Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Josh Applegate
Smolenovu „Cestu na Západ“ jsem přečetl během několika dní a hned jsem ji doporučil přátelům. Ne všem, ne každý knihu pochopí, myslel jsem si. Recenze Norberta Schmidta pak ukázala, že jsou i ti, kteří ji pochopí, ale s jejím poselstvím vášnivě nesouhlasí. Skvělé! Tak tomu má ve svobodné společnosti být.
Způsob Schmidtovy kritiky mě ale zarazil. Vymezuje se proti „znepokojivému vývoji (ne)komunikace ve společnosti“, odsuzuje „vyhrocování používaných výrazů“ (například v rétorice Donalda Trumpa), aby současně Smolena obvinil, že za použití „extrémního jazyka“ staví „nehorázně sugestivní kontrapunkty, generalizace a polopravdy ve své zkratkovitosti výsostně manipulativní věty“. A také na Putina došlo, nejen na Trumpa či Mirka Dušína. Smolen prý sepsal sumu „krajně konzervativního a s lefebvristy sympatizujícího světonázoru“ (!), která nahrává antievropským populistům proputinovského střihu.
Použitý jazykový repertoár a metodologické fauly, jež precizně shrnul Stěpán Sirovátka, přehlušují to dobré, co by jinak bylo možné ze Schmidtova textu vytěžit. Například zmínku o tom, že tento svět je třeba mít rád, že jsme jeho součástí a můžeme tak jeho podobu ovlivňovat, bych podepsal. Proti křivému obvinění kněze ze sympatií se schizmatem se musím ohradit.
Spor o Smolena je samozřejmě něčím více než polemikou o kvalitách literárního díla. Základní rysy Smolenova „světonázoru“ – který Schmidt zjevně shledává nepoučeným a omezeným – jsou „apriorní představy, problémy a předporozumění“, jež nakonec nejlépe vystihuje poutníkova anketní otázka týkající se zpovědi a mše svaté. Jádro Schmidtovy kritiky spočívá právě v tom, že Smolenův poutník posuzuje život místní církve podle toho, jak se v ní zpovídá a slouží Nejsvětější oběť.
Sv. Jan Pavel II. na sklonku svého života burcoval církev slovy Ecclesia de Eucharistia vivit. Znovu tak zdůraznil jedno z nejdůležitějších poselství 2. vatikánského koncilu, podle nějž je eucharistická obět „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“ [1] a „obsahuje duchovní dobro celé církve“. [2] Je pravda, že „pozemská liturgie nevyčerpává všechnu činnost církve“ [3], platí ale také, že „z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná“. [4] Tento požadavek – aby mše svatá byla zdrojem a vrcholem života – není vznášen pouze v rovině institucionální, ale platí pro každého věřícího osobně.
Svátost smíření pak představuje nezbytný prostředek pokání a nástroj Božího milosrdenství. Jen hluchý může přeslechnout volání papeže Františka (a také jeho předchůdců) po znovuobjevení významu zpovědi; naposledy před několika dny vybízel: „Začněme tedy znovu od zpovědi, vraťme této svátosti místo, které si zaslouží mít v životě a v pastoraci!“
Existenci krize úcty ke Kristu přítomnému ve svátostech je smutným faktem současnosti – a není bohužel pouze německým fenoménem. Také v České republice existují farnosti, kde lidé nevidí kněze ve zpovědnici po celý rok. Do srdcí německých katolíků nevidím a nemám v úmyslu je soudit. Následující rovnice ale platí nutně: jestliže existuje realita smrtelného hříchu, jestliže se v celých oblastech nezpovídá a současně je Náš Pán na bohoslužbách přijímán všemi přítomnými (včetně nekatolíků a osob nacházejících se v neregulérních situacích), pak se před našima očima odehrává svátostná tragédie v masovém měřítku. Proč volím takový slovník? Protože v církvi není nic důležitějšího než Kristova reálná přítomnost v eucharistii. Kde vymizí citlivost v jednání s Ním, mizí víra. Nikoliv nadarmo hovoří Benedikt XVI. o „pustošení mystéria“.
Tím nebagatelizuji ani nepopírám jiné rozměry života církve: pouze je zasazuji do odpovídajícího rámce. Vytlačíme-li svátosti – a tedy Krista – na okraj, stává se z církve tuctová dobročinná organizace: „Můžeme budovat mnohé věci, ale nevyznáváme-li Ježíše, nefunguje to. Staneme se veřejně prospěšnou neziskovou organizací, ale ne církví, Pánovou nevěstou.“ Můžeme se společně se Schmidtem chlácholit, že si dnešní svět přisvojil některé evangelijní hodnoty lépe, než to dokázala minulost: jaký však z toho má prospěch, ztrácí-li Krista?
Ve stejném duchu je třeba vnímat Schmidtovu kritiku toho, že kněz je ve Smolenově podání „především vysluhovatelem svátostí“. Čím jiným by měl být? Když 2. vatikánský pojednává o rozdílnosti služebného a všeobecného kněžství, uvádí jako odlišující znak „posvátnou moc, přijatou svěcením, přinášet svatou oběť a odpouštět hříchy“. [5] Když se sv. Jan Pavel II. u příležitosti 50 let svého kněžství ptá, co očekává současný člověk od kněze, uvádí hlásání Božího evangelia, které „směřuje k tomu, aby se člověk setkal s Ježíšem, zvláště v tajemství eucharistie, která je živým srdcem církve a kněžského života. […] Slavení eucharistie je pro každého kněze nejvznešenějším a nejposvátnějším úkonem.“ [6] Kněz je na prvním místě „správcem Božích tajemství“ (1 Kor 4,1), u oltáře jedná in persona Christi, dokonce v takové míře, že říká „moje tělo“, nikoliv „jeho tělo“. Kněz není nikdy více knězem, než když jako alter Christus přináší Nejsvětější oběť nebo odpouští hříchy.
Tím nepopírám, že může vykonávat také jiné činnosti, ale opět: je třeba je zasadit na jejich správné místo. Kněz, který se stane především sociologem, historikem, společenským aktivistou, právníkem či humanitárním pracovníkem, zapomíná na své poslání. Také ale klerikalizuje prostor vyhrazený laikům, neboť je vlastním úkolem laiků – nikoliv duchovních – „hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha“. [7]
Kněz je pastýř. Jako takový má za své stádo také odpovědnost. Pokud nezpovídá a mši svatou proměňuje ve společenskou událost ochuzenou o tajemství víry za současného ignorování liturgických norem – a to je realita, o níž Smolen píše a kterou nelze popřít – nepodobá se pak spíše pastýřům, kteří pasou sami sebe?
Oponent jistě namítne, že se chytám jednoduchých pravd a zplošťuji problém, který je komplexní a mnohovrstevnatý. Občas je ale třeba si jednoduché pravdy připomenout. Náš Pán v eucharistii buď reálně přítomen je, anebo není. Obojí má své dramatické důsledky.
To Smolenův poutník ví, a tak pokládá otázku, kterou míří přímo k jádru problému. Diagnostikuje chorobu a nezavírá před ní oči. To je postoj milujícího.
Autor je právník.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
[1] Lumen gentium, 11. Srov. také „liturgie [je] vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla.“ Sacrosanctum Concilium, 10.
[2] Presbyterium ordinis, 5.
[3] Sacrosanctum Concilium, 9.
[4] Sacrosanctum Concilium, 7.
[5] Presbyterium ordinis, 2.
[6] Jan Pavel II., Dar a tajemství, Praha 1997, s. 94.
[7] Lumen gentium, 31.
