Proč nemá smysl stavět oba papeže proti sobě

Papež František blahopřeje Benediktovi k 92. narozeninám
Autor: Vaticannews.com

Nedávné vydání úvah emeritního papeže Benedikta XVI. o sexuálním zneužívání pro mne bylo překvapením; jejich obsah mne však po přečtení nepřekvapil.

Především považuji za naprosto chybné spatřovat v nich rozpor s přístupem a perspektivami nedávného únorového setkání o ochraně nezletilých a s jednáním papeže Františka. Ten, kdo se jednání zúčastnil nebo si přečetl jejich Akta (již zveřejněná: Consapevolezza e purificazione, Libreria Editrice Vaticana), ví velmi dobře, že v průběhu setkání připadla klíčová role referátu, který pronesl mons. Charles Scicluna. V něm je pak velmi obsáhle citován list papeže Benedikta XVI. irským katolíkům z roku 2010 (který je, jak známo, nejrozsáhlejším a nejúplnějším prohlášením Benedikta XVI. k tomuto tématu), jehož slova jsou definována jako „prorocká“. Čteme-li tento list znovu, není možné, abychom nebyli ohromeni jeho jasnozřivostí a aktuálností; šíří jeho obzorů, jež obemykají oběti týrání a jejich rodiny, seminaristy, kněze, biskupy, všechny věřící; spravedlnost, jež má být uplatňována ve vztahu k viníkům, a kající postoj celého společenství. Dále nelze zapomenout, že platné kanonické předpisy byly stanoveny s rozhodujícím přínosem kard. Josepha Ratzingera coby prefekta Kongregace pro nauku víry, a pak papeže Benedikta XVI. Také celé velmi důležité téma „směrnic“ vyžadovaných od episkopátů, o nichž se obsáhle jednalo v průběhu setkání a které zmínil papež František v závěrečném proslovu, je zakořeněno ve stejném kontextu.

Na okraj lze také zmínit, že sám mons. Scicluna, jemuž připadlo přední místo v boji proti zneužívání již v době, kdy byl kard. Ratzinger na Kongregaci pro nauku víry, a pak v době papežství Benedikta XVI., stojí nyní opět v popředí za pontifikátu papeže Františka, což je evidentní znamení a záruka kontinuity. Byť v mnohem podružnější roli, také já jsem prožíval a prožívám problematiku, jež se týká sexuálního zneužívání, ve znamení hluboké kontinuity mezi oběma těmito pontifikáty.

Bylo by snadné poukázat na mnoho dalších důležitých aspektů zřejmé kontinuity, počínaje nasloucháním obětem, jehož příklad dal Benedikt osobně při mnoha příležitostech a v různých zemích a na který ve svém nedávném příspěvku právem poukazuje. Téma kvality výběru kandidátů kněžství a formace v seminářích, které Benedikt ve svém pojednání silně zdůrazňuje, bylo na setkání velmi přítomné a s rozhodností se ho chopil i papež František ve svém závěrečném projevu. A konečně poznamenávám i to, že Benediktovo jasné osobní svědectví o primátu pravdy a očisty před ochranou vnějšího obrazu církve je předpokladem každého věrohodného diskursu o vnitřní a vnější „transparentnosti“ církve a její komunikace.

Pokud tedy někdo spatřuje zlom nebo protiklad mezi přístupem, který v boji proti sexuálnímu zneužívání zvolil Benedikt XVI. na straně jedné, a únorové setkání a papež František na straně druhé, pak to lze vysvětlit pouze jako násilné překrucování a jako důsledek vážné neznalosti daného tématu.

To řečeno, připojuji několik dalších doplňujících postřehů.

Význam, který emeritní papež ve svém pojednání připisuje sexuální revoluci, krizi výuky morálky a formace v seminářích, odpovídá tomu, co v tomto ohledu říkal vždycky (vzpomínám si – například – velmi dobře na některé jeho odpovědi na otázky novinářů během leteckých cest do Spojených států nebo do Austrálie). Myslím si, že věci, které říká, postihují velmi pravdivě skutečnosti, které měly nemalý vliv na změnu současné kultury, stejně jako na proměnu ve formaci a v chování duchovenstva, a proto bohužel i na zneužívání ze strany příslušníků kléru. Lze samozřejmě zdůraznit i další faktory, o nichž ve svém krátkém pojednání nehovoří a které naopak došly ohlasu v diskusích v průběhu setkání. V části příspěvku, který je věnován debatě o morální teologii, se pak projevuje osobnost a historie Ratzingera „teologa“, takže se tu vstupuje do oblasti, ve které mohou být i jiné názory.

Závěrečná část příspěvku velmi souzní se znepokojením, které J. Ratzinger – Benedikt XVI. vždycky projevoval ve věci rizik a důsledků zastřenosti a mizení Boha a Ježíše Krista z horizontu naší společnosti a našeho života, tj. ve věci závažnosti krize víry, stejně jako ve věci oslabení respektu k posvátnosti svátostí v životě církve. V tomto vidím hlubokou harmonii s tím, jak papež František v závěrečném projevu setkání v nábožensko-duchovním zorném úhlu poukázal na to, jak se ve zneužívání projevuje přítomnost a působení ducha zla ve světě, a na potřebu oponovat mu s rozhodností ve velkém duchovním boji. Benedikta a Františka spojuje také zdůraznění strašného „svatokrádežného“ aspektu sexuálního zneužívání, kterého se kněží dopustili. Z hlediska sekularizovaného a z hlediska „laické“ morálky, zbavené jakéhokoli náboženského základu, jsou tyto perspektivy samozřejmě zpochybňovány: nejen ty Benediktovy, ale také ty Františkovy.

Benedikt ovšem uznává, že se František musí nadále angažovat prostřednictvím nových reforem a iniciativ, a říká, že tak jeho nástupce činí. Benedikt neudělal všechno. Vykročil správnou cestou a naznačil nejdůležitější stezky. Mezi nejzřejmějšími „novinkami“ Františkova přístupu a diskurzu patří, ve srovnání s Benediktem, větší důraz na spojitost mezi zneužíváním „moci, svědomí a sexuálním“, tedy na „systémovou“ povahu a dynamiku zneužívání a na důsledky „klerikalismu“, tj. deviantní kultury nadřazenosti a výsad kléru, jenž se vytavuje riziku, že se ustaví v kastu, která má tendenci hájit sebe samu a vykonávat autoritu jako moc spíše než jako službu.

Navíc, v jeho dvou „dopisech“ k tomuto tématu, jež jsou výslovně adresovány „lidu Božímu“, je přítomen silný apel na spoluzodpovědnost a solidaritu, kolegialitu a synodalitu, aby se tak celý Boží lid cítil společně vyzván a zavázán k zápasu proti zneužívání, za obrácení a očistu církve a za ochranu nezletilých. V tomto duchu se neslo nedávné únorové setkání. A konečně, z hlediska kanonických opatření řeší František otázku accountability, tj. „vydávání počtu“ z toho, jak církevní nadřízení uplatňují svou autoritu, jež dosud nebyla dostatečně vyřešena. Jsme stále na cestě.

Rozhodně se mi ale nezdá, že lze v těchto inovacích spatřovat protiklad k přístupu Benedikta. Jde spíše o vývoj, který je na jedné straně spojen se stále hlubším pochopením skutečnosti, příčin a dynamik zneužívání a na druhé straně s ekleziologií Božího lidu na cestě, která přikládá větší význam principům kolegiality a synodality a posouvá reformu církve tímto směrem.

Způsob, jímž došlo k vydání úvah emeritního papeže (které on sám korektně předem předložil státnímu sekretáři a papežovi), vyvolal bohužel nedorozumění a napětí, a to v kontextu pozic, které často zneužívají soužití papeže s jeho předchůdcem. Polemiky jsou ale neopodstatněné a krásná fotka z minulého pondělí, která zobrazuje Františka spolu s Benediktem, zatímco mu blahopřeje k 92. narozeninám, by měla stačit k překonání všech nedorozumění.

  

Autor byl v l. 2006–2016 ředitelem tiskového střediska Svatého stolce a Radio Vaticana, v l. 2001–2013 vedl Televizní středisko Vatikánu. Od r. 2016 je prezidentem Fondazione vaticana Joseph Ratzinger – Benedetto XVI. V únoru 2019 byl z pověření papeže Františka moderátorem setkání o ochraně nezletilých.

Původní text vyšel v La Voce e il Tempo, 18. dubna 2019.