kubík, naprosto otřesná. Zároveň se zdají být velice věrohodná vzhledem k zachycení mechanismů, které v prostředí farností a církevních komunit často panují: zejména jde o autoritu kněze (případně řádového představeného/představené), která je neotřesitelná a umožňuje mu dovolit si k věřícím, zvláště těm zranitelným, jako jsou například nezletilé, silně věřící dívky, prakticky cokoli.

Aby diskuse o tématu sexuálního zneužívání v církvi a v náboženském prostředí obecně mohla být skutečně užitečná a do hloubky jdoucí, je potřeba nejen pozorně naslouchat obětem, ale také přemýšlet o širších souvislostech a hlubších příčinách zneužívání. Dobrou pomůckou tu může být právě vydaná kniha německé teoložky a filozofky Doris Wagnerové, která sama byla několik let obětí zneužívání v jedné z římskokatolických řeholních komunit.

Doris Wagnerová v knize nazvané Spirituální zneužívání v katolické církvi zasazuje sexuální zneužívání do širšího kontextu zneužívání duchovního – spirituálního, které je právě pro církevní a obecně náboženské prostředí typické. Ukazuje, jak sexuální zneužívání navazuje na subtilnější, ale ne méně nebezpečné formy zneužívání, které ale mají jedno společné: popírají svobodu člověka, jeho osobnost, jeho vlastní pocity a sebeurčení.

Už jsem nebyla sama sebou

Doris Wagnerová (ročník 1983), rodačka z bavorského Ansbachu, pochází ze zbožné evangelické rodiny, spolu se svými rodiči ale ve svých patnácti letech konvertovala k římskokatolické církvi. Záhy po maturitě vstoupila do komunity Familia spiritualis opus („Duchovní rodina práce“, FSO) a osm let byla její členkou. Tato komunita má úzké vazby k papežské kurii, v roce 2001 se jí dostalo papežského schválení.

Zakladatelkou komunity byla Belgičanka Julia Verhaegheová (1910-1997). Pro spiritualitu společenství, které se zformovalo za druhé světové války, je charakteristický důraz na posvěcování světa, kterým předjímalo teologii druhého vatikánského koncilu. A také zaměření na ženy i muže – skládá se ze dvou komunit, žen žijících zasvěceným životem a mužské „Kněžské komunity“ s kněžími, jáhny a laickými bratry. 

Své zkušenosti z komunity Wagnerová, od roku 2010 vdaná jako Reisingerová, poprvé zpracovala v roce 2014 a zveřejnila v knize Nicht mehr ich. Die wahre Geschichte einer jungen Ordensfrau („Už ne sama sebou. Skutečný příběh mladé řádové sestry“). Součástí zveřejněného osobního příběhu bylo i obvinění ze sexuálního obtěžování, na jehož základě na svůj post v Kongregaci pro nauku víry rezignoval kněz Hermann Geissler, člen FSO. Wagnerová ho obvinila mimo jiné z toho, že se ji během zpovědi pokoušel objímat a líbat.

O své zkušenosti Doris Wagnerová promluvila během konference v Římě v roce 2018 a v reakci na to Geissler, jeden z výše postavených představitelů kongregace, 30. listopadu 2018 na svůj post rezignoval.  Pikantní na celé věci je, že právě Kongregace pro nauku víry je dnes ve Vatikánu zodpovědná za řešení sexuálních skandálů v církvi.

Doris Wagnerová se aktivně účastní debaty o zneužívání v církvi, vedla na toto téma rozhovor s vídeňským arcibiskupem Christophem Schönbornem a vystoupila v dokumentu Bavorské televize. Je také jednou z pěti žen různých kontinentů a kultur, vystupujících v dokumentu Female Pleasure, sledujícím ženskou sexualitu v 21. století a její utlačování v různých kulturních a náboženských kontextech. 

Německá teoložka Doris Wagnerová
Autor: BBC

Duchovní sebeurčení a toxické spirituality

Spiritualita má v pojetí Doris Wagnerové velmi široký záběr, jejím základem je člověku vlastní potřeba vidět a nalézat (třeba ne zcela uvědoměle) ve svém životě smysl. Spiritualita je schopnost zvládat situace života, zejména ty těžké a krizové, s pomocí určitých zdrojů, které mohou, ale nutně nemusejí být náboženské povahy. Spirituální sebeurčení znamená možnost volit si a rozvíjet různé spirituální zdroje a cesty samostatně, bez vnějšího donucení.

Jediným omezením spirituálního sebeurčení je podle Doris Wagnerové taková situace, kdy aplikování vlastního sebeurčení škodí danému člověku i jeho bližním. Vlastní sebeurčení, vlastní svoboda tedy není vždy tím nejvyšším, nadřazeným všemu ostatnímu. Kromě opodstatněných výjimečných případů je ale vlastní spirituální sebeurčení vždy hodnotou, kterou je třeba rozvíjet a chránit. Odpovídá Božímu obrazu v člověku.

Opakem spirituálního sebeurčení je zneužívání, při němž člověk ztrácí schopnost sám rozhodovat o volbě duchovních zdrojů a je manipulován jiným člověkem, který často vystupuje z pozice duchovní autority. Tím se zneužívaný člověk dostává do stavu spirituální nouze, kdy mu chybějí prostředky, s jejichž pomocí by mohl zvládnout krizové situace ve vlastním životě a dát jim smysl, začlenit je do svého života. Ti, kdo duchovně zneužívají druhé, jim v tomto směru pomoc většinou neposkytnou.

Toxická, jedovatá je taková spiritualita, která zásadně popírá svobodu člověka, která zpochybňuje jeho vlastní svobodnou vůli, jeho vnímání a pocity považuje za nepodstatné, jeho lidským potřebám dává negativní význam nebo je považuje za zcela špatné. Lidé, kteří se ocitnou v takovémto spirituálním prostředí, už nemají svobodu hledat další, alternativní spirituální zdroje. Něco takového už pro sebe nepovažují na přijatelné.

I v římskokatolické církvi, tvrdí Doris Wagnerová, jsou četná sektám podobná, uzavřená společenství, která se svým ideologickým povýšenectvím, elitářským pohledem na sebe sama, dualistickým obrazem světa a člověka, apokalyptickým naladěním či vypjatou mystikou utrpení vyžadují po svých příslušnících úplné vzdání se sebe sama. Většina příkladů, které v následující části věnované různým formám zneužívání autorka uvádí, pochází právě z prostředí řádových komunit a hnutí v katolické církvi.

Tři stupně zneužívání: Zanedbávání – manipulace – násilí

Zneužívání má v pojetí Doris Wagnerové tři stupně, které na sebe navzájem navazují: jeden vždy umožňuje, usnadňuje další. Základem je spirituální zanedbávání, které znamená nerozvíjení nebo potlačování schopností člověka, včetně jeho spirituality – schopnosti vidět a nalézat smysl. Autorka spirituální zanedbávání přirovnává k chátrajícímu mezilidskému vztahu bez emocí.

Toto zanedbávání někdy začíná už v rodinném prostředí, když rodiče neberou ohled na osobnost dítěte a vnucují mu jednu úzce vymezenou životní cestu (třeba v podobě nevyhnutelného určení ke kněžskému či řeholnímu povolání), nebo když naopak dítěti brání v tom rozvíjet svá přirozená nadání, stýkat se s vrstevníky, to všechno kvůli vlastnímu úzkoprsému pohledu na život a víru. Tím vším se podstatně zvyšuje riziko, že se mladý člověk v náboženském společenství (ale zdaleka nejen tam) stane obětí zneužívající osoby. Ta vlastně jen pokračuje v tom, co začalo v rodině.

Duchovní manipulace znamená, že je spirituální sebeurčení a svoboda člověka rafinovanými způsoby podkopávána. Autorka tuto manipulaci přirovnává ke „komunitě svádění“ (pick up artists), komunitě mužů, kteří se zaměřují na umění svádění žen jako na hru, v níž lze dosahovat stále větší dokonalosti a efektivity, zcela se ale ztrácí skutečná osobnost žen, o které jde.

Mezi formy manipulace patří také inscenování zdánlivě „náhodných“ zážitků nebo rozmluv o duchovním poslání, které jsou ale ve skutečnosti předem pečlivě zrežírované, inscenované. Dalšími způsoby manipulace jsou třeba jednostranné a od reality odtržené ideály, manipulace se může dít také v modlitbě nebo pěstováním závislosti. Prostředkem manipulace je i snaha snižovat osobní hodnotu člověka a jeho sebehodnocení.

Spirituální manipulace, kdy se manipulovaný nechává vést bez ohledu na své vlastní potřeby, schopnosti a možnosti, je mnohdy přímým předstupněm pro skutečné zneužívání ve formě násilí a vykořisťování, ať již emočního, finančního nebo sexuálního. Základem je vždy asymetrie ve vztahu mezi zneužívajícím v roli duchovního průvodce či vůdce a zneužívaným, který je v zásadně slabší pozici. V tomto ohledu se manipulace a zneužívání v církevním prostředí podobá jiným typickým situacím mocensky disproporčního vztahu, například mezi nadřízeným a podřízeným, mužem a ženou v patriarchálních společnostech atd.

Spirituální násilí spočívá v přímém přinucení manipulovaných osob k jednání, které si na nich chce vynutit manipulátor, často představený/á, duchovní rádce či průvodce a zpovědník v jedné osobě. Oběť zneužívání je přinucena vzdát se činností, které jí přinášely potěšení, vzdát se svých vazeb na příbuzné a přátele, vykonávat téměř otrockou práci v rámci komunity, práci, která vůbec neodpovídá jejímu vzdělání a schopnostem.

Zneužívaným osobám jsou, pokud dojde k jejich psychickému zhroucení, vnucovány pochybné a škodlivé formy „terapie“, například konzultace u psychologa, kdy představená osobně tlumočí mezi dotyčnou sestrou a psychologem, protože sestra neovládá daný jazyk. Zneužívaná osoba se dostává do naprosté závislosti na těch, kdo ji zneužívají. Sexuální zneužívání pak někdy přistupuje ke všemu výše uvedenému jako logické pokračování jiných forem zneužívání.

Totalitní i osvobozující rysy katolické tradice

Pro vystižení komunit a skupin v rámci římskokatolické církve, ve kterých se odehrávají tyto formy zneužívání, používá Doris Wagnerová pojem „duchovně/spirituálně totalitní“. Je to přiléhavé označení pro prostředí, kde jednotlivec ztrácí svou svobodu a identitu. Těžko lze jinak než jako skutečnou totalitu označit komunity, kde jsou například členkám a členům páleny jejich deníky z dětství a mládí, ve snaze zcela zpřetrhat jejich svazky s okolním světem.

Odchod z duchovní komunity není něčím, co patří k životu, ale je tabuizován jako něco zcela nemyslitelného. Se sestrou či bratrem, kteří „zradili“ a odešli z komunity, je třeba přerušit veškeré vztahy, opět včetně zvrácených rituálů typu ničení a pálení fotografií, na nichž je dotyčná či dotyčný zachycen. Podobnost s totalitní společností, která uděluje tresty za „nedovolené opuštění republiky“ a vymazává z fotografií k zapomnění odsouzené postavy odhalených vnitřních nepřátel, není třeba dále rozvádět.

Svědectví, která Doris Wagnerová shromáždila od postižených osob, se konkrétně týkají moderních komunit v římskokatolické církvi typu Familia spiritualis opus, nikoli tradičních starobylých řádů. Autorka nicméně zdůrazňuje, že se tyto případy vztahují jak na tradiční řeholní řády, tak na nová hnutí a komunity či instituce typu NGO. Je nicméně otázka, nakolik lze mluvit o skutečně všeobecně rozšířené praxi.

Jak zdůrazňuje Doris Wagnerová, v církevním právu a obecně v církevní tradici lze nalézt jak potvrzení svobody jednotlivce a jeho práva na vlastní duchovní cestu a rozvoj, tak i prvky vyloženě autoritativní či totalitní. Jeden z kánonů církevního práva tak například zapovídá představeným v řeholních komunitách, aby řeholnice a řeholníky jakkoli nutili či vybízeli k tomu, aby se jim svěřovali. Je zakotven respekt ke svobodě každého chránit si své nitro, vybírat si bez vnějšího nátlaku zpovědníka.

Tentýž kánon však zároveň vybízí členy řeholních komunit k tomu, aby se s důvěrou obraceli na své představené a svěřovali se jim se stavem svého nitra. Zřejmý rozpor se v praxi projevuje problematickou prací, kdy řádový představený či představená je často zároveň duchovním průvodcem nebo i zpovědníkem dotyčného člena či členky komunity. Vytváří se tak velmi nebezpečná situace celkové závislosti a podřízenosti, která je přímo ideálním prostředím pro zneužívání.

Na hlubší a obecné rovině je příčinou zásadně nerovnovážný vztah mezi hierarchií a věřícími laiky, který prostupuje církevním právem i životem církve. To je nejhlubší důvod ne pouze pro samotné zneužívání v církvi, ale snad ještě více pro to, že se jeho pachatelům daří tak dlouho unikat s žádnými nebo zcela neadekvátními postihy, s klasickou formou „řešení“ v jejich přestěhování na jiné působiště.

Spirituální detoxikace

Doris Wagnerová navrhuje soubor řešení problému zneužívání, mezi nimiž vedle nutnosti psychologické průpravy pro všechny, kdo pracují se zneužívanými, hraje zásadní roli spirituální „detoxikace“ (Entgiftung). Ta zahrnuje kromě osvobození se od vlivu škodlivých forem spiritualit a jimi zasažených komunit také možnost nahradit je jinými, netoxickými, zdravými formami spirituality a duchovními tradicemi.

Ty, jak je autorka přesvědčena, jsou v římskokatolické církvi také zastoupeny, na jejich místě však mohou být i tradice jiných církví či jiných náboženství. Důležitá je svoboda ve volbě takové spirituality, která odpovídá osobnosti člověka a dokáže mu pomoci zvládat krizové životní situace, být duchovně „provozuschopný“ (handlungsfähig). Řešením je tedy zásadně netotalitní, svobodný přístup, který jako jediný dokáže být protiváhou totalizujícím tendencím.

Jde ale i o zcela praktické věci týkající se zacházení s obětmi zneužívání v církvi. Velkým problémem je například to, když jsou tyto osoby církevními představiteli jednoduše vyzývány k odpuštění těm, kdo je zneužívali, což je ale bez adekvátního zásahu proti provinivším se vlastně jen pokračováním zneužívání na jiné úrovni. Velkou roli zde opět hraje nadřazenost zneužívajícího nad zneužívanou či zneužívaným, přičemž roli hraje jak duchovní autorita, tak i vzdělání a celkově zcela nerovnovážné postavení.

Výsledkem je – jak potvrzují i oběti českých případů – pocit, že se nelze vůbec nijak domoci spravedlnosti. Problém v církevním prostředí, nejen v řeholních komunitách, ale i ve farnostech, ještě zesiluje poslušnost za každou cenu a s ní související představa, že církev nelze za žádnou cenu „pošpinit“. Ten, kdo o svých zkušenostech promluví na veřejnosti, se dostává do role odpadlíka, zrádce, morálně podřadné bytosti. Tyto rysy ve svém celku utvářejí ideální prostředí pro zneužívání jakéhokoli druhu.

Doris Wagnerové k tomu vypořádat se s následky zneužívání pomohl jednak partnerský vztah a manželství, jednak studium, v jejím případě teologie a filosofie. Stejně tomu bylo u jedné z obětí českých případů zneužívání, jíž podle jejích slov také pomohl vlastní partnerský vztah a manželství, ale také studium a přestěhování z místa bydliště, které se pro ni stalo pastí. Ti, kdo o vlastních traumatických zkušenostech jsou schopni mluvit, jejich následky již z velké části překonali. Na samém začátku nejsou oběti vůbec schopné vyhodnotit své zraňující prožitky jako zneužívání.

Zdá se, že dlouhodobě převažující liknavost nebo přímo nečinnost církevních hodnostářů v případech zneužívání v církvi je u konce. Nyní je mimo jiné čas ptát se po hlubších příčinách, proč tomu tak bylo a stále je. Lze změnit zažitý autoritativní model fungování církve, který je stále mnohdy založen na jedné straně na pocitu nadřazenosti „pomazaných“ příslušníků kléru, na druhé straně na pocitu závislosti a méněcennosti u mnoha věřících?

Jaké konkrétní kroky by byly nejužitečnější – zdobrovolnění celibátu a umožnění kněžské služby ženatým mužům? Větší podíl laiků a zejména žen na rozhodování v církvi, připuštění žen ke kněžství, biskupskému svěcení, a tedy i k mocenským pozicím v rámci hierarchie? O tom všem a řadě dalších možností a souvislostí by se mělo v rámci církve vážně uvažovat.

Co se zdá být nepochybné, je skutečnost, že pro římskokatolickou církev se nyní otevírá jedinečná příležitost k proměně, k hluboké reformě, která ji učiní mnohem vnitřně svobodnější a pokornější, vnímavější pro vanutí Ducha svatého. Nenabízí se jí nic menšího než příležitost být lepším, bezpečnějším duchovním domovem pro mnoho žen a mužů, kteří z celého srdce hledají smysl a naplnění svého života.

Literatura: Doris Wagner, Spiritueller Missbrauch in der katholischen Kirche. Předmluva Klaus Mertes SJ, doslov Jochen Sautermeister. Herder, Freiburg im Breisgau, 2019.

Článek byl původně vydán v Deníku Referendum. Pro magazín Christnet byl upraven a přepracován.