Seznamka
Nazývají papeže Františka heretikem, formulují rigidní morální představy a občas zastávají fantastické apokalyptické vize. Ale co je motorem pro tvůrce a uživatele příslušných internetových fór, kteří se sami hlásí ke katolické církvi?
Od té doby, co byl František zvolen papežem, vane v katolické církvi svěží vítr. Opět jsou možné otevřené diskuse tam, kde dlouhou dobu panovalo jen tíživé mlčení. Ale současně je papež František stále znovu napadán reakčními skupinkami takovým způsobem, že nad tím zůstává rozum stát. Podsouvá se mu, co po staletí žádnému z papežů, že totiž šíří bludy, že je „papež-heretik“ a že jeho reformy, rozhodnutí a encykliky nemohou dojít uznání. Tyto diskuse se vedou na určitých soukromých fórech, která se hlásí ke katolické církvi v německém jazykovém prostoru, v USA i jiných zemích. I v současné době koluje na internetu petice vyzývající Františka k rezignaci. Tyto kruhy čerpají mohutnou mediální podporu v táboře extrémní pravice, od Afd přes nová pravicová média až po Steva Bannona.
Agresivní výsměch, sklouzávající místy až k Františkově dehonestaci, pochází z prostředí, které se za Jana Pavla II. a Benedikta XVI. prohlašovalo za jediné „propapežské“. V ohnisku výtek vůči papeži Františkovi je „Amoris laetitia“ (AL) a jakékoliv nepatrné změny dosavadní církevní morálky v oblasti sexuality. Ale i mnohé další papežovy postoje, třeba k migraci, sociální spravedlnosti a klimatickým změnám jsou velmi ostře napadány a označovány za „extrémní levici“. Ba i výzva ke starobylé křesťanské ctnosti milosrdenství je v těchto kruzích vysmívaným trnem v oku. Otázka pravé a bludné nauky, která by na první pohled mohla působit jako velmi komplikovaný teologický problém, ukazuje při bližším pozorování dvojí: malý, ale agresivní fundamentalisticky-autoritářský protiproud uvnitř římsko-katolické církve a politický zájem ve snaze kořistit nebo minimálně štěpit tuto církev protagonisty spektra politické pravice.
Kdo jsou dřívější „propapežští“ Františkovi protivníci?
Podíváme-li se blíž na internetová fóra, která papeže Františka tak jedovatě pranýřují, dostaneme vysvětlení, jakým způsobem jejich tvůrci a uživatelé myslí. Mnozí z těch, kteří se na soukromém blogu hlásí o slovo (skutečně jako by se utrhli z řetězu!), jsou zjevně vzdělaní, píší bez problémů obsáhlé strukturované texty, sahají k antickým filozofům a církevním otcům, a citují z latiny. Duševní jednoduchost, nedostatečné vzdělání a pravděpodobné tísnivé životní podmínky zjevně problémem těchto osob nejsou. Převažují muži, a to spíš starší. Média i jejich uživatelé přitom často prozrazují blízkost ke stranám a politickým uskupením napravo od CDU/CSU.
Přes dobrou úroveň vzdělání spojuje komentáře výrazné odmítání vědecké teologie, často se sklonem k odporu k demokratickému diskursu. Náboženská pravda, Bůh a jeho vůle je nahlížena jako téměř ostře ohraničená výpověď a fixní vlastnictví („máme“ pravdu, jsme jejím „majitelem“), nikoliv jako něco, co je nevyslovitelně vyšší, čemu se můžeme jen po špičkách blížit a s tušením svěřovat. Nakonec se tato vlastní lidsky-omezená perspektiva zaměňuje s Boží perspektivou. Vlastní pozice a vidění světa se identifikuje s Boží vůlí. Celkově se v tomto prostředí stále zřetelněji projevuje mohutná opozice vůči II. Vatikánskému koncilu; chce jeho závěry a reformy na celé čáře zvrátit a učinit církevní antimodernismus konce 19. a počátku 20. století jedinou závaznou formou římského katolicismu.
Také vyjadřovací prostředky a jazykový styl vůči Františkovi kritické internetové platformy vykazuje řadu zvláštností: extrémně negativní pohled na svět spojený s odbojem a skandálními zprávami; mocné verbální přezírání názorových oponentů často spojené s jejich zesměšňováním; formulace rigidních morálních představ téměř výhradně z oblasti sexuality, spojená s voláním k pokárání a tvrdým trestům. Projevují se vyhraněné představy o trestech, místy až k apokalyptickým vizím o pomstě, spiklenecká rétorika – a výrazná polemika s milosrdenstvím, představou o laskavém Bohu a kreativními formami náboženské praxe.
Autoritářství jako slabost svědomí
Všechno to, co můžeme pozorovat na katolických pravicových médiích, nachází své logické psychologické vysvětlení ve studiích Theodora W. Adorna o „autoritářské osobnosti“. Ve 40. letech 20. století, tváří v tvář fašismu a národnímu socialismu, zkoumal Adorno antidemokratickou autoritářskou osobnost a popisuje ji především pomocí aspektu „autoritářské podřízenosti“ vnějším autoritám a strnulým systémům norem při souběžné autoritářské agresi vůči lidem, kteří by se tyto normy odvážili překročit. Jako další důležité znaky popisuje Adorno silný odpor vůči všemu, co je „subjektivní, citové a užívá fantazii“, pověru a závislost na stereotypech, mocenské myšlení a „siláctví“, destruktivitu a cynismus, tendenci věřit „v ničivé a nebezpečné procesy ve světě“ a „projekci nevědomých pohnutek do vnějšího světa“ spojenou s fixací na široký komplex témat souvisejících se sexualitou.
Jakkoliv autoritářští lidé působí mocně, silně a nahánějí strach (v čemž je třeba je zastavit), Adorno diagnostikuje na pozadí výraznou slabost osobnosti a svědomí. Autoritářským lidem chybí důvěra ve vlastní myšlení, svět pocitů a schopnost mravního úsudku. Nahrazují to vnějšími záchytnými body a předem danými strukturami, zkostnatělým dodržováním konvencí a schováváním se za „morálně vážené“ autority, ať už je to zákon, dogmata nebo náboženští a političtí vůdci.
Ten, kdo se nepodrobí stejnou měrou samozvaným autoritám, kdo ukazuje, že je možné žít i jinak, tyto autority zpochybňuje. Okolní svět je vnímán jako nepřátelský, zlý a mravně zkažený, popř. zachvácený podvratným spiknutím, takže je nutno se proti němu vyzbrojit a obrnit. K orientaci je nezbytná jasná hierarchie a jednoznačné přiřazení k pólům „dobrý“ nebo „špatný“. Protože nelze důvěřovat ani vlastnímu vnitřnímu životu, všechno kritické, vnitřně emocionální a založené na samostatných úvahách je odmítnuto a znehodnoceno.
…a jako základ nepřátelského postoje vůči Františkovi
Různé aspekty teologie a jednání papeže Františka, proti nimž bojují jeho oponenti, tak dostávají společného jmenovatele. Věřící se strukturou autoritativní osobnosti požadují striktní dodržování neměnných a věčně zdůrazňovaných pravidel, norem a dogmat, aby vnitřní slabost osobnosti a svědomí vyrovnali vnějšími pravidly. Myšlenka milosrdenství, které dostáváme nezaslouženě, ovšem podkopává strnulé myšlení podle pravidel. Mimo to vyžaduje soucit – a dotýká se tak „minového pole“ toho emocionálního v nás, čemu se tak úzkostlivě chceme vyhnout. To, že posun důrazu právě v oblasti sexuální morálky je vnímán jako mimořádně nebezpečný, vysvětluje Adorno projekcí přístupu k vlastním sexuálním potřebám.
Úporné odmítání moderní vědecké teologie stejně jako ekumenického a mezináboženského dialogu je možné vysvětlit jako odmítání nejistoty v důsledku rozmanitosti možných perspektiv a přijímání lidí s jiným názorem za rovnocenné partnery v dialogu. Teologické myšlení ve vztazích a kontextu – kontextuální teologie stejně jako teologie osvobození, ale i sociální a sociálně-etické úvahy – to vše se zavrhuje jako „relativismus“. Náboženství v této perspektivě má sloužit především vnitřní psychické stabilizaci pomocí jasně strukturovaného hodnotového světa „věčných idejí“ a právě nezaměřovat pozornost na ambivalenci ve světě.
Všude tam, kde papež František (nebo jiní teologové) argumentuje z pozice pastýře, ve vztahu k situaci a kontextu, kde otevírá prostor pro srovnání nebo posiluje svědomí jednotlivce výzvou k náboženskému zrání, vnímají věřící s autoritářskou strukturou osobnosti vlastní problémy v souvislosti s morálním dilematem a slabostí svědomí.
Od papeže jako autority tito věřící očekávají, že jejich autoritářský přístup k normám potvrdí, vystoupí jako garant jejich normové výstroje, církevně-politicky prosadí jejich rigidní náboženské představy a mocí svého úřadu je učiní obecně závazné. To, že papež František autoritářská očekávání vědomě neplní, ho diskredituje nejen jako objekt autoritářské podřízenosti. Pro své zdráhání plnit očekávanou roli k sobě přitahuje nevoli dvojnásob: „autoritářskou agresi“ jako proti tomu, kdo překračuje hranice a připouští výjimky, a vztek z toho, že vlastní výstroj strnulých norem se nyní musí obejít bez papeže jako garanta.
Nebezpečí pro církev i společnost
Autoritarismus v té formě, jak ji popisuje Theodor W. Adorno, má velký vysvětlující potenciál, když jde o popis antimodernistických a fundamentalistických skupinek a proudů, ale i problematických struktur, tradic myšlení a jednání v církvi – a o pochopení jejich destruktivní dynamiky. V neposlední řadě se význam autoritářských církevních struktur v současné době zpochybňuje i v souvislosti se sexualizovaným násilím a jeho krytím a se zneužíváním v duchovní oblasti. Autoritářství figuruje i jako ústřední kategorie k vysvětlení pravicově populistických a extrémních postojů. To vysvětluje blízkost mezi nábožensko-autoritářskými a politicky pravicovými kruhy, i nebezpečí pro církev a společnost ze strany autoritářsky strukturovaných skupin. Církevně-politicky z toho vyplývá nutnost jasného odmítnutí pravicového populismu a člověku nepřátelských pravicově-extrémních pozic, stejně jako dominance autoritářsky strukturovaných skupin a jejich myšlenkového světa v církvi.
Z německého orginálu, který vyšel na serveru Katholisch.de, přeložila Pavla Holíková.
