Seznamka
Prof. Martin C. Putna
Autor: Ben Skála
Základem kázání jsou slova z knihy Genesis (35,16–20):
„A když už byli nedaleko Efraty, Ráchel porodila; měla však těžký porod. Když těžce rodila, pravila jí porodní bába: „Neboj se, máš zase syna!“ Ve chvíli, kdy umírala a život z ní unikal, pojmenovala ho Ben-óni (to je Syn mého zmaru), ale otec ho nazval Ben-jamín (to je Syn zdaru). Ráchel umřela a byla pohřbena u cesty do Efraty, což je Betlém. Jákob nad jejím hrobem postavil pamětní sloup, a to je památník Ráchelina hrobu až dodnes.“
Příchozí od daleka i přátelé domácí, sestry a bratři,
„Pospíchejme k Betlému,
místu svatému!“
Tak praví Jakub Jan Ryba, a tato slova ozývají se kolem nás v těchto dnech adventních určitě častěji, než slova proroků, zvěstujících Adventum Domini. Slova Rybova říkají však jinými slovy totéž, a proto i my pospíchejme k Betlému, vždyť, jak praví slova Erbenova,
„Adventu již nakrátko
a blízko, blizoučko Štědrý den.“
Jenomže kde ten Betlém je? Kde je to místo, na kterém se Ježíš narodil?
Betlém je přece v Betlémě, tedy ve Svaté zemi, neboli v Izraeli, přesněji na autonomních územích palestinských. Tam leží město Bejtlechem, a v jeho středu náměstí Manger Square, „jesličkové náměstí“, a na něm stojí starokřesťanská bazilika Narození Páně, a v ní krypta, a v kryptě čtrnácticípá stříbrná hvězda, a v té hvězdě díra, a pod dírou kámen, a na něm tehdy Panna porodila, a do té díry může každý strčit ruku a dotknout se toho kamene a být v Betlémě, být u Ježíšova narození, tím nejosobnějším, nejintimnějším způsobem.
Opravdu? Opravdu TAM se Ježíš narodil? Tam, kde se před onou hvězdou a dírou táhne dlouhatánská fronta? Tam, kde lidé v té frontě natáčejí na mobily tu hvězdu a díru i sami sebe, i své vlastní sahání do díry? Tam, kde se lidé zoufale snaží během těch pár vteřin, které mohou strávit s rukou v díře, dosáhnout hlubokého náboženského zážitku, vytržení, extáze, mystického prožitku? Tam, kde se kolem fronty hemží samozvaní místní průvodci a nabízejí, že vám za příslušný bakšiš umožní frontu předběhnout? Tam, kde si pak za odměnu za váš náboženský výkon a na památku vašeho náboženského zážitku můžete na „jesličkovém náměstí“ zakoupit něco z nepřeberné nabídky odporného jesličkového kýče z dřeva i z plastu?
Ne, ne, ne! Třikrát ne! Tam, kde se davy tlačí k díře, tam se Ježíš nenarodil. Možná, že historicky ano. Ještě o století dřív, než vznikla za císaře Konstantina betlémská bazilika, píše Órigenés skeptiku Kelsovi: „V souladu s tím, co se v evangeliu vypráví o jeho narození, se v Betlémě ukazuje jeskyně, v níž přišel na svět.“ (Proti Kelsovi I,51). Ale nemá-li Adventus Domini být jen historickou připomínkou – má-li být něčím reálným pro lidskou duši a pro přítomnost, pro tento den a pro tebe, pak NE. Pryč z fronty, pryč z tržnice, pryč z Betléma! Pryč, pryč, pryč! Třikrát pryč!
Počkejte, zastavte se! Ano, celý nebo téměř celý Betlém se snaží něco vydělat na frontách k díře a na jesličkovém průmyslu – ale v Betlémě se dá uvidět ještě něco docela jiného, co se také týká Ježíšova narození a příchodu Páně, Adventu Domini.
Bylo tu řečeno, že Betlém leží v Izraeli, přesněji na autonomních územích palestinských. Jenže v tom slůvku „přesněji“ je skryt osten. Ne, není to osten, je to obrovská dvojitá plechová zeď, která odděluje Betlém a další města, dnes obývaná většinou palestinskými Araby, od Jeruzaléma a dalších měst, dnes obývaných většinou židovskými Izraelci. Našinec, který není ani jedním, ani druhým, zpravidla přijede z Jeruzaléma do Betléma luxusním busem turistickým. Když to chce mít autentičtější a trochu drsnější, přijede linkou ošuntělého autobusu arabského, který odjíždí co deset minut od Damašské brány. Turistickým busem dojede až k turistickému náměstí – arabským busem jenom k oné plechové zdi, přesněji k hlídkovému stanovišti neboli checkpointu s názvem Betlém. Pak musí s ostatními pasažéry vystoupit a projít checkpointem na druhou stranu zdi, a pak arabským taxíkem, nebo – když to chce mít autentičtější a trochu drsnější – pěšky, až k té hvězdě a díře.
Pěšky, no určitě pěšky! Protože kdo jde pěšky, a tedy musí kus podél zdi, zjistí, že část její palestinské strany byla v Betlémě proměněna v umělecké dílo pod širým nebem, v jakoby do nekonečna se táhnoucí murál. Každý jednotlivý panel zdi nese jeden vzkaz – příběh – poselství – jedné palestinské ženy, které zeď vstoupila do života, a to věru ne v dobrém.
Zeď nenese jenom vzkazy a příběhy a poselství. Zeď nese i jednu křesťanskou svatyni. Ta svatyně se nazývá Our Lady of the Wall, „Naše Paní na Zdi“. Ikonu Panny Marie v tradičním pravoslavném stylu namaloval roku 2010 britský umělec Ian Knowles. Panna je těhotná, Panna se chystá porodit, Panna má bolest – a přitom a přesto Panna žehná. Pod jejím vydutým břichem a pod její žehnající rukou se opravdu čas od času scházejí křesťané – místní arabští, i příchozí od daleka – a pořádají tu bohoslužby.
Our Lady of the Wall – „Naše Paní na Zdi“
Autor: Manoël Pénicaud
Milí příchozí od daleka, milí přátelé – cožpak toto místo a tato symbolika daleko více nepřipomínají, kde se Ježíš narodil a jak se Ježíš narodil? Tu nastávající matku, která musela někam putovat a trpět cestovní nepohodli a překonávat nějaké dobové checkpointy? V izraelském filmu Eytana Foxe s názvem HaBuah, „Bublina“, se na jednom takovém checkpointu odehraje dokonce scéna předčasného porodu: Skupina Palestinců je kontrolována, situace je nervózní, arabská žena začne rodit, židovský voják, v civilu medik, jí začne pomáhat. Nepomůže však. Dítě se narodí mrtvé. Dál už je to úplně jiný příběh. Režisér Eytan Fox je sekulární Izraelec a dost pravděpodobně neměl na mysli betlémský příběh z Evangelia. Dost pravděpodobně však měl na mysli betlémský příběh z knihy Genesis – příběh o té první biblické židovské matce, která v Betlémě porodila. Porodila syna Benjamina, a přitom umřela, jak jsme to již slyšeli: „Ráchel umřela a byla pohřbena u cesty do Efraty, což je Betlém. Jákob nad jejím hrobem postavil pamětní sloup, a to je památník Ráchelina hrobu až dodnes.“ (Gn 35,20).
Ten památník stojí v Betlémě dodnes. Ráchelin hrob, „Kever Rachel“, je poutním místem zbožných Židů, zvláště pak židovských žen. Aby k němu mohli svobodně chodit, byla při vedení oné rozdělující zdi provedena dramatická zákruta: Tak, aby arabský Betlém zůstal za zdí – ale Ráchelin hrob před zdí. Dvě matky betlémské, Maria a Ráchel, byly od sebe odděleny – ale Písmo jasně ukazuje, jak se jejich příběhy vzájemně zrcadlí.
Kdo tedy myslí na dvojjediný příběh betlémského narození, tomu se, chtě nechtě, vnucuje otázku: Není Betlém mnohem spíše u té zdi a u toho checkpointu? Není Bůh, tak jak se my mu snažíme rozumět, přece vždycky na straně těch, kteří trpí zdmi a checkpointy – ne na straně těch, kteří zdi a checkpointy stavějí?
…a není tohle nějaké propalestinské kázání?
Ne, ne, ne! Třikrát ne!
První NE: Bůh nikomu nestraní. To říká apoštol Petr, když křtí římského důstojníka Cornelia: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.“ (Sk 10,34–35). Palestinci nejsou žádný vyvolený, a priori spravedlivý národ, stejně jako žádný jiný národ není spravedlivý a Bohu milejší než národy jiné. Na každého jednotlivého člověka Bůh hledí – ne na národy jako celky.
Druhé NE: Současný betlémský příběh o ženách a dívkách, kterým zeď a checkpointy změnily a zkazily životy, není nepravdivý. Ale je to jen půlka příběhu. Druhá půlka, to je příběh o palestinských mužích a chlapcích – a ano, dokonce i o palestinských ženách a dívkách, kteří a které kladou bomby do izraelských nádraží a kaváren a škol a kteří a které bodají noži v izraelských ulicích a kteří a které přitom volají: Bůh to chce! Bůh to chce! Bodají a volají, ale to křižáci, když ve dvanáctém století dobývali Jeruzalém, taky volali „Bůh to chce“, „Deus lo volt“. A jak hrozně a smutně to dopadlo úplně pro všechny, víme. Ne, Palestinci nejsou žádné nevinné bezbranné opuštěné oběti. Mají své bomby a nože. Mají své dlouhé dějiny pokusů zničit Izrael a zahnat Židy do moře, a na „jesličkovém náměstí“ si lze kromě zbožného kýče koupit stejně nepřeberné množství suvenýrů s tématy palestinské rezistence – a zničení Izraele. A ještě mají Palestinci obrovské sympatie půlky světa, celé západní levice a ostatně i mnoha levicových Izraelců. Izrael nevystavěl zeď mezi Jeruzalémem a Betlémem a nekontroluje příchozí na checkpointech pro svůj plezír. Říci „za všechno může Izrael“ je lež.
A to je třetí NE. Třetí a nejradikálnější. Kdo řekne „za všechno může Izrael“, jako by už vlastně říkal „za všechno můžou Židi“. A tady je povinností každého křesťana říci NE. Je povinností říci to jak proto, že náš Spasitel je Žid, v židovském Betlémě židovské matce narozený – tak i proto, že příliš často v dějinách to byli křesťané, kdo nenávist a násilí proti Židům šířili. Ano, i ti křižáci, co táhli do Jeruzaléma, a cestou si po Evropě, jaksi pro duchovní přípravu, vymlátili pár židovských čtvrtí. Amen amen pravím vím: Kdo říká, že je křesťan, a není se Židy a není s Izraelem – je lhář a pravdy v něm není. To neznamená, že křesťan musí jednoznačně podporovat všechno, co udělá ta která izraelská vláda směrem k Palestincům. Znamená to ale, že musí jednoznačně odmítnout cokoliv, co vyvolává staré démony antisemitismu. Neboť nemylte se – jsou tu s námi zase.
S tímto trojím NE opouštíme tedy Betlém a zeď a Naši Paní na zdi a checkpoint, a dál se ptáme: Kde je ten Betlém, kde se Ježíš narodil? Dál se ptáme, a dál putujeme, a vracíme se domů, a říkáme si: Proč jsme tak daleko putovali? Vždyť Betlém je za humny! Betlém je v každém kostele, kde se za pár dní bude číst příběh té druhé betlémské matky! Betlém je v každé rodině! Betlém je všude tam, kde se zpívá Rybovka! Betlém je v každé duši, která radostně prožívá příběh betlémský!
„Pospíchejme k Betlému,
místu svatému!“
A na to už se přece dá říci jenom Ano a Amen…
Ano? Amen?
Ne, ne, ne! Třikrát ne!
První NE: Je dnes příliš mnoho kostelů, ve kterých se šíří lež a nenávist. Ne, samotná „kostelovost“ nestačí, aby mohl být každý kostel automaticky Betlémem, ve kterém se Ježíš narodí.
Druhé NE: Je příliš mnoho rodin, které jsou zvláště o Vánocích, nad tím betlémem dřevěným papírovým či keramickým, místem odcizení a neporozumění. Ne, samotná „rodinovost“ nestačí, aby mohl být každá domácnost automaticky Betlémem, ve kterém se Ježíš narodí.
Třetí NE: Je příliš mnoho sebevražd o Vánocích. Víte, jak Jakub Jan Ryba skončil? Sebevraždu spáchal, i když ne přímo o Vánocích. Nikdo nevidí do jeho duše, jen Bůh sám; ale dokumenty, které máme, svědčí, že navenek rozdával radost – a uvnitř stále hůře snášel tlak svého okolí; ano, i ten tlak, aby přece pořád rozdával radost, když je ten Jakub Jan Ryba. Ne, samotná „vánočnost“ nestačí, aby mohla být každá duše automaticky Betlémem, ve kterém se Ježíš narodí.
Tak kde se tedy ten Ježíš narodil? Je vůbec nějaké místo, kam by se mohl opravdu bezpečně a spolehlivě uchýlit? Skoro všechna místa, na která lze ukázat, lze také zpochybnit.
Dál tedy! Zpochybňuji i sám sebe. Neboť, kdo jsem já, že zpochybňuji? Všechno zpochybňuji – a sebe tím povyšuji. A to je špatné. To je nebetlémské. To je neježíšovské. Když se totiž Ježíš narodil – v onom historickém Betlémě, tehdy židovském, dnes arabském, tehdy podceňovaném, dnes kýčem a propagandou takovou či onakou zaplaveném - , komu že se ukázal? Znalcům starých příběhů? Teologům a filologům a moralistům a kritikům náboženského kýče? Ne, pastýřům. Saša Flek v Parabibli překládá „popelářům“. Vzhledem k dnešnímu Betlému by se taky dalo říci „Palestincům“. Ale dalo by se zrovna taky říci – jelikož Bůh nikomu nestraní! – „izraelským vojákům, kteří si kroutí svoji základní vojenskou službu na checkpointu“. A ti pastýři – a ti popeláři – a ti palestinští průvodci a prodavači – a ti izraelští vojclové – by těmto těžkým řečem asi nerozuměli.
Tak jsme si ani nevšimli, a jsme zpátky v současném Betlémě. V tom historickém se pak mezi časem první matky Ráchel a časem druhé matky Marie odehrál ještě jeden příběh: Příběh otce, totiž proroka Samuela, který se vydal do Betléma, aby se tu stal duchovním otcem budoucího krále Davida. „Samuel vykonal, co řekl Hospodin. Když přišel do Betléma, vyděšení starší města mu spěchali vstříc s otázkou: ‚Přinášíš pokoj?‘ Odvětil: ‚Pokoj. Přišel jsem obětovat Hospodinu. Posvěťte se a půjdete se mnou k obětnímu hodu.‘“ (1S 16,4-5)
Otec Samuel nám tedy odpovídá na otázku, kde se Ježíš narodil – kde se může narodit o každých Vánocích – a při každé pouti do Betléma – a při každém výletě do Rybova Rožmitálu – a při každém zpívání Rybovky – a při každé četbě betlémského příběhu, toho prvního Ráchelina i toho druhého Mariina: Ježíš se narodil tam, kam se přináší pokoj. Tam, kde je plodem zbožnosti a Adventu a Vánoc a betlémování a rybování pokoj a dobrá vůle – tam se Ježíš narodil. Přesně tak, jak to řekl o něm prorok Micheáš: „A on sám bude pokoj.“ (Mi 5,4). Přesně tak, jak to řekl on sám: „Po jejich ovoci je poznáte.“ (Mt 7,16).
Amen.
Přímluvy
Za všechny, kdo žijí v Betlémě a v celé Svaté zemi, Židy i Palestince, křesťany i muslimy, ženy a muže přede zdí i ženy a muže za zdí, Pána prosme: Pane, smiluj se!
Za všechny, kdo se vydávají na cestu do Betléma, aby vnitřně prožili Kristovo narození, Pána prosme…
Za všechny, kdo se vydávají na jakoukoli cestu, aby vnitřně prožili Kristovo narození, Pána prosme…
Za všechny, kdo se vydávají na jakoukoli cestu, i když by chtěli být doma, Pána prosme…
Za všechny, kdo nemohou být o Vánocích s těmi, s kým chtějí být, Pána prosme…
Za všechny, kdo musejí být o Vánocích s těmi, s kým nechtějí být, Pána prosme…
Za všechny, kdo o Vánocích vůbec nechtějí být, Pána prosme…
Za všechny, kdo vyhlížejí Krista, Pána prosme…
Za všechny, kdo nevyhlížejí Krista, Pána prosme…
Kázání bylo proneseno ve sborech ČCE u Martina ve zdi a na Smíchově, na třetí a čtvrtou neděli adventní 2019.
