Svoboda, nebo zajištěnost?

Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com

Často mě napadají věci vypadající nepatřičně. Velikonoční radost by měla vládnout naším životem. A já už přemýšlím, jak dlouho vydrží, proč není trvalou součástí života, kam se ztrácí, co ji krade. Vyjma těžkých životních situací jsou zde i jiné vlivy.

Osobní svoboda je zásadní věc, kterou dle vlastního postoje máme, nebo se jí vzdáváme. Člověk ji může vlastnit jako bezdomovec, jako vězeň, jako nepohyblivý, jako navenek ten nejubožejší a nejslabší ze všech. Je to věc, kterou naopak nemusíme mít ani s milióny na kontě jako zajištěný občan se sociálními jistotami, jako člen fungující rodiny ani jako manžel, manželka, otec, matka, syn, dcera.

Svoboda je důležitá jako čistý vzduch, nemáme-li ji, žijeme ve smogu, naše duše dostává na frak obdobně jako naše plíce. V prvním případě trpíme více respiračními chorobami, astmatickými záchvaty, duše pak malomyslností nebo se zlobí či upadá do lhostejné otupělosti - podle našeho naturelu. Vztek se obvykle vyleje na domnělé viníky – a ty nám pohotově předloží ti, kteří sami chtějí odvést řeč od svých vin, často si své obětní beránky nalézáme sami nebo se zaměříme jen na své potřeby. Například velká chemická továrna, která vypouští do ovzduší mimo odfiltrovaných zplodin i rakovinotvorné látky, o kterých však nehovoří a nejsou testovány. Vyvíjí činnost pro své zaměstnance, rozesílá do schránek obyvatel časopis se sebechválou a prezentací. Když výčet dobrých skutků, zaměstnancům pak přidání peněz stačí a zavře dopředu ústa, nedá se nic dělat. Důsledkem však je, že v okolí dané továrny je objektivně nejčastější výskyt rakoviny v naší republice, viník neexistuje, jen zbytečné oběti. (Do této kategorie patří i naše lhostejnost ke krokům vlády na úkor demokracie a budoucnosti.) V případě nehlídání své duše jsme pak pod vlivy vnějšími či vnitřními, které ji otravují a způsobují bujení jemné a pevné sítě, která ji svazuje a drží v zajetí její svobodu.

„Odřeknutí „světu“ odpovídá vyšší potřebě jistoty člověka, jež se dá vysvětlit z prvotního pudu po štěstí, který člověka naplňuje až do nejhlubšího nitra. Člověk musí zkrátka hledat tento vyšší mír duše, nechce-li ztroskotat na úskalích pomíjejícnosti. Ale zde se ihned setká s jedinečnou dialektikou. Neboť právě tím, že hledí získat tento vyšší mír, může se přírodou vnucené úsilí o jistotu v náboženském prostoru zvrhnout v čistě egoistické usilování o zajištěnost, které je mnohem nebezpečnější než čistě vitální úsilí o štěstí, s nímž jsme se setkali na rovině fortuny. Jakmile se z útěku náboženského člověka před „světem“ vyklube zbabělý útěk z „nejistoty světa“ do „svaté jistoty“ víry, pak je smysl odvážného aktu víry úplně zkreslen.“

(Peter Wust)

Proč je nám lidem tak blízké naše zajištění, proč někteří adorujeme komunistické i jiné jistoty? Proč máme tak podrobně propracovaný katechismus, proč máme vypsáno, které ctnosti, úkony a postoje nám pomohou zajistit nebe? Co nás vede k tomu, že jsme se sami stali organizací s prvky vojenské poslušnosti? Vede nás k tomu strach. Ale ani strach o duše druhých není omluvou pro to, abychom je degradovali na poslušné vojáčky, abychom dusili jejich svobodu. Na sešněrování svobody druhých nemáme právo, protože si právo na ni nenárokuje ani Bůh. Zrušil zákonictví, odhaloval farizejství. Stojí o vztah, který pramení z našeho svobodného rozhodnutí. On povolává, osvobozuje, proměňuje. Strach z trestu nebo odměna za naše zásluhy není to pravé ořechové pro žádný vztah. (Přáli bychom si takové manželství?) Tam, kde svoboda zvlčí a ubližuje lidem, tam je nutná obrana, v případě trestných činů pak světská spravedlnost. Tam, kde je svoboda druhého člověka vede ke hledání cesty, kterou nechápeme, tam, kde druhý svádí vnitřní boje mezi tím, co by mu přineslo uznání, a mezi tím, co ve svědomí poznal jako správné, tam musíme mlčet a tiše se radovat z pestrosti, kterou Bůh obdařil zemi. Tam, kde jsme rezignovali na svou svobodu a čekáme, až co nám řekne autorita, tam je sice klid, ale je to klid mrtvolný.

STRACH ochromuje, krade život, radost i svobodu, Dusí, vede k rakovině a rozkladu společnosti, církve i duše. Díky strachu z něčeho, někoho, díky nenávisti k některým skupinám lidé volí často ty nejhorší demagogy a tyrany. Volí silnou ruku, která je pro ně „zárukou“ budoucnosti materiální i bezpečí před lidmi, které si zařadili do jiného kmene. Náš Bůh a Bůh všech se potil krví, nesl zločiny všech, stal se pokrmem. A co my? Nedovedeme jej následovat v lásce ani v milosrdenství. Dovedeme alespoň jako znalí desatera rozlišovat a volit lidi, kteří nepodlézají, kteří nešíří rozdělení a lži? A dovedeme v církvi rozlišit, co je Boží a co lidské, co je dílem lásky člověka k Bohu a co je lidskou snahou o klid a egoistickou zajištěnost? Stojí Bůh o figurky, nebo o živé lidi, kteří jsou upřímní k sobě i k němu?

Vrozený strach, který je ochranou před nebezpečím a úrazem, je prospěšný. Vnější, uměle vyvolaný strach, sloužící k rozšíření moci tyranů a totalitních skupin, se dá prohlédnout a odmítnout, stačí naše malá snaha o rozlišování. Vnitřní strach je naší slabinou, zde jsme nejvíce zranitelní. Pomáhá modlitební i lidská podpora společenství, svátosti, v případě nemoci odborník.

Církev jako celek se nesmí bát. Nesmí obdarování všech stavů stavět pod hrnec pravidel, zvyklostí, přikrývat je plachtou klidu, který zaměňujeme s pokorou. To, co žije, to nejen přijímá potravu, ale i vyměšuje, co je nepotřebné, pohybuje se, roste a rozmnožuje se. Jsme na cestě, žijeme, tudíž se vyskytnou i problémy, nejsme socha v chrámě, od které se čeká, že bude stát na určeném místě a mlčet. Nejsme odděleni skleněnou stěnou od světa. Jsme součástí světa, který je Božím dílem a domovem pro všechny. Jeden úd není nad druhé. Hlavou je stejně Kristus, nikdo jiný, žádná organizace ani vznešené funkce na tom nic nemění. Když se nebojím svého nehtu na noze, přestože roste naprosto jinak, než bych chtěla, proč bych se měla bát jiné části svého těla? Nebojím se tedy uprchlíků, lidí jiné pleti či vyznání, jiné orientace, vítám pomoc obětem a osvětu, kterou přináší istanbulská úmluva, nebojím se ani jiných názorů, pokud jsou to názory a nemají za cíl šířit lež, strach a nenávist.

Je nám souzeno žít v nejistotě a musíme ji unést, není jiné cesty. Zajištěnost, klid a bezpečí nám nezaručí ani plné stodoly, ani kariéra, ani naše skutky, dokonce ani naše víra. Přijetí toho, že jistota neexistuje, zvláště u našich zjitřených míst duše, bolí. O vše můžeme kdykoli přijít. Nevíme, co nás čeká zítra, natož na konci cesty, nemůžeme si být jisti ani sami sebou. Kdo z nás ví, co udělá při nenadálé situaci zítra? Smíme mít naději, být lidmi, musíme se podpírat. Povyšování se nad svět, hra na asexuální církev, vznešenou vychovatelku všech, neslavně skončila. Nyní můžeme být sami sebou, svobodní před Bohem i lidmi. A to je radostné, osvobozující a přitažlivé. Dovolme to sobě a darujme upřímnou církev světu.

Citace z knihy „Nejistota a odhodlání“ autor Peter Wust.

Autorka je vychovatelka, stará se o těžce postiženého syna