Láska není iluze. Pár slov o celibátu (ve dvou)

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Brooke Cagle

Je to jeden z nejsmutnějších článků za poslední desetiletí. Jsem si vědom, jak delikátní skutečnost to je, a ctím, že se protestantský kazatel Daniel Kvasnička podělil o své osobité chápání křesťanské antropologie, duchovenské služby a manželství. Obrátila se na mě řada lidí, ať už uvažujících o službě v některé z církví, anebo přemýšlející o partnerských vztazích ve světě, který už dávno není jednoduchý – a nikdy možná ani nebyl, že z toho článku nejsou dvakrát moudří. Ani já nejsem. Jedna ze závěrečných vět, k níž patří tři odstavce předehry, je v kontextu teologického a křesťansko-filozofického pojetí vztahu tak závažná, že je o ní třeba říci pár slov. „Prostě být a nebýt ženatý či vdaná není tak velký rozdíl, aby se ze zrušení celibátu dělal tak vysněný cíl.“

Budiž řečeno na začátku a jasně, že rozdíl celibátu žitého bez ženy a „celibátu“ po ženině boku musí být rozdílný právě tak, jako se od sebe liší Slunce a Měsíc. Pro pochopení řady pro život naprosto důležitých skutečností a ovšem také věcí Božích a samého Boha není klíčové, v jakém společenském či církevním stavu se nacházíme. Podstatná je pouze a jen kvalita vztahu „já“ a „ty“, kde „já“ je člověk a „ty“ je také člověk. Slova z Prvního Janova listu 4:8 přece nejsou žádnou básnickou licencí. Milování a láska tu nejsou „milování“ a „láska“, ale skutečné mohutnosti lidského ducha, jejichž pravzor můžeme pozorovat ve vztazích Boží rodiny, ale hlavně a především – ze vztahů Trojice, z láskyplného a trojstranně dynamického prolnutí Boha Otce, Boha Syna a Boha Ducha svatého. Nemůžeme předpokládat, že učedníci povolaní Ježíšem natrvalo opustili své rodiny, nechali je napospas tvrdému, asociálnímu světu a v hanbě, aby se dozvěděli to, co by se s ženou a dětmi dozvědět nemohli. Veškeré naše chápání lidského a mimolidského světa je závislé na vztazích – ne na čtení o vztazích, ne na hře o vztazích, ne na vztazích k těm, kterým v různých ohledech našich povolání sloužíme. Láska jednoho konkrétního člověka k druhému konkrétnímu člověku není toliko naroubováním individuálních zájmů na zájmy druhého. Proto katoličtí kněží touží (po tisícileté odmlce) žít své povolání vedle někoho a s tím, kdo je na existenciální, chcete-li ontologické bázi součástí jeho osoby – součástí jeho věčnosti.

Celibát postihl strašný osud, který se nazývá „kazuistika pozpátku“. To si určíte výsledek a z výsledku postupnými zpětnými kroky, logicky i iracionálně, jak to zrovna potřebujete, obhajujete všecko, co tento výsledek ospravedlní. A jsou to často neuvěřitelné věci. Ani požadavky na biskupa, které nám sděluje autor Prvního listu Timoteovi ve 3. kapitole, čili „Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý… atd“. nemohou přebít trumfy kazuistiky pozpátku, v níž se celibát, a tedy služba Bohu bez naplňujícího vztahu k druhé osobě, stává metou, která má prý takového člověka katapultovat rovnou do nebe a na věky mu zaručit ontologickou superioritu, a tedy jakési vyšší zásluhy a lepší věčnost. Žít celibát bez partnera je pro část duchovních různých církví těžké. Žít celibát vedle vlastního partnera je smutné až k smrti

Dočasnou sexuální abstinenci znají různá světová náboženství a tu kladně, tu méně kladně ji hodnotí i sexuologové. Dočasná sexuální abstinence může samozřejmě přinést své ovoce – v době nemoci, krize, vážného rozhodování a hledání. Nebudu zabíhat do statistik, ale část populace v různé fázi života svoji sexualitu upozaďuje, anebo jí není schopna vůbec. Nikoliv mizivé procento lidí není schopno žít v trvalých, společností normalizovaných vztazích – na to si, prosím, zvykejme. Jenže vztah, ať dvou heterosexuálů nebo homosexuálů, se nevyčerpává v sexu. I počas sexuální abstinence jednoho nebo druhého či obou dál funguje a měl by růst jejich základní vztah mezi „já“ a „ty“. Jinak řečeno, člověk netouží v partnerství primárně po sexu, ale po přijetí. Z tohoto přijetí pak plyne i chuť založit rodinu, popřípadě přivést na svět dítě či děti. Péče o děti je jistě náročná, ale tolik si má člověk naložit na vlastní bedra, aby přitom ještě stihl být člověkem a uskutečňovat to, o co jde v Ježíšově vykupitelském příběhu především – o vlastní spásu. Za spásu druhých neručíme, doprovázíme je. Kdo si naloží víc a zhroutí se mu svět, musí se prvně obrátit sám na sebe.

Náročnost mnoha občanských povolání ve středoevropském prostoru, natož jinde ve světě, je zcela srovnatelná s náročností farářské práce. Ne sice velká, ale přesto alespoň nějaká sociální definitiva a zajištění jsou pro naprostou většinu pracujících lidí snem, z něhož se záhy probudí. Překonávat odluku plynoucí z pracovních povinností musí, domnívám se, dnes skoro každý. Zcela změněným podmínkám života, než jak je znali naši rodiče a prarodiče, by měla odpovídat i podoba vztahů a zvláště rodiny, jež nesmí být závislá na síle sexuálního pudu, nárocích okolní společnosti či ochotě a schopnosti sexuálně abstinovat. Je třeba hledat nové způsoby a cesty. Kdyby se totiž alumni katolických seminářů měli dozvědět, že i v manželství, které se jim nepochybně dříve či později otevře, budou žít celibát a navíc s vlastní ženou a dítětem či dětmi, byla by to pro ně tvrdá rána a zároveň popření toho, co žila církev jistě až někdy do 9. či 10. století – a v různých formách „alternativních kněžských vztahů“ vlastně dodnes.

Největší teologové dějin a - abych nechodil daleko - největší teologové 20. století, kteří z principu věci nemohli studovat jen profesní teologii, ale kteří se přitom museli (ať chtěli nebo nechtěli) stát kněžími nebo řeholníky, měli po svém boku v různých etapách života ženu, která – nakolik můžeme odezírat z jejich díla – změkčovala jejich srdce a činila jejich dílo přístupnější pro širší křesťanské publikum. Nenáleží nikomu, aby tyto vztahy soudil. Věc se navíc nedá zúžit do pejorativního označování katolických farářských žen jako „farních kuchařek“, a to už z toho důvodu, že lidská důstojnost se týká obou – faráře i jeho partnerky v utajení. Katolická tradice, nakolik je mi známo, nevytvořila žádnou signifikantní puritánskou tradici týkající se partnerských vztahů. Celé dějiny církve a zvláště literární a umělecký svět nám ukazují, že přístup obecné církve ke kněžím žijícím ve vztahu nebyl tak dramatický, jak se obvykle myslí. Vztah k životu, který voní člověčinou, byl v mé církvi spíš pozitivní. Manželské vztahy řeholníka a řeholnice jsou in potentia samozřejmě možné, ale v komunitním životě podobně zasvěcených jsou prakticky neuskutečnitelné. Předpokládáme totiž, že řeholník otevřenější či přísné observance, anachoreta či eremita, dobře uvážil rozsah svého rozhodnutí žít doživotně ve vztahu „já“ a Bůh a s rozmyslem odmítl možnost žít se svojí ženou, a žena s mužem, vztah „já“, „ty“ a uprostřed nás Bůh.

Co chci říct? Přicházející naděje „ženatého“ kněžství a nepochybně také „vdaných“ jáhenek přímoúměrně nevyřeší neuralgické problémy dnešní církve. Nadto se objeví další a jiné. Je možné, že ve stále více izolovaných křesťanských společenstvích, posouvajících se na okraj tradicionalistického extrémismu, nebude o službu ženatého kněze, vyšlého z toho kterého společenství pro to které společenství, zájem. Neznám však žádného kněze, kterého mohu označit za svého kamaráda či přítele, který by, ať jako heterosexuál či homosexuál, netoužil po naplňujícím vztahu člověka k člověku a nebo nějakého partnera (ne každý) neměl. Jak ukazuje zkušenost některých východních církví, je služba ženatého kněze stále ještě podmíněna nerealistickými nároky společenství, jemuž slouží, i rozsahem služby, kterou by za běžných okolností neměl vykonávat jeden člověk, ale deset lidí. Ortodoxní přístup k „ženatému“ kněžství je navíc poněkud jiný v kulturních a civilizovaných zemích Západu, které žijí daleko větší dobu v parlamentní demokracii a svobodě. Možná mám jenom štěstí nebo znám farářská manželství jiné generace, ale zdá se mi, že tam, kde farář nepřipomíná Ottův slovník naučný, který odpoví na cokoliv, na co se ho zeptáte, má své hobby a nebrání se kontextuálnímu vzdělávání, jsou vztahy mezi mužem a ženou docela hezké. I „ženaté“ katolické kněžství se promění či spíše navrátí ke kořenům. Kněz možná bude méně pořadatelem kulturních akcí, večírků, plesů a bálů, snad se bude i méně angažovat v politice a žabomyších válkách. Objeví svět modlitby a svátostí, svět služebného kněžství, které si nelibuje v obětech a sebevydávání do krajnosti, svět neafektované zbožnosti i přirozeného odpočinku, svět současného člověka s jeho potřebami a opravdovými starostmi, svět obyčejného „už nemohu“, „prosím o time-out“; a nebude mu zatěžko přestat fušovat do oborů, kterým nerozumí. Bůh nás chraň, aby kněžská služba přitahovala ony prazvláštní samotáře, pošilhávající po 19. století a době před-demokratické. A chraň nás dvojnásob, abychom vztah lásky dvou skutečných lidí vyměnili za samotu žitou uprostřed rodiny.

Rozumí se samo sebou, že v katolickém pojetí, které nezná rozvod manželství, ale „pouze“ krajní možnost jej soudně prohlásit za neplatné od počátku, by rozchody duchovních způsobily velkou bolest a u někoho možná i pohoršení. Je to podle mě ale cena, kterou bychom měli obětovat a vzít v potaz. Donekonečna nám totiž v síle svého svěcení nemohou sloužit nešťastní lidé, pedagogicky se vyjadřující ke skutečnostem, které sami neprožili v jejich výšinách i pádech. Není v mém úmyslu klukovsky ukazovat na vztahy těch či oněch duchovních – kněží, biskupů, na historické osobnosti ženatých papežů a tak podobně. Jako křesťanský teolog, který má blízko k protestantské tradici, musím říct, že katolické zrušení, resp. zdobrovolnění celibátu není „vysněný cíl“, ale návrat do přirozeného stavu, v němž pro službu v církvi rozhodují jiné kvality než to, co mám od pasu dolů a žiju-li sám nebo s ženou, které jsem před Bohem, a ona mně, řekl: „Nedám tě. Miluju tě.“ Láska totiž není žádná iluze, ale síla, na které stojí a padá tento svět. A je jedno, jste-li duchovní nebo popelář.

 

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.