Seznamka
společné foto s papežem: zleva Jan Boukal, Pavel VI, Josef Beran, Jaroslav Škarvada
Autor: archiv autora
V době mého mládí jsme doma topili koksem ve slídových amerických kamnech (American heating), a tak čas od času musel přijít kamnář a pročistil je, aby opět dobře fungovala. Pamatuji na ten večer dne 30. 9. 1970, kdy v našem obývacím pokoji seděl na zemi kamnář, oblečený v montérkách, a v prachu a sazích vyměňoval propálené slídy. Pozoroval jsem ho při jeho nelehké práci, která se mi vůbec nezdála atraktivní: hrabat se v kamnech a popelu a ve špíně… A tak jsem neváhal, sedl si vedle toho plešatého pána ve velkých černých brýlích a zvídavě jsem se ho zeptal: „Co se vám líbí na vašem zaměstnání a proč jste si takovou práci vybral?“ On se mi laskavě podíval do očí a odpověděl: „Víš, chlapče, neměl jsem moc na vybranou.“ Pak smutně sklopil oči a dodal: „Původně jsem dělal úplně něco jiného… Byl jsem katolickým knězem a vykonával jsem funkci osobního sekretáře pražského arcibiskupa Josefa Berana, který v roce 1965 odejel do Říma, kde žil až do své smrti v exilu, a nemohl se již vrátit nikdy do země, kde se narodil.“ Tehdy jsem moc jako dvanáctiletý chlapec nechápal, jak sekretář pražského arcibiskupa může dělat kamnáře a proč se kardinál Beran nesmí vrátit do své milované vlasti…
To bylo moje první setkání s Mons. ThDr. Janem Boukalem a po něm následovaly rozhovory s mnoha jinými kněžími, kteří neměli státní souhlas k výkonu duchovenské služby, prošli internačními tábory, vězením, byli mučeni při policejních výsleších a pracovali v dělnických profesích, díky kterým se přiblížili lidem, kteří by jinak nikdy do kostela nepřišli. Takto jsem tehdy vnímal církev, která pokorně a s láskou vydávala svědectví a byla si vědoma své velké odpovědnosti a poslání. Byla pod dohledem komunistických církevních tajemníků a kontrolou Stb: církev materiálně chudá, totálně závislá na státu, který ji zabepečoval ze zdrojů, které předtím zabavil. Byla určitá svoboda vyznání, nikoliv však náboženské propagace. Obě tyto skupiny kléru, ta oficiální i ta bez státního souhlasu, ve mně vzbuzovaly úctu a obdiv a příklad hodný k následování, a to až ke Kristově oltáři, jako ten, kdo pokračuje v jeho díle.
Každý večer jsem spolu s rodiči poslouchal Vatikánský rozhlas. Jednoho dne, bylo to zrovna v době II. Vatikánského koncilu, jsem slyšel hlas kardinála Josefa Berana, který řekl: „Církev svatá často chybovala, a pak za to musela i trpět během toho celého vývoje historického…“ Bylo to pokorné přiznání chyb a nedostatků církve ze strany vysokého církevního hodnostáře, vlastně mučedníka pro víru.
Mons. Boukalovi se ještě podařilo dne 30. 12. 1968 zúčastnit se ve Vatikáně setkání kardinála Berana s papežem Pavlem VI. (viz foto). Viděl ho tehdy naposled, neboť 17. 5. 1969 pražský arcibiskup v exilu vydechl naposledy.
Když KSČ v roce 1989 přestala mít alespoň formálně vedoucí úlohu ve společnosti, proměnila se v KSČM a začala se dělit o politickou moc s jinými politickými stranami, církev tehdy měla velký kredit ve společnosti. Kardinál František Tomášek prohlásil památnou větu, že „on i katolická církev jsou na straně národa“. Výrazem velké prestiže církve byl zájem o vstup do řeholních řádů a kongregací, plnily se kněžské semináře i kostely. Po těch uplynulých 30 letech po formální i faktické změně politického kurzu, kdy církev asi nikdy předtím neměla takovou svobodu pro evangelizaci, je obecně známo, že drtivá většina národa není na straně církve. Je málo nových bohoslovců a někteří kněží odcházejí z pastorace a řeholníci z klášterů. Je to jenom vlivem zkaženého Západu, praktického materializmu a pokleslé morálky?
Bylo řečeno, že církev, aby mohla konat dobro, potřebuje majetek a peníze. Dávat lásku a naději nezáleží však pouze na tom, kolik toho mám v peněžence. Vždyť by úplně stačilo, aby se církevní činitelé naučili odpovídat na e-maily, chovali se pozorně a s úctou k věřícím, byli milí a empatičtí: naučili se konečně komunikovat. A jak církev komunikuje navenek s občanskou společností, a to zejména v důležitých a choulistivých otázkách? Zdá se, že nejen u nás se to moc nedaří. Problémem není, zdali církev postihne zdanění restitucí, nýbrž zdali bude mít lidi, zdali si opět získá jejich důvěru, protože pouze oni jsou tím největším kapitálem, který může mít. Jinak to bude právní subjekt, vlastnící rozsáhlý majetek, na kterém se bude živit spousta nejrůznějších profesí, a její činnost bude spočívat především v pronájmu kostelů na koncerty a výstavy, bude obhospodařovat pozemky a lesy, pracovat v některých sociálních, zdravotních a školských službách, ale prakticky se bude vytrácet stále více a více rozměr duchovna, který je hlavním důvodem její existence.
Nedávno jsem se setkal s mužem, který mi sdělil, že knězem by se býval stal před rokem 1989, ale nyní na to už vůbec nepomýšlí, A pak mi citoval slova Antoina Saint-Exupéryho, autora Malého prince: „Existuje jediný opravdový luxus, a tím jsou mezilidské vztahy.“ Lásku, bratrství a porozumění prý v současných církevních strukturách nenachází…
A tak církev opět riskuje, že „lid povstane“, dojde k internaci duchovních a kláštery a budovy budou znovu zabrány. Anebo ještě horší alternativa, totiž že lidé budou tuto instituci naprosto ignorovat. Totální pokles důvěry občanů v církev je i patrný z posledního statistického výzkumu, o kterém Christnet informoval.
Kněží u nás dnes už nemusí nuceně dělat kamnáře a hrabat se v popelu. Měli by však odstraňovat popel, špínu a zlobu z lidských duší, včetně té své. Qui abscondit frumenta, maledicetur in populis (Prov. 11, 26). Kameny, nad nimiž zalkal Pán, jsou trosky nesplněných nadějí. Je třeba nezaspat „čas svého navštívení“.
