Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
„Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ Tak čteme ve druhé kapitole knihy Genesis. Tušíme, že přirozená krása nahoty nějak souvisí s celou šíří a hloubkou duchovního rozměru lidské bytosti. Pád prvních lidí, který zapříčinil i jejich nové vnímání nahoty, pociťujeme na sobě dodnes. Běda tomu, kdo je odhalený jen milimetr nad normu a ještě se u toho usmívá.
Umělci, jimž bylo dáno sáhnout si do kapes Boží milosti, ukazují krásu lidského těla, která je někdy víc než přitažlivá. A nejde jen o sochy, obrazy nebo básně vztahující se k lidem – ženám, mužům a propletencům jejich vztahů. Některá umělecká zpodobení světců i samotného Ježíše mohou sloužit jako dokonalý vzor atleticky zformovaného těla či ženské krásy, která si pro sebe zabaví diváka, ať jím je kdokoliv.
Měl jsem to štěstí potkávat se s lidmi, kteří zažili první republiku. Už jako mladí chtěli něco dokázat a být prospěšní své zemi. Ať se pustili do čehokoliv, šlo jim to, a byla v tom dobrá míra elegance. Bolševik protežoval montérky, tepláky, cvičky. Eleganci neměl rád, protože neměl rád nic a nikoho. Vídal jsem to jako kluk i v krajích, které komunisté nezahubili docela a kde se lidé oblékali krásně pro všecky příležitosti. Právě tak jako v jižním Španělsku nebo v Provence jsem pozoroval muže a ženy dělající sena – modré sukně zdobené drobným ornamentem, bílá košile, slamák, v přírodě na boso. Monetovské scény, melancholie obrazů Williama Maw Egleye, erotická přitažlivost obrazů Giorgiona da Castelfranco. Miluju cizí kultury, které se nebojí barev a lehkosti v odívání. Je mi blízký středomořský typ člověka, který se při pohledu na dívčí kotník nezakucká, a vidí-li jít ženu v prosvítajících šatech, nevyvrací dveře kostela, aby došel klidu a nepřišel k zatracení.
V podstatě úplně se u nás zastavil vývoj liturgických oděvů a tam, kde si služebníci různých církví potrpí na uniformy, zůstáváme po uši vězet v době polyesterové. Je to škoda, protože právě tady by se v závislosti na ročních obdobích dalo z uměleckého hlediska udělat dost. Na druhou stranu, ani v bohoslužebném a liturgickém odívání nepřichází naše vyhlášené kutilství nazmar. Pozoroval jsem tuhle jednoho bratra v lavici, který přišel na bohoslužbu jen tak, halabala, jak vstal. Kolega mi květnatě líčí, jak se mu tu a tam k obřadu oblečou snoubenci a svatebčané. Jiný pán se ani v tropických vedrech nevzdal barokního oděvu čerstvě sneseného z půdy, a i když ho při chůzi pro jeho tíhu museli podpírat dva lidé, očividně se cítil dobře – asi jako benátský velmož nebo maharadža. Mé největší sympatie, a to zvláště kvůli barvě, která se nenosí snadno, sklidil kněz, který se vydal k oltáři ve žlutých ponožkách a hnědých vojenských trepkách a svým nedbalým stylem mi připomněl dnes někým zatracovaná zlatá 60. léta – dobu změn, nárazů a revolucí všeho druhu.
Léto, to krásné, syté, voňavé, nahé léto vede k přemýšlení, za co by se vlastně měl člověk stydět? Za svoji nahotu? Za svoje vize? Za svoje sny? Za to, co neudělal, i když mohl? Za to, komu ublížil? Za to, čemu věří? Za to, kým je? Za to, koho udělal svým bohem? Za to, co reprezentuje? Za to, čemu podléhá? Za to, čím se dává korumpovat? Za to, jaké ideologii slouží? Za to, jak nakládá se svou duší, svým duchem a tělem – chrámem Ducha svatého? Občas, když jsme ještě byli malí, nám rodiče dali ruku před oči a řekli: „Nedívej se.“ Měli za to, že něco malé dítě vidět nemusí. Měli pravdu. Bude i tohle léto jedinečné a pomůže nám přijít na to, za co se máme stydět, a za co ne, a co bychom vidět měli, a čím bychom naopak neměli jitřit své city, svůj rozum, své srdce? Myslím si, že hanbit se za svoji nahotu můžeme až skoro na posledním místě.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
