O čem se nemluví

Ronald Němec
Autor: archiv autora

Nepřijde vám někdy, že lidé mluví až moc? V advokacii působím již téměř deset let. Za tu dobu jsem zastupoval lidi chudé, nemající, co jíst. Zastupoval jsem klienty, kteří se mnou letěli vlastní helikoptérou na večeři. Slyšel jsem řadu životních příběhů, pěkných, smutných, lživých, ale i pravdivých.

Posledních pět let zastupuji i římskokatolickou církev. Za tu dobu jsem důvěrně hovořil s kněžími, kteří udělali zlo, jehož litovali, dobro, o kterém veřejně mlčeli. S biskupy a představenými, kteří litovali svých kroků a potřebovali poradit, nebo chtěli vykonat velké dobro, ale nevěděli, jak na to. Snažím se hájit dobro církve jak u soudů, tak i v mimosoudních věcech.

Před pár dny jsem si u jednoho soudního jednání uvědomil jednu zvláštní věc. Když zastupuji klienty (u soudu či mimo soud), kteří s Bohem nemají co do činění, a dojde-li ke sporu – o děti, rozvod, domácí násilí, půjčku, směnku, alkohol za volantem, krádež, pak málokdy někdo ze sporných stran vytáhne argument – co dělala matka, otec, babička, dědeček druhého, jaké jsou vědecké a osobní, teologické či filozofické postoje dané osoby. Většinou se řeší předmět sporu. Často to ani nevytáhne matka, která byla týrána, otec, který dlouho neviděl své děti, poškozený, který byl zmlácen.

V případě, že nejméně na jedné straně je osoba hlásící se ke Kristu, je situace často jiná. Vždy druhá strana (a nemusí být nutně věřící) přijde s argumentem, že papež František říkal přesný opak toho, než co dělá/dělal můj klient. Pokud ne papež František, pak to řekl zaručeně jeden kněz, který má elitní farnost a má svatý názor na vše. Pokud ne tento kněz, pak se vždy najde někdo v církvích, kdo to vidí přesně opačně a zhusta o tom píše.

Soudy jsou většinou argumentací protistrany překvapeny. Život církve je často skrytý. Soudy jsou připraveny věřit církvi, ale jak se vypořádat s argumentem protistrany, která mává článkem, že církev je moc bohatá, preláti se vozí ve zlatém kočáře, biskupové jsou oslové? A co mají dělat s názorem kněze, který zpochybňuje autoritu svého biskupa veřejně či mluví o rozkolu v církvi, který sám způsobuje? Jak mám argumentovat?

Pokorou. V takovém případě jsem osobní. Vypravuji, že např. velmistr Řádu křižovníků dr. Šedivý, pokud mám tu čest s ním hovořit, je muž malých nároků k sobě - a velkých k řádu. Nemá BMW jako zástupce protistrany, ale nejčastěji jezdí malým fiatem. Pokud jsme spolu v klientském hovoru, nezve mne jako jiný klient do luxusní restaurace, ale sedíme u něj „doma“ u paty Karlova mostu na pohovce, která již poznala mnoho sezení, nepijeme vybrané francouzské víno, ale dobré víno z vinařství Prath. Nebo vyprávím, že většina majetku církve, který byl vrácen díky restitucím, jsou ruiny, kde sídlí často lidé s problematickými smlouvami (rozuměj nevýhodnými pro církev, jež nejdou vypovědět), kdy tyto nemovitosti potřebují na opravy miliony, které církev nemá, protože má hospice, školy, opravuje kostely, má Charitu atd…  

Pokud se u soudu argumentuje celou církví, často se argumentace stočí ke kardinálovi Dukovi, kdy většina lidí zasává názor, že pokud on pískne, každý v církvi skočí. Český kněz osvícený a pokrokový se v 21. století pozná dle četností článků kritizujících pana kardinála, kterými protistrana argumentuje. Je jedno, že zastupuji jiného biskupa či představeného, protože kardinál, biskup, velmistr, všechno je to stejná lůza.  

Soudcům vypravuji, že hlavním posláním církve není restituční starání se o majetek, že jízda ve zlatém kočáře je dobová věc, stejně jako talár u promoce, že vyjadřování se k polohám v posteli zajímá především ty, kteří mají sex nedostatečný, a že titulovaní kněží okopávají jiné kněze asi proto, že se cítí osamocení, když jsou milováni jen pro lesk vyznamenání a reflektorů, a ne pro svoji drobnou práci v pastoraci. Smyslem je hlásání evangelia a péče o duši člověka, ale tato péče je často neviditelná. Snažím se soudce přesvědčit, že LGBT téma je zajímavé hlavně pro LGBT komunitu a že dobrý kněz či řádová sestra se poznají podle toho, jak pracují nejprve s rodinou, dětmi, nemocnými, opuštěnými, a pak až možná s LGBT, protože těch je nejméně a jsou většinou dobře materiálně zajištěni, děti ve velkém nemají a mají svůj krásný život. (V LGBT komunitě mám pár přátel, je to můj osobní názor, za kterým si stojím, protože je to má zkušenost během deseti let). 

Pokud se podíváte, kolik článků na Christnetu, ale i jinde se ve spojitosti s církví věnuje sexu, zneužívání, LGBT, zneužití moci v církvi, mám za to, že Kristus lhal, pokud pravil Petrovi, že skálu, na které zbuduje církev, peklo nepřemůže. Z témat, názorů a elitních kněží kolem mne je Církev dávno přemožena.

Ale to není pravda. Jen se o tom nemluví. A proto píši tento článek. Jak často se dnes v rodině bavíme o drobné práci kněze či jeptišky, když připravuje někoho ke svátostem? Kdy se veřejně bavíme o samotě kněze, který sice má celou farnost, ale nemá věrné srdce manželky/manžela, kterému nemůže své radosti a starosti svěřit.  Přesto se nám kněží a sestry snaží sloužit. Asi často ne vždy dle našich představ, ale jak často se chová dle našich představ naše manželka, manžel, kterou jsme si vybrali? A co tchýně, snacha, tu jsme si nevybrali… Jak často vyzdvihujeme řeholní sestry boromejky, křížovky a další za jejich práci s nemocnými a chudými? Jak často doceňujeme rozhodnutí biskupů, že zde existuje Charita, která se stará o umírající a supluje stát? Kolik článků píšeme na obranu života církve, když je to právě život církve, díky kterému zde nebyli po pádu Říma divoši, v renesanci díky životu Církve vznikalo školství a Marie Terezie měla na co navázat se školskou reformou?

Ilustrační foto
Autor: Člověk a víra / Martina Řehořová

Dnes lidé obdivují umění, které vzniklo hlavně díky církvi, obdivujeme sakrální stavby. Učíme se o řeckých a římských autorech, které nám uchovala církev. Díky církvi padl komunismus, když „přátelé" Ronald Raegan a sv. Jan Pavel II. dělali maximum pro jeho poražení. Jak často děkujeme životu Církve, za to že pašovala do Polska, ale i do ČSSR knihy, cyklostyly atd? Byla a je to církev, která nám dává vodítka v právu, že jsou práva a svobody, které nelze lidskou mocí měnit. Že život a smrt má práva od Boha, ne člověka. Je to život církve, který nám ukazuje, že i ten, kdo miluje Boha, někdy upadne, ale vždy se s pomocí Boží zvedne a jde milován dál.

Přál bych někdy kněžím děti a všem lidem více než dvě děti. Sám mám tři. A učím se, že trestat, ponižovat, nadávat a vyzdvihovat špatné skutky nevede k výchově bytostí milujících a sloužících lidem, světu, rodině. Lidé, ať už laici či vlivní kněží, by měli vědět - při svých zkušenostech a titulech -, že výchova je piplačka, drobná a úmorná práce, která je pomalá a namáhavá. Málokdy viditelná. Často rodič chybuje, přestože se se snaží o výchovu s láskou.  Pokud by moje děti měly být ke mně stejně kritické jako moderní kněží či upsaní laici, pak bych si mohl hodit mašli. Silnou kritikou nezměním manželku/manžela, to vede k rozvodu. Dítě se stane poníženým a bojácným, rodič se stane otráveným a zlým. Berme si příklad ze sv. Moniky a sv. Augustina. Pokud chci církev formovat, pak pozitivním příkladem, drobnou prací a pokorou, že to nezměním já, ale Bůh. Povídejme, jak Bůh skrze lidi v církvi činí zázraky, jak kněží, biskupové a laici jsou skvělí lidé, o našich drobných úspěších. Tím nejlépe můžeme dosvědčovat Krista. Ale o tom se nemluví.  

Ronald Němec, Ph.D., advokát a kanonista.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.