Seznamka
Václav Dejčmár
Autor: facebookový profil autora
Pamatujete si, jak se týden před smrtí Václava Havla v Praze objevil Dalai Lama, aby se s bývalým prezidentem naposledy setkal? Spousta lidí považuje Havla za dramatika a politika. Já ho vždy vnímal spíš jako stále hledajícího filozofa. Havel svými oblíbenými pojmy jako "věčnost," ke které se vztahujeme, nebo "absolutní horizont," k jehož neproniknutelnému tajemství je třeba přistupovat s úctou a pokorou, podle mého soudu zkoušel popsat totéž, co křesťané nazývají Bohem, jenž je v důsledku archetypální Pravdou a Láskou. Byť to nebylo na první pohled zřejmé, Havlova vnitřní motivace vycházela z určité formy abstraktní duchovnosti, o které však téměř nikdy nemluvil nebo pro ni používal vlastní pojmy, aby ji "nezašpinil". Vždyť ani Židé nevyslovují jméno Boží a místo toho říkají neurčité Adonai (Pán). A tibetští buddhisté rovnou místo slov hledají Pravdu v tiché meditaci.
Havel filozof spolu s Kantem prožívá úžas nad existencí svědomí v nás, které je jediným univerzálním pojítkem s "absolutnem" a k němuž by se měl proto člověk stále pokoušet vztahovat. Odtud také pramení jeho morálka i touha po "rehabilitaci takových hodnot, jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita, láska." A jako filozof svůj totalitní uděl nepovažuje za český problém, ale za problém celé civilizace, za memento pro humanitu, když píše: "Což není ničení člověka v Praze ničením všech? Což lhostejnost ke zdejším věcem nebo dokonce iluze o nich není přípravou pro tutéž mizerii jinde? Což není jejich mizerie předpokladem mizerie naší? Vždyť tu přece nejde vůbec o nějakého českého disidenta jako osobu v tísni, která potřebuje pomoc (od tísně bych si přece nejlépe mohl odpomoct sám: tím, že bych prostě přestal být 'disidentem'), ale o to, co jeho nedokonalé snažení a jeho osud říkají a znamenají, co vypovídají o stavu, osudu, šancích a bídě světa, v čem jsou či mohly by být důvodem k zamyšlení pro jiné i z hlediska jejich, a tedy našeho společného osudu."
Havel během života opakovaně dokazuje, ze je filozofem globálním, který vnímá své činy skrze perspektivu celé lidské civilizace. Nejde mu jen o malou zemi v srdci Evropy. Bojuje o to, "zda se podaří opět nějakým způsobem rekonstituovat přirozený svět jako pravý terén politiky, rehabilitovat osobní zkušenost člověka jako výchozí míru věcí, nadřadit mravnost politice a odpovědnost účelu, dát opět smysl lidské pospolitosti a obsah lidské řeči, učinit ohniskem společenského dění svéprávné, integrální a důstojné lidské 'já', ručící samo za sebe, protože vztažené k NĚČEMU NAD SEBOU, a schopné obětovat něco nebo v krajním případě vše ze svého všedně prosperujícího privátního života – této 'vlády dne', jak říkával Jan Patočka – tomu, aby měl život SMYSL. Zda nás při tomto velice skromném a zároveň vždy znovu světodějném zápase se samopohybem neosobní moci náhoda našeho bydliště nutí konfrontovat se se západním manažerem nebo s východním byrokratem, – to přece opravdu není tak důležité! Bude-li obhájen člověk, pak je – snad – jakás takás naděje." (Text z roku 1984.)
Dalai Lama s Václavem Havlem v prosinci 2011
Autor: archiv autora
Blíží se Vánoce, a ať už si o křesťanství myslíte cokoliv, Ježíš byl patrně prvním humanistou ve známých lidských dějinách. Havel svým zájmem o důstojnost každého člověka a přesvědčením o jeho nezastupitelné jedinečnosti nesl dál tuto pochodeň. Jako filozof se paradoxně domníval, že disidenti měli svým způsobem štěstí. V totalitě bylo totiž zcela zjevné, za co bojují a kde leží dobro a zlo. Tato hranice však dávno přestala být zřetelná. Pozdní Havel proto dodává, že nejen systémy a diktatury založené na lži a nenávisti jsou problém. Úplně stejný problém představují i všechny neosobní technokracie, které nebrání člověka ani jeho pravou identitu. Které pojmy pravda/lež, dobro/zlo a vina/nevina záměrně matou, relativizují nebo zcela vyřadí ze slovníku. V takových systémech a ideologiích je totiž každá "moc apriorně nevinná, protože nevyrůstá ze světa, v němž mají ještě slova vina a nevina nějaký obsah." Civilizace pod vlivem uvedených ideí směřuje pomalými krůčky ke svému rozkladu, aniž si toho kdokoliv všimne a něčí hlas se vůbec stačí ozvat. Slepí konzumenti s plnými břichy naopak ještě tleskají svým vůdcům, kteří místo smysluplné politiky nabízejí pouze každodenní vlnu emocí.
A tak jsme zpátky u Ježíše a Nového zákona, kde se stejně jako v Moci bezmocných opakovaně mluví o obecné nechuti konzumního člověka obětovat něco ze svých materiálních jistot své vlastní duchovní a mravní integritě. Dnes je z behaviorálních výzkumů zcela jasné, že lidé od přírody pravdu nehledají, spíš se jí vyhýbají (kognitivní pohodlnost). Avšak jak Havel, tak biblický Ježíš jsou přesvědčeni, že pokud zcela vzdáme úsilí o život v pravdě, nelze zachránit svět (Spasitel se často zobrazuje jako Salvator Mundi = zachránce světa). A pouze v tomto kontextu lze rozumně interpretovat Havlovu větu, kterou pronesl na svých posledních narozeninách v DOXu. "Jaký smysl má naše existence," padl tehdy rozpustilý dotaz. Havel dlouho a nervózně hledal slova. Pak se na tazatele chvíli upřeně díval, než odpověděl. "Udržet civilizaci."
Autor vystudoval pražskou VŠE. Ve svém profesním životě se věnuje finančnímu podnikání a bankovnictví.
Je spolumajitelem galerie DOX a člen dozorčí rady mezinárodního centra současného umění MeetFactory. Mezi jeho koníčky patří moderní umění, psychologie, filozofie a film.
Převzato z facebookového profilu autora, titulek redakční
