Sestra Veronica Openibo: Pravdě žen se musí naslouchat

Řádová sestra Veronica Openibo z Nigérie
Autor: www.la-croix.com

V únoru minulého roku vystoupila před biskupy v rámci summitu o prevenci sexuálního zneužívání nezletilých a zranitelných v církvi, který svolal papež František. Její slova patřila k nejsilnějším momentům setkání. Řádová sestra Veronica Openibo z Nigérie se v rozhovoru pro La Croix znovu vrací ke své práci v boji proti sexuálnímu zneužívání i ke znovuobjevení role žen.

Váš příspěvek na summitu o případech pedofilie v církvi v únoru minulého roku se výrazně zapsal do paměti přítomných. Co jste prožívala před tímto shromážděním biskupů z celého světa? Zapůsobilo na Vás? Váhala jste, zda hovořit tak upřímně?

Počkejte. Nacházíme se v kritickém a bolestném momentu, kdy si začínáme uvědomovat, co všechno jsme v otázce zneužívání udělali a co jsme dělat neměli. Máme být světlem světa, tak se nezdráhejme na světle hovořit! Církev je ukřižována a vzkříšení pro mě prochází skrze světlo, které vrhneme na případy sexuálního zneužívání; pozorně naslouchat obětem, pracovat společně s nimi, vystavit pachatele pravdě a následkům, které pro ně plynou.

Problém sexuálního zneužívání se netýká jen biskupů, ale zahrnuje nás všechny, ať už jsme kněz, řeholnice nebo laik, muž nebo žena, nevyhýbá se žádnému věku. My všichni jsme zahanbeni tváří v tvář zneužívání, které se krylo, ačkoliv tomu tak být nemělo. V minulosti jsme bohužel kryli mnohé, jak bylo zvykem. Nicméně ani dnes o tom ještě v mnoha rodinách nemluvíme. Někteří z nás úplně vypouští všechno, co se týká sexuality. Ale to už není dále možné ani přijatelné, zranitelné děti i dospělí trpí, je třeba, aby jejich bolest skončila!

Kdo Vás oprávnil hovořit o tomto tématu s autoritou?

Pozvali mě, abych hovořila, dostala jsem tedy právo o tom mluvit. Bezpochyby je to způsobeno mou devítiletou prací v oblasti sexuální výchovy. V roce 1999 jsem zakončila sabatický rok v Bostonu, bylo mi 48 let. Vystudovala jsem dva magisterské programy – klinickou sociální práci a pastorální službu, což mi umožnilo doprovázet mladé lidi a rodiny. Během svých studií jsem slyšela mluvit o sexuálním zneužívání schvalovaném kněžími, to vše potom vedlo k natočení filmu Spotlight. Americká média se už v té době soustředila na případy v církvi i ve společnosti. Říkala jsem si: Jestli Amerika hovoří o zneužívání otevřeně, dokážu si představit, že se to děje všude, včetně mé rodné Nigérie, ačkoliv o tom nikdo nemluví. Kdysi dávno jsem o některých případech v mé zemi slyšela, ale musím se přiznat, že jsem se jimi tehdy více nezabývala.

Po návratu do Nigérie jsem byla pozvána katolíky i různými asociacemi, abych hovořila o sexuální výchově. Biskupové mě žádali, abych téma otevírala s kněžími… Byla jsem tedy povolána, abych po celé zemi vzdělávala, přednášela, radila, a tak jsem začala lidi vést k vnímavosti, k tomu, aby otevřeli oči a přestali jednotlivé případy krýt. Oběti a několik pachatelů mě vyhledali. Ženy, muži, dokonce mladí kněží, kteří byli sami zneužíváni. Setkala jsem se také se zneužívanými řeholnicemi, nicméně musím říct, že už se tolik neorientuji v současné situaci. Vysledovala jsem, že zneužity byly často chudé a zranitelné ženy, často když šly pracovat na faru. Někteří kněží i řeholnice žijí – stejně jako všude na světě – v přiznaných sexuálních vztazích. Doprovázela jsem všechny možné situace.

Nicméně často od afrických biskupů slýcháme, že problém sexuálního zneužívání se u nich neobjevuje…

Ano, slýcháme. Je pravda, že africký kontinent čelí mnoha problémům: chudoba, nemoc, války, dětští vojáci, moderní otroctví a práce nezletilých, zneužívaní školáci… tolik zneužívání! Je třeba to ukončit, stejně jako sexuální zneužívání v církvi. Vzpomínám si na jednoho starého muže, kterého jsem doprovázela, neboť dříve zneužíval svou ženu. Svěřil se mi, že byl v 50. letech zneužíván kněžími ve škole. Před několika měsíci jsem se během jedné diskuse dozvěděla o jiném muži, který se na té samé škole stal také obětí sexuálního zneužívání. Představte si všechna ostatní místa, kde se mohly dít podobné věci! Je lež říkat, že tím nejsme v Africe dotčeni. Ano, některé země a diecéze se sice pořád tváří, že jsou z obliga, ale jiné se k problému zneužívání postavily čelem a se vší vážností, mezi nimi také biskupové z mé země. Ve hře je přece důvěryhodnost církve! Další zase prohlašují, že u nich nejsou žádní homosexuálové, a jako důkaz uvádějí, že pro slovo „homosexuál“ není v jejich dialektu žádný ekvivalent. Nemůžeme přece říct, že něco neexistuje jen proto, že k tomu nemáme jazykové vyjádření.

Jak jste prožívala dobu, kdy se objevilo tolik případů zneužívání v církvi?

Často mnou otřásly příběhy, které jsem slyšela nejen v církvi, ale i ve školách, v nemocnicích, v rodinách… Jsem pevně přesvědčena, že Bůh volá každého z nás, abychom otevřeli oči, viděli, rozpoznali situace týrání a odvážně jednali. V afrických rodinách není sexualita příliš často tématem. Děti ji objevují až ve škole. Chlapci navíc získávají na mnoha místech na rozdíl od dívek podstatně odlišné informace. Dříve to tak chodilo po celém světě. Dívky učíme, aby si dávaly pozor, aby se chránily před obtěžováním mužů a chlapců. Chlapci jsou naopak necháváni, aby od určitého věku sexualitu volně prozkoumávali a jednali, jak se jim zlíbí. Ale tak tomu být nemá. Dnes si rodiče naštěstí dávají záležet, aby děti učili respektovat sebe samé i uznávat důstojnost druhých, ať už se jedná o muže nebo o ženu.

Začala jste upozorňovat na sexuální zneužívání v církvi už v roce 2000, obecně se o něm však mluví až nyní. Jak je možné, že nebyl Váš hlas slyšet dřív?

Nejedná se jen o můj hlas, ale o hlas všech! Je potřeba mnoho času, abychom otevřeli oči a skutečně pochopili, co se děje…

Jestliže chceme hovořit o sexuálním zneužívání v církvi, je třeba být pravdivý sám k sobě a najít slova, jakými nejprve hovořit o sobě…

Mnozí se ještě bojí. V mnoha kulturách, v mnoha prostředích zatím nejsou schopni o tom mluvit. Říkám biskupům a kněžím, kteří jsou mí přátelé, že bych velmi ráda viděla jednoho z nich, který se v neděli při kázání postaví za ambon a prohlásí: „Ve světle dnešního evangelia budeme hovořit o sexualitě a o zneužívání, k němuž dochází v rodinách i v církvi. Víte, že mnozí z Vás byli nebo stále jsou zneužíváni? Všímáte si toho?“ Byla bych ráda, kdyby se kněží čas od času věnovali konkrétnímu tématu, kterým rodiny žijí, a sice tak, aby si rodiny mohly říct: „Ano, tohle se nás týká. Tuto skutečnost žijeme v našich domech a komunitách a kněz se o tom odvážil mluvit, protože naše děti i dospělí trpí, a je třeba, aby to skončilo.“

Jak učíte sexuální výchovu, aniž byste žila pohlavním životem?

Vždycky jsem si myslela, že je to Boží milost. Někteří jsou povoláni k svátostnému celibátu, jiní ne. V modlitbě a řeholním životě nacházím posilu. A konečně, jistota v sebe samu i schopnost hovořit o sexualitě pochází od mého dědečka. Byl velmi vtipný a svobodný, když došlo na toto téma!

Vy sama působíte před biskupy velmi svobodně. Odkud se bere Vaše smělost?

Myslím, že částečně je to dáno mým „backgroundem“. V mé nigerijské tradici yoruba dochází člověk respektu na základě svého věku, nikoliv pohlaví. Jakmile potkáte u Yorubas staršího člověka, ukloníte se nebo pokleknete, nezáleží, zda je to muž nebo žena. Pokud například mě potká mladší kněz, biskup nebo řeholnice, každý z nich mě uctivě pozdraví, protože jsem starší. A potom, jsem druhá z jedenácti dětí a první dcera. Moje matka nám vždycky říkala, že pokud se objeví sebemenší problém, nikdo nemá právo nás nerespektovat nebo se k nám chovat špatně. „Pokud Vás chce někdo zneužít, musíte se bránit a postavit se mu.“ Já jsem byla neschopna jakékoliv konfrontace. Byla jsem příliš jemná, příliš stydlivá. Matka se vždycky divila, že jí vůbec nejsem podobná. (směje se)

Byla silná žena?

Velmi silná! (směje se) Bez přestání opakovala: „Nevím, odkud jsi přišla, nejsi moje dítě. Když na Tebe někdo zaútočí, braň se a postav se, nezůstávej ticho, ale jasně promluv!“

Kde ke své povaze přišla ona?

Chodila na školu v Lagosu, kterou vedly naše sestry ze Společenství sv. Dítěte Ježíše. Vyprávěla nám, že řeholnice je vedly, aby si vážily samy sebe jako žen. Povzbuzovaly je, aby se ve společnosti projevovaly, aby rozvinuly svůj velký potenciál, aby se nenechávaly uzavírat do kategorií, ale věřily, že je vše možné.

A jak jste Vy překonala svou stydlivost a projevila se?

Po pravdě řečeno, vyrůstala jsem mezi starším bratrem a mladší sestrou, kteří jsou oba velmi průbojní. Pořád mluvili a já poslouchala, sledovala jsem je s obdivem. Nedostala jsem příliš prostoru, abych se sama vyjádřila. Ale jakmile jsem opustila rodný dům, našla jsem své místo. Naučila jsem se mluvit beze strachu.

Právě v tomto momentu jste cítila, že se stáváte dospělou?

Ano. Ve chvíli, kdy jsem ve 22 letech odešla z domu, abych se stala řeholnicí. Tehdy jsem cítila, že jsem se stala dospělou. Vyrůstala jsem v obrovském Lagosu a setkala se s mnoha různými lidmi, nicméně skutečnost noviciátu v cizí zemi se sestrami z USA, Irska, Anglie, Ghany mi otevřela oči pro porozumění jiným kulturám a jejich uznání. Nesmírně jsme se díky svým kulturním rozdílům obohatily.

Nikdy jste nesnila o svatbě a dětech?

Vlastně ne. Občas na to myslím. Nicméně jako druhá z jedenácti dětí jsem se starala o mnoho bratrů a sester, to mi moc nechybí. Pečovala jsem o ostatní miminka. Vyprávěli mi, že když mě jako dítě nemohli najít, stačilo hledat novorozeně. Fascinovaly mě ruce miminka. Matka byla proto překvapená, když jsem jí řekla, že chci odejít k sestrám. Mohla jsem ale prožívat své mateřství ve vztahu ke studentům, které jsem učila a s nimiž pracuji ve školách a farnostech.

Neměla jste dojem, že se řeholním životem vzdáváte části svého ženství?

Ne, řeholnice pro mě ztělesňovaly to, co znamená být ženou v církvi, vyslovit pravdu s důvěrou! Braly svou roli vážně: vyučovaly, někdy i v seminářích, poskytovaly první pomoc, duchovně lidi doprovázely… dnes v tom pokračujeme. Doprovázíme lidi v mnoha oblastech a pomáháme jim rozvíjet svou víru i lidskost. Kdekoliv jsme, tam se snažíme mužům, ženám, dětem dodávat naději. Učíme je, že mají ve společnosti své místo, které mají zaujmout. Že mají být smělí, jak říkala naše zakladatelka: „Nikdy nevíme, čeho jsme schopni, dokud to nezkusíme.“

A jak byste popsala své místo ženy v církvi?

Pomáhám ženám objevit to, k čemu je volá Bůh. Neřekla bych, že se jedná o emancipaci, spíš o cestu zodpovědnosti. Často zažíváme jako ženy nepřátelství ze strany ostatních, včetně žen samých, což je vlastně zvláštní. Mnozí si myslí, že usilujeme o svěcení žen, protože bojujeme za to, aby ženy vzaly vážně svou zodpovědnost ke společnosti i k církvi a byly uznávány. Vzpomínám si na skupinu nigerijských katoliček, které nás odmítly přijmout. Nechápala jsem proč. Postupně pochopily, že mluvíme o podobných věcech… Měly strach, že brojíme proti biskupům, proti kněžím. Zdá se mi důležité, aby ženy znaly svou roli v církvi a na místo schovávání přijaly zodpovědnost.

Neboť pro Vás nejsou ženy v církvi dostatečně uznávány?

Jsou, ale jen v určitých oblastech. Postupně se to mění. V některých diecézích však bohužel biskupové i kněží podezírají řeholnice ze soupeření, což je nesmírně demotivující, zraňující a ponižující… Občas se cítíme být podezřívány, že chceme převzít moc. Přitom jsme tady na zemi, abych spolupracovaly s církevními autoritami pro Boží království. Nejsme jejich soupeřky, ale spolupracovnice. Například naše kongregace byla založena, aby vzdělávala všechny lidi. Formovaly jsme mnoho žen v Evropě, Americe a Africe. Pokud děláme skutečně to, k čemu jsme určeny, s nikým nesoupeříme. Jen vedeme k zodpovědnosti ty, které formujeme, to je skutečnou prioritou. Stát se tím, pro co nás Bůh stvořil.

Proč se podle Vašeho názoru muži bojí, že jim ženy vezmou moc?

Pracovala jsem dříve v jedné farnosti poblíž školy. Nebylo tam dost kněží, tak jsem vedla nedělní bohoslužbu. Podle církevních pravidel káže kněz. Ale já jsem vyzvala přítomné, aby sdíleli, čím je dnešní čtení inspirují, potom jsem to shrnula a přidala svou reflexi. To bylo v čase homilie. Když jsem hledala kněze, vedoucí pastorační rady farnosti mi řekl: „Pokračujme radši v našich sdíleních.“ Líbil se mu totiž způsob, jakým byli přítomní schopni se otevřít. Většina kněží by se to neodvážila udělat, protože se drží církevních pravidel. Takže ano, určitým způsobem jsou ženy svobodnější.

Vlastně říkáte, že by bylo třeba, aby církev nelpěla tolik na učení magisteria, ale aby více naslouchala…

Papež František dělá výborně obojí. Od svého nástupu nám klade důležité otázky. Líbí se mi způsob, jakým se táže a povzbuzuje nás k hlubším zamyšlením. Nedává nám odpovědi, ale pokládá závažné otázky! Myslím, že pokud by Ježíš dnes přišel na zem, ptal by se stejně, možná by šel ještě dál. V otázce homosexuálů, znovusezdání rozvedených, všech, kteří nemají přístup ke svátostem. Papež se nás ptal, co bychom udělali pro ně a s nimi. Přiznávám, že mě často zasáhne Ježíšova řeč k farizeům, kterým říká, že nakládají lidem na ramena těžká břemena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem (Mt 23,1–4). Doufám, že budeme těmto otázkám naslouchat. Rozpozná v nás Ježíš svou církev, když dnes přijde? Bylo by také dobré naslouchat konkrétním papežovým krokům, kterými nás také vyučuje. Například skutečnost, že jmenoval do kurie několik žen. Uvažte sami; ženy tvoří 80 % všech zasvěcených na celém světě a až postupem času začaly být zvány na výroční setkávání Kongregace pro instituty zasvěceného života, což je orgán, jenž pečuje o řeholníky a řeholnice po celém světě, především však o kněze, až potom o několik málo řeholnic. Před několika měsíci bylo šest žen jmenováno do této vatikánské kongregace. To je posun! Ženy přemýšlejí jinak než muži. Zcela jinak. A především se to ukazuje, když hovoříme o klerikalismu. Zažila jsem to. Je nezbytné brát dnes ještě víc v úvahu ženský pohled na vedení církve.

Při svých návštěvách Vatikánu jsem si uvědomila, že jestliže Bůh stvořil člověka ke svému obrazu jako „muže a ženu,“ tak se převážně mužská špička církevní hierarchie takovému obrazu podobá velmi málo. To se musí zákonitě projevit ve způsobu, jakým na sebe církev nahlíží…

Stále bojuji s obrazem, k němuž odkazují vatikánské průvody. Když není nutné, abych byla ve Vatikánu fyzicky, preferuji přenos v televizi. Předně proto, že vidím lépe. A potom proto, že zkrátka nemám na to, abych hodiny čekala, až zahlédnu řady přicházejících mužů, přestože vím, že to je součástí liturgických pravidel… Ale pro některé muže je náročné pochopit, o čem mluvím, o čem hovoří ostatní ženy nebo porozumět prostředí, z něhož vycházejí. Uklidňují mě slova papeže Františka: „Musíme začlenit ženy, neboť svět bez ženského vedení, jejich rad a vize se nemůže vyvíjet.“ Neztrácím naději, ale bude to ještě nějakou dobu trvat. Pevně věřím v církev Ježíše Krista, respektuji církevní hierarchii, jsem hrdá, že mohu být řeholnicí v srdci církve. Nicméně je potřeba mnoha změn a já se modlím, abych je viděla ještě za svého života! Ve skutečnosti se mnohé už proměňuje. Zaprvé nás 10 řeholnic bylo pozváno k účasti na vyvrcholení únorového setkání k ochraně nezletilých a já jsem mohla promluvit přede všemi, což bylo poprvé, kdy jsem měla příležitost vyjádřit se před tak velikým shromážděním.

Existuje nějaký zvláštní způsob, jakým mohou ženy vykonávat moc v církvi? Vy sama máte v rukou určitou moc, ne?

Nevykonávala jsem žádnou moc, ale hledala jsem cesty, jak druhé přivést k zodpovědnosti, a spolupracovala jsem se svými sestrami. Mezi lety 1986 a 1998 jsem sice fungovala ve vedoucí pozici, ale v dalších dvanácti letech jsem se vrátila do terénu. Co se týče zvláštního způsobu, jakým ženy v církvi vykonávají moc, zdá se mi, že vše záleží v našem chápání toho, kdo je Bůh, kudy nás vede a co po nás žádá. Občas je snazší zareagovat na momentální situaci, než na ni odpovědět s láskou a soucitem. My jako ženy jsme nadány milovat se soucitem a důstojností.

Ženy mohou být ale také v zajetí klerikalismu…

Samozřejmě. Z toho důvodu si v žádném případě nenárokuji kněžskou službu! Naopak volám po kněžství, které dal Ježíš všem pokřtěným! Setkala jsem se s ženami jiných konfesí, které zastávají kněžskou nebo biskupskou službu, ale přitom jen hledají čestné tituly a nechávají se nazývat Její Milost nebo Její Svatost! (směje se) Ano, samozřejmě existuje mnoho různých způsobů, jakými ženy v církvi projevují svou autoritu, ale je potřeba v tom neustávat, protože přece všichni můžeme přinést mnohem víc než jen to, co vyjadřuje titul „arcibiskup“ nebo „generální představená“. Jádro spočívá v tom, co neseme jako osoby, co sdílíme s druhými.

Paradoxní; říkáte, že můžete nabídnout mnohem víc než titul, přesto bez titulu Vás ve Vatikánu nepřijmou. Zjevně je tedy nějaká forma uznání nezbytná…

Ano, avšak jelikož je tento model tak silně zakořeněn a my jej chceme na druhé straně změnit, nelze lpět na jednom, či druhém, je třeba hledat třetí cestu. Potřebujeme novou instanci, k jejímuž fungování se může přidat kdokoliv a jež tak uzná každého jen na základě jeho participace. Pokud jsem já, Veronica Openibo, pověřena ochranou nezletilých v církvi, budu mluvit svým jménem, nebo za mě bude mluvit biskup nebo kardinál? Ženy musí mít stejný prostor k vyjádření jako muži. Neboť jestliže dáte někomu zodpovědnost, je třeba mu dát příležitost, aby promluvil, a tak své poslání stvrzoval. Nemůže za něj hovořit někdo jiný. Ženy musí mluvit svým jménem a volit ve svém vlastním jménu. Musí vyslovit svou vlastní pravdu. Pravdě mužů musí být nasloucháno, musí být respektována. U žen je tomu stejně.

Několik slov k Veronice Openibo

17. ledna 1951 narozena v nigerijském Lagosu jako druhá z jedenácti dětí.

Září 1973 - vstupuje do Společenství sv. Dítěte Ježíše, kde skládá sliby na dva roky.

1979 - končí studia angličtiny a náboženských věd v nigerijském Josu.

1986–1992  - první Afričanka, která řídí komunitu sester na jejich novém působišti.

1990–1998  - předsedá Konferenci nigerijských řeholnic, od roku 1992 zasedá v poradní radě svého Společenství.

2001–2010 - koordinuje stálou formaci své komunity v Nigérii. Zároveň vede kurzy ve Vzdělávacím institutu v Josu a vede přednášky o afektivitě a sexuální výchově.

Duben 2010 - zvolena představenou za svou komunitu a v roce 2016 znovu zvolena na dalších šest let. Žije v Římě spolu s dalšími šesti sestrami.

Její model

Papež František

Mám ráda jeho encykliku o ekologii Laudato si. Říká pravdu, ať už ji slyšíme, nebo ne. Svět je naším společným domovem, o nějž musíme pečovat. V Nigérii máme také problémy spojené s životním prostředím. Dříve, když jsem vyrůstala, stačilo vyjít z Lagosu a za 15 minut jsme našli vodu. Dnes můžete jít hodinu a nepotkáte ani kapku. Přes písek nic nevidíte.

Vláda a průmysl zbavily oblast všech zdrojů vody. Pokud přijde zítra nějaká katastrofa, obyvatelstvo bude zničeno.

Její inspirace

Chimamanda Ngozi Adichie

Obecně mám ráda literaturu, ale tuto nigerijskou autorku obzvlášť! Někteří tvrdí, že mluvím stejně jako ona! (směje se) Četla jsem téměř všechny její knihy: Fialový ibišek (Hibiscus pourpre), Druhá polovina slunce (L’Autre Moitié du Soleil), Amerikána (Americanah). Popisují různé cesty mnoha žen.

Její místo

Před Michelangelovou Pietou

Pieta pro mě představuje Boží milosrdenství. Ačkoliv byla Maria hluboce zdrcena, dokázala unést Ježíše a stejně nese mě, nese náš všechny. Ráda se modlím v Bazilice sv. Petra v Římě, kde žiji spolu s několika sestrami z naší kongregace. Možná je to spojeno i s mým jménem, které mám tak ráda: Veronika, skutečný obraz Krista, což připomíná i kus plátna, které Veronika přiložila na Kristovu tvář během jeho utrpení. Odvaha nést druhého. Tak se snažím žít.

Rozhovor vedla Céline Hoyeau, z francouzského originálu přeložila Kristýna Boháčová