Seznamka
Ilustrační foto
Autor: M. Mazur
Jak může biskupská konference připustit, aby jí dominovalo shromáždění, jehož většinoví členové biskupy nejsou? Jasněji se problém katolické církve v okamžiku řešení sexuálního zneužívání a skandálu s jeho krytím vyjádřit nedá. Překvapivá otázka, kterou Papežská rada pro právnické texty (Pontificum Concilium de Legum Textibus) položila německé církvi v souvislosti se „Synodální cestou“, se dotýká jádra otázky po moci v církvi.
Zájem je zřejmý: to, oč usiluje „Synodální cesta“, na níž se v březnu tohoto roku shodly DBK (Deutsche Bischofskonferenz – Německá biskupská konference) a ZdK (Zentralkomitee der deutschen Katholiken – Centrální výbor německých katolíků), se vymyká hierarchickému systému katolické mocenské logiky. Laici se mohou účastnit porady. Rozhodnutí činí biskupové. Mohou se ale rozhodnout, že budou svoji rozhodovací pravomoc sdílet? A posléze převzít synodální rozhodnutí laiků i biskupů za svoje vlastní? Zdá se, že toto se v katolických mocenských strukturách nedomluvilo.
Uzavřený systém moci
Ve hře je tato moc. Římská moc církve, která má stát ve službě celku a která se s tímto celkem až příliš snadno zaměňuje. Instance vydávající církevněprávní normy, aby si vzápětí činila nárok na jejich kontrolu a výklad.
Jedná se o performativní moc, která ustanovuje sama sebe tím, že si jako důvod zákonodárství nárokuje božské právo a uvádí je v platnost vlastním výkladem. Uzavřené mocenské systémy fungují jen tak dlouho, dokud ovládají ty, kteří jsou jim podřízeni. V katolické církvi jsou to věřící s povinností poslušnosti víře.
Jestliže se víra rozpadá právě proto, že instituce a její zástupci se stali nevěrohodnými, je konec s celou konstrukcí víry. Proto se teď katolická církev musí bát – nikoliv při pohledu na aktuální počty odchodů z církve. Kolem obchází čirý strach – a přesně to ukazuje nepochopitelnost kuriální otázky, jak němečtí biskupové mohou dát všanc vlastní mocenský systém.
Rozhodnutí německých biskupů o „Synodální cestě“ přišlo v historickém okamžiku bezradnosti. Vědělo se, že po zveřejnění „MHG-Studie“ o sexuálním zneužívání kleriky nelze jednat tak, jak se to dělalo doposud. Současně se nevědělo, jak. Taková situace značí obrovskou bezmoc.
Mocní v církvi, která chápe sama sebe přísně hierarchicky a přiznává biskupům v diecézích dalekosáhlou rozhodovací pravomoc, ztratili řeč a zůstali bezradní tváří v tvář šíři a systémovým důvodům zneužívání natolik, že je to přimělo o sdílení moci nejen přemýšlet, ale skutečně tuto moc i sdílet. Přiznání vlastní bezmoci v reakcích mnoha biskupů na shromáždění v Lingen však představuje ve zpětném pohledu první krok k získání ztracené autority na jiné půdě. Tentokrát ovšem nikoliv na půdě zdůrazňování vlastní moci, nýbrž v procesu „rozpouštění“ církevněprávně samozřejmých pravomocí.
Zneužívání nebylo zastaveno
Církevní právo nezabránilo tomu, že se apoštolská moc biskupů vyjevila nikoliv jako ochranná moc těch, kteří se stali obětí nesvatého násilí. Naopak: tím, že se činy zpravidla zamlčovaly a pachatelé z řad kněží byli pouze překládáni, se dalo zastírat to, co se vždycky považovalo pouze za selhání jednotlivců: sexualizované násilí kleriků.
Že za sexuálním zneužíváním stojí i zneužívání duchovní, jak ho otevřeně popsala Doris Wagnerová, že vedle nezletilých byly na celém světě kněžími zneužívány i řádové sestry, ukazuje, jak se svatá moc církve zvrhla právě v prostoru toho nejsvětějšího.
Strategie ututlávání a diskriminace obětí uzavírá v systému kruh, v němž se církevní moc mohla permanentně posilovat – dokud se na jedné straně věřilo, že zprostředkuje spásu, a na druhé straně nechtělo věřit, že pachatelé právě nejsou jednotlivci, nýbrž drží je systém, v němž moc vede k zoufalému ničení životů, zatímco pachatelé v sakramentální logice úřadu smějí nadále celebrovat. Není náhodou, nýbrž je důsledkem mocenského komplexu, že většina pachatelů včetně biskupů a kardinálů své pochybení nepřiznala.
To, že oběti musely na uznání zločinů ze strany církve čekat marně, souvisí s obranným reflexem instituce, která dodnes nechce věřit ve vlastní hříšnost ve službách zprostředkování spásy. Neříkat proti církvi nic, co by jí mohlo uškodit, bylo velmi dlouho imperativem, který v době rozpadu této obrany ukazuje, jak a kde tato moc ještě funguje.
To činí dopis kardinála Ouelleta a Papežské rady pro právnické texty tak signifikantní. Z toho, že se pokouší zachránit z moci biskupů, co se dá, vane duch sebepotvrzování, projevující se ve farnostech jako klerikalismus, a moc, kterou (Quellet) reprezentuje, stále znovu používá k sakralizaci této moci.
Takhle to dál nejde!
Proto se převážná většina německých biskupů rozhodla pro „Synodální cestu“ a vyjádřila tím, že systémové problémy zneužívání moci v církvi se dají řešit jen v pozměněném duchovním i teologickém chápání moci a při skutečném sdílení moci s celým Božím lidem. Toto rozhodnutí bylo diskutabilní. Padlo v Lingen velkou měrou pod tlakem veřejnosti, která už se nenechala krmit výmluvami a odbývat odkládáním problémů. Přehlídka německých biskupů v plné parádě, kteří věřícím v Lingen zamávali z autobusu, místo co by s nimi diskutovali před kostelem, působila jako poplašné znamení.
Takhle to dál nejde. A tak bylo biskupské rozhodnutí o „Synodální cestě“ rozhodnutím uvnitř systému, který nic takového nepředvídal. Že se vlastním rozhodnutím zavážeme k rozhodnutím, která se rozvíjela, diskutovala a rozhodovala v celém Božím lidu.
Na tomto rozhodnutí se ostatně biskupové usnesli demokraticky. Kdyby papež, který v poslední instanci rozhoduje, toto rozhodnutí ignoroval, kuriální duch zachování posvátné církevní moci by opět zvítězil. Pod pláštíkem papežských výroků o synodální struktuře církve by se pak neskrývalo nic jiného než nahá moc.
Z německého originálu publikovaného v Die Furche přeložila Pavla Holíková.
