Josef Beran byl jmenován kardinálem pravděpodobně již papežem Janem XXIII. v roce 1960

Kardinál Josef Beran
Autor: kardinaljosefberan.cz

Zhruba rok po převozu ostatků kardinála Josefa Berana do České republiky a chystaná mezinárodní konference o Josefu Beranovi (ve dnech 16. a 17. května 2019) jsou příležitostí k připomenutí některých dalších momentů z jeho života. Tentokrát se zaměřím na okolnosti jeho jmenování kardinálem.

Kardinálové „in pectore“ z roku 1960 a východní politika Jana XXIII.

„S opravdovou bolestí myslíme na to, že na mnoha místech zesílilo kruté pronásledování, které porušuje náboženství, lidskou i křesťanskou civilizaci a úctu, která patří oprávněné svobodě jednotlivce i kolektivů. Pro svatou Církev trvá doba zkoušky; naším úkolem je pokračovat v horlivé modlitbě a v duchovním spojení s těmi, kdo jsou pro víru pronásledováni. Jsme přesvědčeni, že jejich utrpení, snášené s velkou trpělivostí, bude k prospěchu všech a že bude zárukou konečného vítězství,“ pronesl papež Jan XXIII. během tajné konsistoře dne 28. března 1960, kdy jmenoval sedm nových kardinálů. Kromě jmenování prvního afrického kardinála biskupa Laureana Rugambwy z Tanzánie a prvního japonského kardinála, kterým se stal tokijský arcibiskup Peter Tatsuo Doi, tehdy vzbudilo pozornost oznámení o jmenování ještě dalších tří kardinálů „in pectore“ (tj. jejich jména nebyla oznámena). K podobnému jmenování totiž naposledy došlo před téměř třiceti lety při konsistoři dne 13. března 1933. Oproti jiným jmenováním kardinálů „in pectore“ nakonec tato tři jména z roku 1960 nebyla nikdy zveřejněna, takže zůstavají tajemstvím dodnes.

Spekulace historiků ohledně těchto nikdy nezveřejněných jmen předpokládaly, že se jednalo o kardinály ze zemí východního bloku, jejichž utajením chtěl Jan XXIII. předejít situaci po jmenování maďarského kardinála ostřihomského arcibiskupa Józsefa Mindszentyho (v roce 1946) a chorvatského kardinála záhřebského arcibiskupa Alojzije Stepinace (v roce 1953). Dobový komentář v časopise Time (Three in pectore. Time, 75, č. 15, 11. 4. 1960) sice zmínil mezi možnými kardinály „in pectore“ pražského arcibiskupa Josefa Berana nebo čerstvě jmenovaného záhřebského arcibiskupa Franjo Šepera, ale spíš se klonil k názoru, že minimálně dva ze tří nových kardinálů byli z řad vatikánských úředníků. S odkazem na pozdější svědectví sekretáře papeže Jana XXIII. Lorise Francesca Capovilly (1915-2016) se za jednoho z nezveřejněných kardinálů považuje Francesco Giuseppe Lardone (1887-1980), důležitá postava při snahách o komunikaci papeže s představiteli Sovětského svazu. Druhým kardinálem „in pectore“ by podle některých svědectví (např. podle italského novináře Giampaola Matteiho) mohl být v té době internovaný ukrajinský metropolita Josyf Slipyj (1892-1984), který byl později jmenován kardinálem papežem Pavlem VI. ve stejné konsistoři jako Josef Beran. Obě jména souvisela s novým kurzem východní politiky papeže Jana XXIII., který v již citovaném projevu při konsistoři zmínil nedávné úmrtí kardinála Stepinace (zemřel 10. února 1960): „Je nyní nebeským ochráncem své rodné země, v níž on sám a svatá církev vytrpěli tolik protivenství.“

Svědectví o jmenování Josefa Berana kardinálem v roce 1960

O tom, že Jan XXIII. jmenoval Berana kardinálem, byli podle archivních pramenů přesvědčeni internovaní biskupové (např. brněnský biskup Karel Skoupý /1886-1972/) i někteří kněží (např. kancléř pražského arcibiskupství Jan Dočekal /1907-1988/). Za potvrzení tohoto jmenování byl považován dar papeže Jana XXIII., který arcibiskupu Beranovi poslal v roce 1962. Jednalo se o dvousvazkové vydání breviáře, vázané v červené kůži (tj. v barvě kardinálů), s arcibiskupovým znakem a papežovým věnováním. Na závěr 1. zasedání II. vatikánského koncilu jej při audienci v prosinci 1962 předal státní sekretář kardinál Amleto Giovanni Cicognani (1883-1973) nitranskému Eduardu Necseyovi (1892-1968). Josefu Beranovi byl breviář předán vedoucím odboru pro věci církevní dne 6. února 1963.

O jmenování Janem XXIII. byl přesvědčen také sám Beran, který později vzpomínal (v rozhovoru natočeném v roce 1965), že když papež zemřel, tak si řekl: „Teď už je po všem, já jsem byl „in petto“, tak jsem umřel s ním.“ Již dříve, při rozhovorech se zástupci státu v září 1962, arcibiskup Beran uvedl, že v případě, kdyby se měl stát překážkou předpokládaných zlepšujících se vztahů ČSSR s Vatikánem, byl by ochoten se souhlasem Vatikánu abdikovat: „Přitom bez bližšího vysvětlení naznačil, že Vatikán řeší někdy takovéto problémy i „vytažením nahoru“.“ O téměř tři roky později také zástupci Vatikánu při jednání s československou delegací ve dnech 5. – 12. února 1965 v Římě uvedli, že jmenování Berana bylo osobním rozhodnutím papeže Pavla VI., které se dalo delší dobu předpokládat, protože „již papež Jan XXIII. měl v úmyslu Berana jmenovat kardinálem. Pro Pavla VI. bylo obtížné vynechat ty, na které myslel jeho předchůdce.“

Při uvedeném jednání vyjednavači Vatikánu potvrdili tradované vyprávění, že když se kardinál Agostino Casaroli (1914-1998) z pověření papeže poprvé setkal s internovaným arcibiskupem Beranem v květnu 1963, dal najevo jeho jmenování kardinálem oslovením „Eminence“: „Na druhé straně, pokud jde o čs. vládu, pravděpodobnost, ne-li jistota, že v nejbližší době bude J. E. Mons. Beran jmenován kardinálem, nebyla jistě žádným tajemstvím též pro narážky činěné Mons. Casarolim již od května 1963.“

První jednání státních představitelů s arcibiskupem Beranem v roce 1956

Jmenování arcibiskupa Berana kardinálem Pavlem VI. v roce 1965 a jeho odjezd do Říma bez možnosti návratu byl řešením dlouhodobého problému, který zatěžoval československá jednání a byl považován za překážku jejich dalšího pokračování. Zřejmě první pokus o řešení případu arcibiskupa Berana proběhl v létě roku 1956 v době částečného zmírnění situace v důsledku únorového XX. sjezdu KSSS. Ústřední výbor KSČ sice v květnu 1956 neschválil návrh na řešení situace biskupů, ale usnesl se, aby se s biskupy Pobožným, Skoupým a arcibiskupem Beranem jednalo s cílem dosažení složení slibu věrnosti nebo jejich uvolnění z internace. Podle vzpomínek kardinála Berana s ním zástupci státu v roce 1956 konzultovali možnost podpisu slibu věrnosti, který by umožnil dohodu státu s Vatikánem. Beran chtěl případný podpis nejprve konzultovat s papežem prostřednictvím návštěvy vídeňské nunciatury, což mu nebylo umožněno. Beran tedy navrhl, že napíše papeži dopis s dotazem na možnost podpisu slibu věrnosti republice. Podle dochovaného zápisu z jednání, které s Beranem probíhalo dne 10. srpna 1956, zástupci státu odmítli Beranův návrh, že by se vrátil do Prahy, ověřil si současnou situaci v katolické církvi a napsal papeži dopis.

Beran tedy navrhl, že papeži napíše z místa svého pobytu (v té době byl internován na zámečku v Myštěvsi nedaleko Nového Bydžova). Vyjádřil názor, že je přesvědčen o kladné odpovědi papeže, a uvedl tři možnosti: 1) Od papeže obdrží souhlas a poté v loajálním prohlášení požádá vládu o složení slibu. 2) Pokud papež neodpoví, asi nesouhlasí; přesto by byl ochoten složit slib. 3) Podle Berana velmi nepravděpodobnou variantou by bylo, že mu papež slib zakáže. V tom případě byl rozhodnutý rezignovat. Poté se Beran vyjádřil, jak by jednal ve funkci arcibiskupa po složení slibu. Záznam rozhovoru uvedl: „Řekl, že by byl loajální k vládě republiky, podporoval by její úsilí v budování naší vlasti a byl by rozhodným zastáncem politiky míru, odsoudil by zbraně hromadného ničení a zasazoval by se o odzbrojení. Do čistě politických věcí by nezasahoval, neboť má smutné zkušenosti z toho, když se kněží vměšují do politiky, jako Šrámek a Tiso.“

Komentář k těmto jednáním sice konstatoval, že by propuštění Berana, složení slibu a jeho návrat do funkce „vzbudilo velkou a pro nás příznivou odezvu v zahraničí“, ale mělo by to „vážnější důsledky“ pro domácí situaci: „Posílilo by sebevědomí katolického kněžstva a aktivizovalo by zbytky domácí reakce.“ V rozhovoru o dva týdny později, 25. září 1956, proto zástupce ministerstva školství požadoval, aby v konceptu dopisu papeži Beran vynechal zmínku o jeho možném návratu do úřadu. Podle vzpomínek Berana další jednání ukončily události v Maďarsku na přelomu října a listopadu 1956. S krachem jednání byli velmi spokojeni kapitulní vikáři českých a moravských diecézí, s nimiž se v červenci 1957 sešel ministr školství a kultury, neboť se obávali návratu Berana do úřadu arcibiskupa.

Jednání s Beranem v souvislosti s pozváním na II. vatikánský koncil v roce 1962 a setkání s Casarolim v roce 1963

Další kolo jednání s arcibiskupem Beranem iniciovalo pozvání na II. vatikánský koncil, které mu bylo státními úřady doručeno 2. září 1962. Státní úřady neumožnily internovaným biskupům účastnit se koncilu a usilovaly o to, aby místo sebe poslali pověřené zástupce, které vybral stát. Arcibiskup Beran odmítl, aby ho na koncilu zastupoval kapitulní vikář pražské arcidiecéze Antonín Stehlík (1904-1972), neboť k němu neměl plnou důvěru. Beran navrhl svého bývalého kolegu z Katolické teologické fakulty profesora církevního práva Josefa Šímu (1889-1970), který žil v ústavu pro nevidomé v Brandýse nad Labem. Ten byl pro změnu nepřijatelný pro státní úřady: „Nemá kladný vztah k našemu zřízení a jakékoliv politické ovlivňování je podle informací nemožné.“

Josef Beran byl jmenován kardinálem pravděpodobně již papežem Janem XXIII. v roce 1960

Papež Jan XXIII.
Autor: Wikipedia.org

V rámci jednání o podmínkách svého propuštění arcibiskup Beran projevil zájem o rozhovor se 2-3 osobami z pražské arcidiecéze, aby poznal její skutečný stav. Při té příležitosti se Beran podle záznamu rozhovoru vyjádřil, že „nyní je církev v horším postavení než v roce 1956, což vyvozuje z vyššího počtu ateistických článků v tisku“. Po těchto navrhovaných rozhovorech by požádal o souhlas Vatikánu a složil slib věrnosti republice. V následných jednáních o ukončení své internace, které probíhaly v listopadu 1962, navrhl arcibiskup Beran tři varianty řešení: 1) Složí slib věrnosti republice a ujme se úřadu arcibiskupa. 2) Bude mu umožněn odchod do Říma. 3) Zůstane v ČSSR a bude žít někde v ústraní.

V únoru 1963 vláda Beranovi sdělila, že nejpřijatelnějším řešením by byl jeho odchod do ústraní. Beran souhlasil, ale projevil zájem o přímý osobní styk se zástupci Vatikánu, neboť kvůli odchodu z úřadu arcibiskupa potřeboval souhlas papeže. Byl mu povolen pouze písemný kontakt, takže Beran zformuloval dopis papeži. Beran státním úřadům předložil dva dopisy papeži. Jeden se týkal otázky jeho odchodu do ústraní, ve druhém děkoval za breviář, který při té příležitosti obdržel.

Přestože československá vláda upřednostňovala Beranův odchod do ústraní někde v tuzemsku, čím dál častěji se objevovaly i jiné alternativy. Zajímavou zprávu o možném osudu Berana zprostředkoval kapitulní vikář Antonín Stehlík, když informoval o svém jednání s Agostinem Casarolim během 1. zasedání II. vatikánského koncilu (tj. v období listopad-prosinec 1962). Podle Stehlíka mluvil Casaroli o otázce Berana, kolem kterého se vytvořil mýtus mučedníka. Celá záležitost by se podle Casaroliho dala vyřešit způsobem přijatelným pro obě strany: „Odstranění Berana jeho povýšením.“ Beran by mohl být jmenován kardinálem a odjet do Říma. Casaroli zmínil i alternativu, že by Beran mohl žít v ČSSR někde v ústraní.

Stojí za pozornost, že v souvislosti s úvahami o odchodu arcibiskupa Berana do ústraní, což bylo usnesení předsednictva ÚV KSČ, zazněl odkaz na informaci od sovětských soudruhů o propuštění lvovského arcibiskupa Josipa Slipyje. Slipyj byl 17 let vězněn a nebyl amnestován, ale na základě oficiální žádosti papeže Jana XXIII. došlo k přímému jednání s Vatikánem v Moskvě, které vedlo v únoru 1963 k jeho propuštění a odjezdu do Vatikánu (bez možnosti návratu). Dokument ministerstva školství ze začátku března 1963 k tomu dodal: „Proto doporučujeme zvážit i alternativu případného odchodu Berana za podobných podmínek do Vatikánu.“ Zhruba měsíc po propuštění arcibiskupa Slipyje se řešení jeho případu stalo inspirací pro české státní úřady v případě Berana.

Mezitím stát povolil Beranovi odeslat dopis papeži Janu XXIII., který ho podle vzpomínek Casaroliho přijal ve Svatém týdnu roku 1963 jako „naději velikonoční radosti“. Reakcí byla cesta Agostina Casaroliho do Prahy, kde se dne 13. května 1963 uskutečnilo setkání s arcibiskupem Beranem na Zbraslavi. Agostino Casaroli ve svých vzpomínkách Berana charakterizoval jako „osobnost plné pokory a důstojnosti“. Také Beran na tento rozhovor později vzpomínal a uvedl, že mu Casaroli sdělil, že papežský stolec si jeho rezignaci nepřeje. Casaroli Beranovi řekl, že se chystá jeho amnestie, což Berana překvapilo. Jak mohl být amnestován, když nebyl odsouzen?

Uvolnění z internace a podpis slibu věrnosti v říjnu 1963

Předsednictvo ÚV KSČ rozhodlo o uvolnění biskupů Berana a Skoupého z internace až 1. října 1963. Dne 3. října 1963 jim bylo sděleno, že budou následující den na základě rozhodnutí vlády uvolněni z internace. Zároveň jim bylo nabídnuto složit slib věrnosti republice a podat rezignaci. Přestože pozdější materiály a v podstatě veškerá odborná literatura uvádí jako datum Beranova podpisu slibu věrnosti sobotu 5. října 1963, z archivních pramenů se zdá, že k jeho podpisu došlo již o den dříve. Na slibu věrnosti je sice uvedeno strojem napsané datum 5. října, ale to mohlo souviset s faktem, že na ten den byl oficiální podpis plánován. Podle dobové zprávy však došlo na poslední chvíli ke změně a k podpisu došlo už v pátek 4. října 1963 v Kolovratském paláci ve Valdštejnské ulici, kam Berana přivezl vedoucí církevního oddělení Karel Hrůza.

Arcibiskup Beran ve skutečnosti nebyl propuštěn na svobodu. Státní mocí byl pensionován a hned umístěn v charitním domě v Mukařově u Říčan. V interní zprávě o propuštění Berana se jako o jiné variantě psalo o jeho odchodu do Říma: „Jestliže Vatikán projeví přání odvolat Berana později do Říma za dohodnutých již podmínek, čs. vláda mu tento odjezd umožní.“ Také zprávy o ohlasech Beranova propuštění mezi duchovními zaznamenaly podobné hlasy, včetně úvah o možném jmenování kardinálem (např. zprávy z okresu Šumperk). Volnější režim internace Beranovi umožnil přijímat více návštěv. Státní orgány využily Beranovo onemocnění (koncem dubna 1964 mu byla diagnostikována rozedma plic) a začátkem května ho raději přemístily dál od Prahy, do Radvanova u Mladé Vožice. Zde ho v lednu 1965 zastihla zpráva o jmenování kardinálem.

Oznámení jmenování Josefa Berana kardinálem v lednu 1965

Jak arcibiskup Beran ve svém dopise z 28. ledna 1965 informoval ministra školství a kultury Čestmíra Císaře, v pátek 22. ledna 1965 odpoledne obdržel doporučený dopis se silně poškozenou obálkou (leteckou poštou s datem razítka 16. ledna). Obálka obsahovala jednak latinský list papeže Pavla VI. s datem 10. ledna, v němž Berana informoval o jmenování kardinálem v nejbližší konsistoři (spolu s prosbou o zachování mlčení do oficiálního zveřejnění) a jednak lístek od státního sekretáře Cicognaniho, že zpráva bude publikovaná v odpoledním vydání Osservatore Romano dne 25. ledna. Beran o tom neřekl ani spolubydlícím. V pondělí (25. ledna) odpoledne se dozvěděl, že informaci zveřejnily zahraniční rozhlasové stanice. Beran oznámil tuto zprávu ministrovi s tím, že bude věcí vlády, zda mu bude umožněna účast na konsistoři dne 22. února a dodal: „Osobně jsem přesvědčen, že odepřením onoho svolení by si vláda před cizinou na prestiži velmi ublížila.“

Okresní tajemníci oznamovali ministerstvu první ohlasy na jmenování arcibiskupa Berana kardinálem. Poprvé byly zaznamenány v úterý 26. ledna 1965 ráno v Českém Těšíne a ve stejný den dopoledne také v Praze. Duchovní znali zprávu z vysílání zahraničních rozhlasových stanic a brzy se rozšířila ve všech diecézích. Duchovní se telefonicky dotazovali na konzistořích, zda je zpráva pravdivá V týdnu od 26. ledna zrovna probíhala mírová shromáždění duchovních ve všech diecézích, takže se na těchto schůzích v kuloárech o této věci živě diskutovalo.

U tzv. pokrokových duchovních převládal názor, že pokud bylo toto jmenování předem projednáno s vládou, pak je to dobrý tah, protože se snadno vyřeší problém Berana, zvlášť pokud odejde do Říma natrvalo. Pokud to Vatikán udělal bez předběžné dohody s vládou, nebyla to podle nich dobrá věc a může to znamenat narušení vztahů mezi státem a církví. Znamenalo by to, že Vatikán torpéduje předběžné kontakty a že narušuje mírové hnutí katolického duchovenstva, protože tím schvaluje jednání Berana v minulém období a odměňuje ho za jeho „mučednictví“. Takové úvahy podle zpráv uváděly duchovní ve zmatek, protože si mysleli, že negativní poměr ke státu byl takto odměněn.

Jednání s Vatikánem v únoru 1965

Dlouhá léta neřešenou kauzu pražského arcibiskupa Berana bylo po jeho jmenování kardinálem potřeba rychle vyřešit. Stalo se tak z iniciativy vatikánské strany, která prostřednictvím vyslanectví v Římě požádala o jednání, která se uskutečnila hned dvakrát: 5. až 12. února 1965 v Římě a 16. – 19. února 1965 v Praze. Při nich se nejednalo jen o Beranovi, ale především o otázce personálního obsazení všech diecézí, neboť československá strana se dosud nevyjádřila k obsáhlému personálnímu návrhu Vatikánu, předloženému na společných jednáních v listopadu 1964.

Stanovisko k tomuto jednání projednalo a schválilo předsednictvo ÚV KSČ na zasedání 2. února 1965. Vyslovilo politování nad tím, že při sestavování návrhů kandidátů na biskupské stolce Vatikán jen velmi málo respektoval přání, aby do funkcí byli navrženi především dosavadní kapitulní vikáři. Ke jmenování Berana kardinálem vláda nedala souhlas a nebyla ani o chystaném jmenování oficiálně informována, ale konstatovala, že chce projevit dobrou vůli a nebude bránit jeho odjezdu do Říma. Ovšem pouze při dodržení podmínek: „že se už v žádném případě nevrátí zpět do ČSSR, bude odvolán z funkce pražského arcibiskupa, ve funkci kardinála ani v žádné jiné funkci v Římě či kdekoliv jinde nebude zasahovat do církevních záležitostí v ČSSR a nebude Vatikánem jakoukoliv formou zneužíván ke kampaním a činnosti proti ČSSR“.

Na začátku jednání v únoru 1965 vatikánská strana konstatovala, že jmenováním Berana kardinálem nechtěla ani rozpoutat konflikt, ani vytvářet nátlak na řešení dalších otázek. Československá strana považovala toto jmenování za vnitřní záležitost katolické církve a jen vyslovila politování, že se o něm dozvěděla ze zahraničního tisku. Vatikánská strana odpověděla, že předchozí oznámení o jmenování není zvykem a už výše citovaným tvrzením, že se takový krok dal téměř s jistotou předpokládat: „Pravděpodobnost, ne-li jistota, že v nejbližší době bude J. E. Mons. Beran jmenován kardinálem, nebyla jistě žádným tajemstvím též pro narážky činěné Mons. Casarolim již od května 1963.“

Josef Beran byl jmenován kardinálem pravděpodobně již papežem Janem XXIII. v roce 1960

Papež Pavel VI.
Autor: vatican.va / Wikimedia Commons

Po složitém jednání došlo k zformulování konečné podoby společné dohody, kterou předali zástupci československé vlády Casarolimu 18. února 1965. Ten se ještě předtím 16. února 1965 sešel s arcibiskupem Beranem, aby ho informoval a získal jeho souhlas. Československou stranou předložená dohoda obsahovala tři body: 1) Vláda ČSSR vyhověla, aby se arcibiskup Beran mohl zúčastnit jmenování nových kardinálů a poté „v souvislosti s novou církevní funkcí, kterou byl pověřen, zůstal již trvale v Římě“; přitom se vláda spoléhá na ujištění papežského stolce, že Beran nebude zneužíván pro projevy nepřátelství vůči ČSSR a její vládě. 2) Za závazné považuje vláda ujištění, že Beran souhlasí se jmenováním apoštolského administrátora v Praze a souhlasí se svým trvalým pobytem v Římě. 3) Vláda vyhověla návrhu papežského stolce a udělila souhlas k výkonu funkce administrátora v Praze Františku Tomáškovi, který se ujal správy arcidiecéze dne 18. února 1965.

Za zmínku stojí krátký citát o tom, jak Beran charakterizoval své jmenování kardinálem v prohlášení z 16. února 1965, v němž slíbil, že nebude útočit proti ČSSR: „Jmenování kardinálem považuji v první řadě za vyznamenání všeho našeho lidu i našeho státu.“

Beranův odlet do Říma a jmenování kardinálem v únoru 1965

Dramatické okolnosti jeho odletu dne 19. února 1965 jsou poměrně dobře známé. Později, v dopisu ministru Císařovi ze 4. března 1965, vyjádřil Beran poděkování, ale také hořkost z odjezdu bez možnosti návratu: „Vážený pane ministře! Jsem Vám i naší vládě díky zavázán za svolení k mému odjezdu do Římě i za všechna ona opatření, která způsobila, že můj odlet byl tak bezvadně připraven a uskutečněn. Také děkuji za to, že mi bylo umožněno rozloučiti se s nejbližšími příbuznými. Promiňte však, jestliže upřímně doznám, že odlet ten mi ztrpčovalo vědomí, že jsem vlastně vypovězen z vlasti, kterou tolik miluji a pro jejíhož lidu blaho jsem vždy zamýšlel co nejúčinněji pracovat. S přáním mnoho zdaru v dalším jednání o úpravě poměru mezi Církví a státem u nás poroučím se.“

Po příletu do Říma byl Beran ubytován v koleji Nepomucenum. Následujícího dne (v sobotu 20. února) arcibiskupa Berana doprovodil rektor koleje František Planner (1912-1999) k papeži Pavlu VI, který ho přijal v soukromé audienci. Papež se Berana ptal na život v internaci a na situaci katolické církve v Československu. Především Beranovi poděkoval za velkou oběť, kterou přinesl ve prospěch církve v Československu tím, že dobrovolně odešel. Na závěr půlhodinové audience papež věnoval Beranovi umělecký moderní náprsní kříž.

Tajná konsistoř se konala v pondělí 22. února 1965. Papež oznámil přítomným kardinálům, že se rozhodl jmenovat 27 nových kardinálů. Po jeho proslovu odešla z Vatikánského paláce zvláštní delegace, která novým kardinálům, shromážděným v pěti římských církevních budovách, oznámila jejich jmenování. Beran čekal na delegaci v sále kongregace pro východní církve. Spolu s ním tam čekali východní patriarchové Maximos IV. Saigh a Pierre-Paul Méouchi, metropolita Josyp Slipyj a záhřebský arcibiskup Šeper. Každému byl přečeten jmenovací dekret. Poté kardinálové v hovornách paláce kongregace přijímali blahopřání. Při koncelebrované bohoslužbě dne 25. února po modlitbě věřících před obětováním papež přijal jednotlivě od nových kardinálů slib poslušnosti, jmenoval je oficiálně kardinály a přidělil jim titulární kostel (kardinálovi Beranovi byl přidělen titul kostela sv. Kříže, Santa Croce in via Flaminia). Bohoslužba pokračovala. Po modlitbě po přijímání dostali kardinálové od papeže kardinálský prsten, purpurovou čepičku a purpurový biret. Při obřadech kardinálovi Beranovi asistovali František Planner, Jaroslav Polc (1929-2004) a jako laik komorník Karel Weirich (1906-1981).

Tato první konsistoř papeže Pavla VI se jmenováním kardinálů vzbudila velkou pozornost hned z několika důvodů. Jednak to bylo množství nových kardinálů (27), kterým celkový počet kardinálů poprvé překročil hranici sto (103). Papež svůj krok vysvětlil odkazem na skutečnost, že kardinálský sbor má být obrazem církve v celém jejím rozsahu a rozmanitosti. Tato konzistoř byla přirovnávána k velké konsistoři papeže Pia XII. v roce 1946. Tehdy i nyní byl mezi nově jmenovanými nízký počet Italů (6). Počet kardinálů z Afriky naopak vzrostl z jednoho na pět, asijských kardinálů bylo nově devět (původně šest). Jmenovaní kardinálové byli vesměs předsedové místních biskupských konferencí, někteří v tom viděli začínající změnu. Proměnu sboru kardinálů na poradní sbor papeže, který by byl složený z biskupů celého světa. Patriarchové východních církví byli do sboru kardinálů zařazeni podle nové úpravy. Už nebyli držiteli římských titulárních kostelů, ale byli postaveni na roveň kardinálům-biskupům. Z východní Evropy byli mezi nově jmenovanými kardinály kromě Josefa Berana ještě lvovský metropolita Josyf Slipyj a arcibiskup ze Záhřebu Franjo Šeper.

Dne 19. března 1965 byl kardinál Beran jmenován členem Kongregace ritů. Na podzim roku 1965 se kardinál Beran zúčastnil 4. a posledního zasedání II. vatikánského koncilu a přednesl příspěvek v rámci diskuse o náboženské svobodě. Vyzval k prosazení zásady svobody svědomí. Následujícího roku, v dubnu a květnu 1966, podnikl kardinál Beran cestu do Spojených států. Vzhledem k intenzívní činnosti československé rozvědky byl i v exilu kardinál Josef Beran stále sledován.

Nemoc a smrt kardinála Berana

V srpnu 1968 se při návštěvě v Německu Beranovi přitížilo a vyšetření v nemocnici odhalilo rakovinu. Beran se podrobil operaci, ale jeho stav byl stále vážný. Po rychlém převozu do Říma a dalším vyšetření lékaři zjistili, že rakovina se rozšířila do celého těla a na plicích jsou metastázy. Dne 25. října 1968 se proto biskupové Trochta, Hlouch a Tomášek obrátili dopisem na vládu ČSSR, aby vzhledem k vážnému stavu kardinála Berana dovolila jeho návrat do vlasti, který si on sám taky přeje. Podle opisu šifry ministerstva zahraničních věcí československému vyslanci Ludvíkovi z 30. října 1968 vládní činitelé „předběžně s porozuměním uvažují o osobní prosbě kardinála Berana“ a uložili příslušným úřadům, aby projednaly okolnosti Beranova návratu. Dokument náměstka ministra Františka Nováka z 31. října 1968 s názvem „Konkretizace okolností návratu kardinála Berana do ČSSR“ dokládá, že se státní orgány na návrat kardinála Berana skutečně připravovaly. Dokument považoval za přijatelné, aby se Beran vrátil spolu s biskupem Trochtou, který byl zrovna v Římě. Léčení Berana mělo probíhat ve Státním sanatoriu v Karlových Varech.

Ministerstvo zahraničních věcí mělo informace o Beranově onemocnění už dříve od vyslance Vladimíra Ludvíka. Dne 15. října 1968 poslal telegram o svém rozhovoru s biskupem Hlouchem, který mu sdělil informace o velmi vážném stavu kardinála Berana (rakovina tlustého střeva). Podle Ludvíka úmrtí Berana v Římě by bylo propagačně využito proti ČSSR, takže se vyslovil pro možnost Beranova návratu. Opakované informace z ústředí však zněly jasně: Stanovisko k návratu Berana do ČSSR se nemění. Na závaznou a platnou dohodu s Vatikánem, uzavřenou při odchodu Berana z ČSSR v únoru 1965, se odvolával také posudek ministerstva zahraničních věcí, který byl vypracován s datem 14. května 1969, tedy tři dny před Beranovou smrtí.

O známých okolnostech kolem Beranova úmrtí (např. příjezd papeže Pavla VI. 15 minut po úmrtí) informují také zprávy agenta Jaroslava Kunčíka, který je ústředí pod krycím jménem „SUD“. Zaznamenal také jeden zajímavý detail. Hlavní papežův ceremoniář Annibale Bugnini (1912-1982), který byl přítomen, navrhl, aby byl Beran pohřben ve vatikánských kryptách. Kardinálův sekretář Jaroslav Škarvada souhlasil. Druhý den, 18. května, kdy se konal oficiální obřad uložení zesnulého kardinála Berana do rakve, Bugnini potvrdil, že to možné bude.

Beranův pohřeb se konal dne 22. května 1969 v bazilice sv. Petra za účasti četných hostů, včetně výpravy z Československa. Zádušní bohoslužbu vedl František Tomášek. Po jejím skončení přišel papež Pavel VI. a pomodlil se u rakve. Sám vykonal výkrop rakve.

 

Předchozí články autora o kardinálovi Josefu Beranovi:

Jak byl Josef Beran jmenován pražským arcibiskupem

Akademická kariéra Josefa Berana na Katolické teologické fakultě 

 

Článek vychází z disertační práce autora Čeští kardinálové ve 20. století obhájené na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Autor je členem římskokatolické církve a odborným asistentem na Ekumenickém institutu ETF UK.