Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com
Těžká, přetěžká záležitost…
V prvé řadě je dobré se podívat na průběh těhle debat o homosexuálech. Nejsou to skutečné debaty, ale monology dvou hluchých a slepých táborů.
Na jedné straně neotřesitelné přesvědčení, že není, co řešit, protože v Bibli je to jasné, navíc je to „proti přirozenosti“. Takže homosexuální jednání je hřích, je to deviace a je to celkově odporné.
Na druhé straně neotřesitelné přesvědčení, že není co řešit, protože homosexuálové mají na svůj sexuální život plné právo. Buď je tak Bůh stvořil, takže těžko lze jejich orientaci pokládat za deviantní, natož pak jednání z ní plynoucí za hříšné, a nebo se tak prostě narodili, takže nikdo nemá právo je omezovat v jejich přirozeném zaměření. Nepřirozené to jejich jednání přece nemůže být ani náhodnou, když homosexuální jednání je dobře doložené i mezi zvířaty. Takže ti, kteří (navíc ve jménu křesťanství) jejich touhy a vztahy obracejí v hřích, projevují neuvěřitelnou krutost a jednají proti lásce.
Vzájemně se tyhle dvě skupiny naprosto neposlouchají, jen se odsuzují.
Zkusím se tedy podívat na argumentaci obou stran a případně z toho vyvodit nějaké východisko, které by umožňovalo nějakou další společnou debatu.
1) Argumentace z Bible
Je nepochybné, že v Bibli je celkem dost příkladů, které jsou odsouzením homosexuálního chování. Tohle zlehčovat není solidní. A nedá se to „zamáznout“ jen tím, že „to platilo pro lidi tehdy, ale ne už pro nás“. Pak by se vůbec problematizoval univerzální charakter Božího slova zachovaného v Bibli.
Současně ale je nutné to doplnit předpokladem, který sice v Bibli vyjádřený není, ale byl všeobecně sdíleným přesvědčením, které dávalo klíč i k interpretaci biblického slova. A tím bylo přesvědčení o samotném charakteru homosexuálního chování: nevyplývalo ze vrozené orientace, ale bylo jakousi "sexuální přežraností". Proto se také na něj koukalo jako na "ohavnost".
V situaci, kdy máme vážné důvody předpokládat, že homosexuální orientace je vrozená, nelze tedy na jednání lidí s touto orientacíí automaticky aplikovat biblické odsudky, které se týkají chování, nikoliv orientace. Tím všechny problémy vyřešeny nejsou (v prvé řadě, zda je morálně i antropologicky přiměřené homosexuální lidi automaticky podrobit nucenému celibátu), nicméně tohle rozlišování (ostatně uplatněné už i v Katechismu katolické církve) je pro další debatu nezbytné.
2) Argumentace z "přirozenosti"
Při používání kategorie "přirozenosti" vztažené na lidský život narážíme na dvě vážné otázky?
- je pro člověka „přirozené to (a jen to), co vidíme u jiných zvířat v přírodě“?
- pokud nelze na člověka automaticky vztahovat stejná měřítka jako na ostatní tvory v přírodě (neboť na rozdíl od nich má přece jen výbavu, která mu umožňuje přírodní danosti překračovat), co nám potom pomůže onu „přirozenost“ zjistit?
Pokud uznáváme, že člověk se přece jen od zvířat podstatně kvalitativně liší (kvůli své svobodě a racionalitě) – a to je například stanovisko křesťanské – nemůžeme automaticky přenášet na člověka to, co pokládáme za „přirozenost“ vypozorovanou ve světě zvířat. Může nám sloužit jako určitá orientace, ale ne závazná směrnice.
Odvolávání se na homosexuální chování u zvířat (celkem dobře doložené) ovšem také není postačujícím zdůvodněním „přirozenosti“ homosexuality. A to nejen z důvodu toho, co jsem právě napsal o nekorektnosti automatického přenášení parametrů zvířecího světa na lidský, ale i proto, že my u zvířat vidíme jen to chování, nikoliv orientaci. Spíš se jeví, že u zvířat jde o paralelní způsoby chování, nikoliv výlučnou orientaci, jak je tomu u gayů či leseb.
Pro stanovení obsahu „přirozenosti“ není ovšem možné ani jednoduše se odvolávat na Bibli, protože se nejedná o kategorii, která by byla doma v biblickém pojetí člověka, nýbrž je převzatá ze stoické filozofie. Můžeme sice přirozenost chápat jako Boží tvůrčí záměr ke konkrétním stvořením, nicméně nám Bůh přímo tenhle záměr zpravidla nesvěřil – a my se jej dobíráme většinou pomocí speciálních věd.
3) Homosexuální láska je „STEJNÁ jako heterosexuální“
Tady je důležité odlišovat subjektivní a objektivní stránku věci.
Těžko lze zpochybnit, že gayové či lesbičky prožívají své lásky velice podobně (ba stejně) jako jejich heterosexuální vrstevníci.
Výsledek z hlediska objektivního ale stejný být nemůže (a to si málokdo ze zastánců homosexuální „normality“ připouští): A to proto, že muž přece jen do vztahů k ženám vnáší i to, co tam žádná žena vnést nemůže – a stejně tak ženy do vztahů k mužům tam vnášejí něco ze své ženské jedinečnosti, kterou žádný muž nemá. Vztah muže a ženy má prostě jedinečnou antropologickou kvalitu (tím neříkám, že je po morální stránce „lepší“ než jiné druhy lásky).
A totéž mimochodem platí o roli mateřské a otcovské.
Byl bych rád, aby z toho, co jsem tu teď napsal, nikdo nevyvozoval víc, než jsem skutečně napsal (tedy například, že zavrhuji adopce homosexuály – to je na další debatu). Pouze vyvozuji logické důsledky z toho, že muži a ženy jsou neredukovatelně v některých důležitých aspektech – biologických, duševních i duchovních – tvorové odlišní.
Na závěr
Myslím, že kdyby obě strany byly schopné racionálně uznat to, co jsem tu teď napsal, byla by otevřená cesta k další debatě, která je nezbytná.
Na straně „katolické“ totiž zůstalo pod povrchem to, co pokládám ve skutečnosti za hlavní důvod tradičního přístupu, neboť se primárně vlastně netýká homosexuálů, ale všech (jen na homosexuálech je na první pohled zřejmý):
Zásadní „otevřenost každého sexuálního styku k plození“.
Přiznat morální přijatelnost homosexuálního života by totiž znamenalo tuhle „skálu“ tradičního pojetí lidské sexuality minimálně relativizovat. Zásadně by to měnilo rigidní katolický přistup k antikoncepci.
Na straně LBGT by prospělo ubrat „tlaku na pilu“. Oddělit to, co je rovina práva (kde je na místě vést debaty s tím, aby skutečně práva těchto lidí nebyla menší než ostatních – tam, kde je to opravdu záležitost práva.) a co je záležitost antropologická (například právě nutnost respektovat odlišnost mužů a žen a z toho plynoucí důsledky pro jejich vztahy a pro jejich rodičovské úlohy).
A uvědomit si, že přílišným provokováním (typicky různé formy projevů na "pochodech pýchy") nepřispějí k tomu, aby je většinová společnost skutečně přijala bez výhrad. Naopak nahrávají populistům a krajní pravici k tomu, aby snadno za své voliče získávali lidi, pro které jsou tyhle provokace nepřijatelné. Což by ale ve svém důsledku mohlo vést i k negativním změnám v rovině práva.
Oba „tábory“ se pak musejí naučit brát vážně, že jejich přístup ty „druhé“ zraňuje. Že když lidé z LGBT vytýkají tradičním katolíkům bezcitnost, nevyplývá to z jejich potřeby katolíky napadat, ale z toho, že je jejich přístup opravdu bolí. Ale stejně tak musí LGBT komunita vzít vážně, že „tradičním“ bourají jistoty jejich života – a tím je také přivádějí do skutečného utrpení. Bez schopnosti této empatie se budou příkopy jen dál prohlubovat a zdi porostou.
Autor je pedagog a publicista.
