Milosrdenství ztracené v překladu

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Cherry Laithang

Ptám se v poslední době stále častěji sám sebe, jak je možné, že jedna a ta samá věc vyvolává u různých lidí zcela odlišné reakce a závěry. Jak to, že lidé, jejichž základní světonázorové zázemí je v zásadě totožné, a které navíc spojuje pravděpodobně také upřímně a niterně prožívané přihlášení se ke křesťanské víře, mohou některé ne nepodstatné věci vnímat nikoli různorodě, ale skoro až protikladně. V takových momentech začínám pochybovat o možnostech nalezení nějaké shody, jelikož ryzost oněch postojů jako by nedávala prostor pro ústupek, uznání omylu. V takových debatách nejspíš není možné uvažovat v kategoriích pravda vs. omyl – které by bylo možné hájit a vyvracet –, neboť se zřejmě vedou ještě v nějakém jiném diskurzu.

V evangeliích najdeme více momentů, kdy je jedna a ta samá věc vykládána účastníky dané situace zcela odlišně. Mě na tomto místě ovšem zajímá jen známý příběh o marnotratném synu z Lukášova evangelia. I proto, že v otázce milosrdenství, jež je tak klíčové pro Ježíšovu radostnou zvěst, se právě postoje mnohým tak zdánlivě nepochopitelně rozcházejí. O jakém nepochopení situace mluvím?

V závěru pohnutého setkání marnotratného syna s otcem tento zvolá (Lk 15,23–24): „Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ Začíná oslava, do jejíhož průběhu přichází z pole starší syn. Netuší, co se děje, zavolá si služebníka, který jde okolo, a ptá se, co to má znamenat. Ten odpoví (Lk 15,27): „Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.“ To vyvolá ve starším synu nával vzteku a zatvrzelosti, odmítá vstoupit a připojit se k oslavě, a dokonce se s otcem pouští do hádky, v níž mu hořce vyčítá, že o něj se nikdo nikdy takto nestaral. Po staletí se tento příběh vykládá z pozic všech zúčastněných. Mě na něm nicméně zajímá jeden detail. Zdá se mi, že reakce staršího syna je neoddělitelná od toho, jakým způsobem se o návratu svého marnotratného bratra a okolnostech uspořádané oslavy dozvěděl. Starší bratr se nesetkal s otcem nebo bratrem, nebyl svědkem jejich rozhovoru, neměl možnost danou vypjatou situaci sám prožít a udělat si na ni svůj názor. Místo toho se ptá sluhy, který mu může dát jen zprostředkovanou odpověď. Ta je pak klíčem pro nedorozumění, ke kterému došlo.

Zatímco otec vyslovuje zásadní výrok o duchovní proměně svého syna („tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen“), sluha tu samou událost odbyde tím, že má otec radost, že se vrátil v pořádku („že ho zase má doma živého a zdravého“). Je zřejmé, že sluha vůbec nepochopil hloubku onoho okamžiku, vidí jen povrch, který – nikoli ovšem nepravdivě – komunikuje dál. Vlastní podstata nicméně zcela unikla, ba co víc, způsobuje fatální nedorozumění. Pro staršího bratra je v této chvíli nazlobená reakce zcela pochopitelná. Neví nic o tom, jak se syn před otcem pokořil, neví nic o jeho hlubokém vyznání ani o způsobu, jak otec danou proměnu vyjádřil. V řeckém originálu jsou použitá slova a jejich neadekvátnost ještě zjevnější. „Byl mrtev“ (nekrós) odkazuje skutečně ke smrti se vším všudy. „Ztratil se“ (apollymi) má taktéž konotace zkázy, zničení, zhroucení, něčeho, co vede nezvratně ke smrti a konci. Toto slovo je v evangeliích užíváno např. v kontextu Herodovy touhy „hledat dítě, aby je zahubil“ (Mt 2,13); v extrémních morálních požadavcích, že je lepší, aby „zahynul jeden z tvých údů“ (Mt 5,29); u Lukáše pak např. v popisu zděšení zlých duchů, které se Ježíš chystá vyhnat z posedlého: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit?“ (Lk 4,34) Pokud o svém synovi takto mluví otec, má na mysli obrácení a záchranu před skutečnou katastrofou. Oslovený sluha nicméně místo toho používá výraz hygiaino, které se vztahuje k fyzickému zdraví („lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“, Lk 5,31; „nalezli toho otroka zdravého“, Lk 7,10). Neadekvátnost této informace a významový posun důvodu oslavy jsou zřetelné. Opravdu pak není překvapivé, že to staršího bratra popudilo.

Ptám se, proč k tomuto zkreslení ze strany sluhy došlo? Byla to jeho zlá vůle? Není obtížné představit si onu situaci z jeho pohledu – milosrdný otec se rozněžňuje nad svým stále ještě privilegovaným synem, zatímco podřadný služebník dostává zadání k přípravě oslavy. Vnímá bytostnou nespravedlnost vlastní životní situace a propastnou odlišnost svého osudu vedle osudu onoho hejska, závidí mu... Když se ho pak ptá starší bratr, co se děje, nelže, ale cynicky věc posune. „Ten floutek se vrátil, otec je naměkko, že je v pořádku a že si nic neuhnal, tak teď oslavují...“ Sám ze své podstaty není ochoten danou situaci chápat a nahlédnout, není s milosrdným otcem spojen jiným poutem než oním služebným, nemá důvod se v této chvíli citově ani jinak angažovat, možná mu naopak dělá dobře, když vidí, jak na základě jeho informace reaguje starší bratr. Právě do tohoto kontextu možná patří nám adresovaná Ježíšova slova z Jan 15,15: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ Nemůžeme pochopit otcovo milosrdenství, pokud nejsme vyzdviženi nad pozici takového služebníka, jako by nám toto podobenství našeptávalo.

Pohled do řeckého originálu nám ale interpretaci komplikuje. Ve zmiňovaném Janově verši se opravdu mluví o sluhovi (dulos), se všemi konotacemi, jež náš napadnou. Ovšem v Lukášově podobenství o marnotratném synu je použito jiného výrazu – pais. Ten víc než ke sluhovi odkazuje k dítěti, možná odrostlejšímu, případně k mladíkovi. Starší bratr se tedy neptal cynického starého otroka, ale asi spíše nějakého chlapce, který tam pobíhal s tácy. Jak to mění naše rozumění?

Pokřivení zprávy o otcově milosrdném přijetí marnotratného syna nemusí být motivováno jen zlým úmyslem, jak jsme ho načrtli výše. Může být také důsledkem dětinského, nezralého a nezkušeného předávání informace někým, kdo ještě nedorostl do pochopení toho, co život a jeho složitost přináší (podle slovníku může pais označovat i někoho s intelektem dítěte). Horizont onoho kluka nedorostl ještě tak daleko, aby chápal, co to je touha mladého pána vyrazit s balíkem peněz do světa a poznat ho na vlastní pěst, nedorostl do rozumění tomu, co za vnitřní odvahu a sílu vyžadovalo se po následném debaklu vrátit ani co se celou dobu odehrávalo v srdci otce, který každý den vyhlížet synův návrat. Pro mladého služebníka to byla banální věc, a právě tak ji předal dál staršímu bratrovi. Jistě si ani neuvědomil, jaké následné drama způsobil.

Ptám se sám sebe, jak často k duchovním věcem přistupuji takto dětinsky, bez vědomí toho, co za hloubku v sobě obsahují. Kolikrát jsem někomu ublížil nebo ho pohoršil tím, že jsem radostnou zvěst komunikoval tak jako onen služebník – totiž že v jejím důsledku došlo naopak k jejímu pokřivení, opaku, zatvrzení dotyčného? Matouš píše (11,16): „Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti (stejné pais), které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy: ‚Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.‘  Přišel Jan, nejedl a nepil – a říkají: ‚Je posedlý.‘ Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkají: ‚Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!‘ Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky.“ Tato výtka jistě neplatí jen farizeům, ale nastavuje zrcadlo i nám, mně. Když mluvíme o evangeliu a snažíme se ho žít, nejsme jako děti, které si z něj vybírají jen to, o čem si myslí, že tomu rozumějí, ale uniká jim podstata? Které se ohrazují, že přece věrně předávají to, co jim bylo řečeno, ale nechápou, že se v tomto přenosu jejich vinou ztrácí to skutečné?

Obě uvedené polohy – cynického sluhy i nedospělého mladíka – vnímám jako nebezpečí pro svůj duchovní život, pro své křesťanství. Kolikrát jsem už měl dojem, že jsem v životě něco poznal, a proto mohu zaujmout odtažitý postoj, dívat se na problém svrchu, ironizovat nadšení, nedůvěřovat zapálenosti. Nesvědčí to ale spíš o mé vlastní vyprahlosti? „Láska věří, láska má naději“ (1Kor 13,7), proto jí nemůže být vlastní cynismus, kterým se tolikrát obrňujeme proti hanebnostem, které jsou vlastní světu. Ale stejně tak nebezpečná je nedospělost, nezralost spojená s kategorickými soudy, povrchností, zbrklostí, nesprávně kladenými důrazy. Jako když se rozohňuje mladý evangelista Jan: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil?“ (Lk 9,54) Ne, chci hledat zralost a moudrost, která ví, co to v lidském životě znamená „byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen“, a proto je schopna dovést člověka na cestu obrácení a provázet ho po ní dál. Nechci se podobat dětem, které pokřikují rozkazy a příkazy na ostatní a diví se, že jim nikdo nenaslouchá. Říkám si, že milosrdenství není pro děti, že je to velký úkol skutečné dospělosti, do které musím stále dorůstat.